Konstituce o posvátné liturgii (Sacrosanctum Concilium)

Slavnostně vyhlášena 4. 12. 1963. Obsahuje 130 článků v 7 kapitolách.

Úvod: (čl. 1 – 4):

Cílem Koncilu bylo neustále prohlubovat křesťanský život věřících, lépe přizpůsobit potřebám naší doby, podporovat sjednocení všech věřících v Krista. Proto Koncil považuje za svůj zvláštní úkol obnovit liturgii. Ve svaté eucharistické oběti se koná dílo našeho vykoupení. Liturgie je zároveň lidská i božská, viditelná a neviditelná. Lidské má být zaměřeno k božskému, viditelné k neviditelnému, přítomné na budoucí.  Pod eucharistií se mají shromáždit rozptýlené Boží děti, aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř. Koncil připomíná zásady a směrnice pro obrodu liturgie v římském obřadu. I ostatním obřadům Koncil přiznává stejné právo a úctu a aby také obezřetně byly upraveny k dnešním poměrům a potřebám.

1. kapitola: Všeobecné zásady pro obnovu posvátné liturgie (čl. 5 – 45)

Kristovo lidství sjednocené s osobou Slova bylo nástrojem naší spásy. V Kristu nám vzešlo dokonalé usmíření a plnost bohopocty. Kristus Pán to naplnil velikonočním tajemstvím svého utrpení, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Z boku Krista na kříži vzešlo tajemství církve.

Jako Otec poslal Krista tak Kristus poslal apoštoly, aby hlásali evangelium všemu stvoření. Hlásané dílo spásy však měli také uskutečňovat obětí a svátostmi. Ve křtu přijímají lidé ducha synovství, ve kterém volají Abba, Otče. Ve večeři Páně zvěstují smrt Páně. Od doby Letnic se církev nikdy nepřestala shromažďovat k slavení velikonočního tajemství, slavit eucharistii a vzdávala díky Bohu v síle Ducha sv. Kristus je stále v církvi přítomen a to především v liturgii: v mešní oběti, v osobě sloužícího kněze, zejména pod eucharistickými způsobami.

Kristus je přítomen i v dalších svátostech. Když někdo křtí, křtí sám Kristus. Je přítomen, kdyžý se v církvi předčítá Písmo sv., když se církev modlí a zpívá. „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém tam jsem mezi nimi.“ Mt 18,20. Právem se liturgie chápe jako kněžská služba Ježíše Krista. Je to  činnost posvátná a je to dílo Krista kněze a jeho těla, církve. Pozemská liturgie nám poskytuje předchuť nebeské liturgie, spojujeme se se zástupy nebeskými a podílíme se na společenství svatých. Liturgii musí provázet dílo hlásání víry a to nevěřícím, aby činili pokání a věřícím se má víra vždy znovu hlásat a připravovat na přijímání svátostí, povzbuzovat je ke skutkům lásky. Liturgie je však vrchol, ke kterému směřuje činnost církve a zdroj, z něhož vyvěrá její síla. Liturgií se nejúčinněji uskutečňuje v Kristu posvěcení člověka a oslava Boha.

Kněží mají dbát o to, aby se liturgie zúčastňovali věřící vědomě, aktivně a s duchovním užitkem. Vedle liturgie se má pěstovat i osobní duchovní život osobní a soukromý jak modlitbou tak obětí.

Církev si přeje, aby všichni věřící byli vedeni k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických úkonech. Duchovní správcové mají patřičně poučovat věřící na takové účasti. Ovšem nejprve mají být duchovní správcové sami zcela proniknuti duchem a silou liturgie – je třeba liturgického vzdělání kněžstva.

Liturgická příprava má  být důležitým a nutným oborem v seminářích, na fakultách pak hlavním. Je třeba studovat tento obor teologicky, historicky, duchovně, pastoračně a právně. Kněžím v duchovní správě se má dostat patřičného školení, aby mohli trpělivě vzdělávat věřící a to nejenom slovem, ale i příkladem. Přenos liturgie televizí, radiem, má se konat taktně a důstojně, pod vedením odborníka určeným biskupem.

Liturgie totiž obsahuje složku neměnnou ustanovenou Bohem a části podléhající změnám. Tyto části se postupem času mohou nebo dokonce musí měnit pokud zastaraly. Texty by měly být pro křesťanský lid snadno srozumitelné.

A.     Všeobecné směrnice

Pouze církevní autorita je oprávněna řídit posvátnou liturgii, Sv.stolci a biskupům, případně biskupské sbory.

Nikdo jiný ani kněz o své vůli nesmí nic v liturgii přidávat nebo ubírat nebo měnit.

Obnova předpokládá důkladné teologické, historické a pastorační studie. Mimořádný význam při slavení liturgie má Písmo svaté, které se vykládá v homilii a žalmy, které se mají zpívat. Liturgické knihy se mají co nejdříve upravit ve spolupráci s odborníky.

B.     Směrnice jako hiearchický a  společenský úkon

Liturgické úkony nejsou soukromé úkony, ale úkony celé církve. Jednotlivých údů církve se však týkají různým způsobem. Vždy je třeba dát přednost liturgii s účastí lidu než pouze soukromé. Při liturgii má každý ať kněz nebo věřící konat jen to co mu přináleží. Přisluhující ( ministranti), lektoři a členové chrám.sboru vykonávají skutečnou liturgickou službu.

K aktivní účasti věřících se má dbát na to, aby věřící konali aklamace, odpovědi, zpívali žalmový zpěv, antifony, písně, vyjadřovali účast postojem i posvátným mlčením. Ať se nedává přednost při obřadech některým soukromým osobám podle společenského postavení.

C.     Směrnice charakteru naučného a pastoračního

Liturgie má být nejen úkonem úcty k Bohu, ale i poučením pro věřící. Je třeba, aby liturgické úkony byly jednoduché, stručné, srozumitelné, bez opakování, aby nemusely být vysvětlovány.

Ať se čte při liturgii více z Písma svatého a kázání ať je součástí liturgického dění a ať čerpá hlavně z Písma a liturgie. Ať je kladen důraz na katechezi i liturgickou, i v obřadech ať je pamatováno na krátké připomínky. Ať se zavádí samostatná bohoslužba slova v předvečer velkých svátků a v některých všedních dnech doby adventní a postní a o nedělích a svátcích. Kde není kněz vede tuto bohoslužbu jáhen nebo ten, koho pověří biskup.

V latinských obřadech ať je zachováno užívání latinského jazyka. Ale ve mši, při udělování svátostí je pro lid velmi užitečné uplatnit národní jazyk. Církevní autorita určitého území má právo rozhodnout o tom, zda a jak může být uplatněn národní jazyk. Apoštolský stolec pak takové rozhodnutí posoudí a potvrdí.

D.    Směrnice o přizpůsobení se tradici národů

Církev nechce ukládat strohou jednotu formy ani  v liturgii. Má v úctě duchovní dědictví různých národů a někdy to přijímá i do liturgie. Užitečné přizpůsobení schvaluje Apoštolský stolec buď trvale nebo na zkoušku.

E.     Rozvoj liturgického života v diecési a ve farnosti

Hlavně biskup diecése se má podílet na liturgické obnově a životě, má dávat příklad ve své katedrále. Vedle biskupa má dílo obnovy vykvétat i v jednotlivých farnostech. Liturgická obnova se má chápat i konat jako prozřetelnostní dílo dnešní doby, jako dílo Ducha svatého. Biskupové mají vytvořit liturgickou komisi – odborníky liturgiky, církevních staveb, posvátného umění, duchovní správce, má zapojit i laiky k podpoře liturgické obnovy. Ať se také upraví komise pro liturgickou hudbu a komise pro sakrální umění.

2. kapitola: Tajemství eucharistie: čl.47 – 58

Náš Spasitel svěřil své církvi památku své smrti a zmrtvýchvstání – eucharistickou oběť při poslední večeři. Je to svátost milosrdenství, znamení jednoty, pouto bratrské lásky, velikonoční hostina, v níž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka budoucí slávy. Církev si přeje, aby věřící tomuto tajemství dobře rozuměli. Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast. Mají přinášet neposkvrněný obětní dar nejen rukama kněze, ale spolu s ním i sami.

Mešní řád má být upraven, aby věřícím umožňoval aktivní účast. Je třeba obřady zjednodušit, ale zachovat podstatu. Ať se vynechá co bylo během staletí zdvojeno nebo přidáno ne účelně a ať se naopak obnoví co nepřízní doby zaniklo. Stůl Božího slova má být bohatší tak, aby během několika let obsáhl celé Písmo sv. Homilie má být součástí liturgie. V neděli a o slavnosti nemá chybět. Pak má následovat přímluvná modlitba – „modlitba věřících“ především o nedělích a zasvěcených svátcích. Modlitby ať jsou za ty kdo vládnou, za církev, za ty které tísní různé těžkosti a za všechny lidi a za spásu celého světa. Národnímu jazyku se může poskytnout prostor ve mších za účasti lidu. Je však třeba, aby věřící dovedli recitovat také latinské části mešního řádu. Kde by se zdálo, že je vhodné používat národního jazyka ještě rozsáhleji, je třeba se řídit předpisy této konstituce.

Svaté přijímání mají věřící přijímat Tělo Páně z téže oběti. Přijímání pod obojí mohou povolit biskupové podle svého uvážení ( např. nově pokřtěným dospělým).

Bohoslužba slova a bohoslužba oběti tvoří jeden nedílný celek. Koncelebrace má ukazovat jednotu kněží a proto se rozšiřuje možnost koncelebrace a to:

  • na Zelený čtvrtek při svěcení olejů i večerní mše
  • mše na Koncilu, biskupských shromážděních, synodách,
  • mše při svěcení opatů,

S povolením Ordináře i další případy: konventní mše, hlavní mše v kostelích, kde je více kněží, mše při různých shromážděních. Kněz se může rozhodnout pro jednotlivou celebraci nebo koncelebraci ne však ve stejný čas a ve stejném kostele. Ať je vytvořen nový koncelebrační obřad.

3. kapitola: Ostatní svátosti a svátostiny: čl.59 – 82

Svátosti jsou určeny k posvěcování člověka a vyžadují víru, kterou zároveň i posilují a jsou zdrojem milosti. Svátostiny působí skrze modlitbu církve k duchovnímu prospěchu věřících. Obojí mají zdroj ve velikonočním tajemství Kristově. Koncil vyžaduje následující reformu svátostin a svátostí: používání národního jazyka, vypracovat v národním jazyku místní rituály, oboje obřady křtu jak dětí tak dospělých mají být obnoveny, má se zdůraznit úloha rodičů a kmotrů. Obřad křtu má být i pro případ nouzového udělení a i pro konvertity. Křestní voda se může světit před křtem. Také obřad biřmování má být přepracován a má se udělovat během mše. Rovněž obřad a formulace svátosti smíření má být revidován. Pomazání nemocných nemá být svátostí jen těch, kdo jsou v nebezpečí smrti, ale i pro nemocné, staré. Počet mazání

olejem má být upraven. I liturgie svěcení kněží má být změněna. Při biskupském svěcení vkládají ruce všichni biskupové. Obřad manželství má být přepracován a obohacen. Pravidlem by mělo být udělování při mši.

Svátostiny také mají být přepracovány a jen málo žehnání má být rezervováno. Obřad slibů profese má být přepracován a má se rovněž konat při mši. Pohřební obřady mají lépe vyjádřit velikonoční smysl smrti křesťana, možno upravit liturgickou barvu.

4. kapitola: Posvátné oficium: čl.83 – 101

Kněží chválí Boha a přinášejí světu spásu nejen skrze eucharistii, ale především i modlitbou hodin. Denní čas je touto modlitbou naplněn ke chvále Boha, je to modlitba církve, která se vznáší k Bohu. Pro lepší naplnění této modlitby Koncil stanovil:

  • Jednotlivé hóry mají odpovídat času dne, mají brát na omezené možnosti v dnešní době,
  • laudy a nešpory jsou nejdůležitějšími modlitbami, kompletář má odpovídat závěru dne, tzv. matutinum má být upraveno, aby se mohlo modlit během dne (méně žalmů a více čtení), prima se ruší, ostatní hóry  se v chóru modlí všechny, jinak se vybere jen jedna hóra.

Modlitba hodina ať je zdrojem zbožnosti a duchovního pokroku. Je třeba žalmy rozložit na dobu delší než jeden týden, čtení je buď z Písma sv. nebo církevních otců, církevních spisovatelů, z životopisů svatých, martyrologií. Musí odpovídat více historické pravdě. V hymnech se má odstranit mytologický prvek a je dána možnost nových hymnů. Společenství chórová ať se modlí: při konventní mši a potom další hodinky a to jak řády kanonické tak mniši a ženy s povinností chóru, katedrální kapitula jen části jim určené zvláštním právem, klerici vyššího svěcení, řeholníci se slavnou profesí modlící se mimo chór, modlí se soukromě.

Ordináři mohou dispensovat částečně nebo zcela od modlitby breviáře nebo mohou provést záměnu. Kněžím se doporučuje pokud se sejdou, aby se společně pomodlili alespoň část breviáře, doporučuje se i zpěv. Duchovní správci se vybízejí, aby s věřícími se modlili nešpory o velkých slavnostech a nedělích. Modlitba hodin zůstává v latině. Ordinář však může dovolit modlitbu v mateřském jazyce. Pro laiky a ženy v chóru, jakož i řehole mužské i ženské mohou používat překladů v mateřštině.

5. kapitola: Liturgický rok: čl.102 – 111

Církev slaví především den Páně, kdy si připomíná vzkříšení Páně a jednou v roce slaví o velikonocích toto vzkříšení. V ročním cyklu se rozvíjí celé mysterium Ježíše Krista od narození po seslání Ducha sv. Při tom církev zároveň uctívá Pannu Marii pro její spojení se spásným dílem Ježíše. Rovněž v tomto cyklu pamatuje na svaté, kteří jsou vzorem dokonalosti a přímluvci u Boha.

V den Páně –neděli – je povinnost věřících, aby se shromáždili ke slyšení slova Božího, slavili eucharistii. Den Páně je hlavním a původním svátkem všech věřících. Den, který vede ke zbožnosti, radosti a odpočinku – je základem a jádrem liturgického roku. Liturgický rok má být nově upraven a obnoven tak, aby srdce věřících svěřovala ke svátkům Páně. Čtyřicetidenní postní doba má dvojí úkol:

  1. připomínat křest a připravovat na křest,
  2. pokáním se připravovat na velikonoční tajemství. Pokání nemá být jenom vnitřní, ale i vnější a sociální.

Páteční půst zůstává i na Velký Pátek. Svatí se uctívají v církvi pro působení Krista v nich a pro příklad. Nesmí však získat převahu nad svátky spásy.

6. kapitola: Církevní hudba: čl.112 – 121

Jak Písmo sv. tak i svatí Otcové chválí bohoslužebné zpěvy. Církevní hudba bude tím posvátnější čím více bude spojena s liturgickými úkony.

Předním úkolem je hudbou a zpěvem doprovázet liturgii k účasti věřících. Zejména katedrály mají mít pěvecké sbory, které však nemají zatlačit činnou účast věřících. Hudební výchova má být v seminářích, noviciátech, školách, jakož i výchova zpěváků dospělých i dětí. Gregoriánský chorál má mít přední místo, ale i ostatní zpěvy, zejména vícehlasé mají své místo v liturgii. Lidový náboženský zpěv se má horlivě podporovat. V misijních zemích se má využít tradice místního hudebního i zpěvního projevu. Varhany zůstávají i katolické církvi tradičním nástrojem, avšak i jiné nástroje možno použít, po uvážení příslušné autority.

7. kapitola: Sakrální umění a liturgické oděvy: č.122 – 130

Umění má vycházet z toho, aby ukazovalo krásu Boha v lidských dílech a má oslavovat Boha. Církev byla vždy přítelkyní krásného umění. Zejména v liturgii má být umění znamením a symbolem nadpozemské skutečnosti. Církev vždy vykonávala i dohled a posouzení umění pro církevní účely. Tak i nyní církev vydává předpisy: Církev se nikdy nehlásila k určitému stylu, ale dle potřeby doby bylo možno měnit i umělecké vyjádření. Umění má svobodu za podmínky, aby sloužilo úctě Božích domů. Více se má dbát na krásu než na drahocennost jak v oděvech tak vybavení kostelů. Vše co je prostřední, kýčovité, umělecky nedostatečné, neodpovídající zbožnosti, víře a mravům se nemá používat. U nových kostelů se oceňuje účelnost pro plnou účast věřících. Obrazy v kostelích mají být v umírněném počtu. Předpisy kanonické o stavbě kostelů, zřizování oltářů, svatostánků, o jejich místě, o baptisteriu, o svatých obrazech, ozdobách a vybavení kostela se mají revidovat. Klerici mají být seznámeni i s dějinami církevního umění.

Prohlášení o reformě kalendáře

Koncil neodmítá návrh, aby velikonoce byly ustanoveny na pevnou neděli kalendáře, avšak aby tento termín byl stejný i pro odloučené bratry (hlavně východní). Také není proti snaze vytvořit stálý kalendář pro občanský život – pouze odmítá snahu odstranit sedmidenní týden a neděli.