Otče náš: „Otče náš, jenž jsi na nebesích“

Jako Pán Ježíš nazýval Boha svým Otcem, aramejsky Abba, smíme i my věřící oslovovat Boha jako svého Otce. Je to něco úžasného, nového a nepochopitelného, vždyť ve Starém zákoně se báli o Bohu i přímo mluvit a tak opisovali jméno Boží jinými výrazy, často se neodvažovali ani sami se modlit k Bohu, ale jen skrze prostředníky na př. Mojžíše, proroky, kněze. Za tuto výsadu oslovovat Boha Otče náš vděčíme jen Pánu Ježíši, protože on rozbořil stěnu, která nás dělila od Boha. Tuto stěnu rozbořil Pán Ježíš především tím, že vzal hříchy lidí na kříži na sebe. Kvůli Ježíši je nám Bůh Otcem a my jsme jeho dětmi, kvůli Ježíši je Otec vždy ochoten naše prosby slyšet a vyslyšet. Dveře k němu jsou otevřeny a my smíme jako děti přistoupit v modlitbě k Bohu jako ke svému Otci. Musíme si však uvědomit rozdíl. Ježíš sám rozlišuje mezi sebou a námi, mezi jeho synovstvím a naším synovstvím. Ježíš je vlastním Synem Otce nebeského, my jsme jen přijatými, adoptivními. „Nikdo nezná Otce než Syn a ten, komu by to chtěl Syn zjevit.“ (Mt 11,27) „Protože jste synové poslal Bůh Ducha svého Syna do vašich srdcí, ve kterém smíte volat Abba – Otče“. (Gal 4,6)

Modlitba nemá být pro nás jen nějakým splněním povinnosti, ale srdečným rozhovorem tak jako mluví dítě se svým otcem, t.j. s důvěrou a láskou. To je také smysl slova Abba: je to důvěrné oslovení otce asi tak jako když dítě řekne tatínku. Ten, kdo se takto modlí ví, že i když ho nikdo z lidí nechce vyslechnout, Bůh ho chce slyšet, když pro něj nikdo z lidí nemá čas, Bůh má pro něj čas, když mu nikdo z lidí nerozumí, nemá rád, Bůh mu rozumí a má ho rád. Vždyť Bůh je náš nebeský Otec, který nás má rád a zná nás lépe než my sami sebe. Otec je to dobrý a milosrdný, i když my jsme mnohdy nezdárnými syny. I tehdy se můžeme modlit Otče náš, vždyť tento Otec na nás čeká s otevřenou náručí, aby nám odpustil a přivinul na svou hruď. Jak to popisuje podobenství o marnotratném synu, Lk 15,11-22/ Bůh Otec je plný lásky „mateřské“ jak to dosvědčuje text Iz 49,15: „I kdyby na tebe všichni zapomněli i matka na plod svého života – já na tebe nikdy nezapomenu.“

Vzhledem k tomuto oslovení Boha si chceme uvědomit následující skutečnosti:

  1. Jako pravé děti Boží, oslovujeme Otce nebeského důvěrně „Ty“ a to je opravdu něco krásného co můžeme přijmout jen s velikou pokornou vděčností. Vždyť ve společenském občanském vystupování, často i v církvi se přísně dbá na důstojné vykání a titulování. V mnohých nekatolických církvích se věřící navzájem hlouběji chápou jako bratři a sestry a tak se i oslovují, vždyť kdo má společného Otce ten je i navzájem bratrem a sestrou. I v naší církvi katolické se mnohde snaží uvádět do praxe toto bratrské a sesterské smýšlení věřících a to zejména po 2.Vatikán.koncilu.
  2. Pokud Pán Ježíš říká „nikoho nenazývejte otcem, neboť je jen jeden váš Otec – v nebesích (Mt 23,9) pak tím chce Pán Ježíš říci, že opravdu pro učedníky Kristova je tím nejvyšším i nejbližším Otcem Bůh Otec. Lidští otcové ať tělesně či duchovně mají toto otcovství od Boha jen v přijatém slova smyslu (participují na něm).
  3. Ve slově náš je zahrnuto, že k modlitbě přistupuji s vědomím, že Otec nebeský má mnoho dětí, já pak mnoho sourozenců – lidí věřících v Boha, bratří a sester v Boží rodině, církvi. Zde je třeba smýšlet i ekumenicky t.j. do slova n á š zahrnout i křesťany nekatolické, protože co nás spojuje je důležitější než to co nás rozděluje: všichni jsme přijali týž křest sv., všichni se modlíme ke společnému Otci v nebi, všichni jsme tedy bratry a sestrami.

Abychom však nesklouzli do příliš lidského vztahu k Bohu, Ježíš přidává v modlitbě: „jenž jsi na nebesích.“ Bůh je Pán Pánů a Král Králů, Je Všemohoucí, je Stvořitel nebe a země, je Svatý. Co řekne stane se, vše udržuje a řídí svou božskou mocí. Naše modlitba je zároveň uznáním Boha a vyznáním víry v Boha nebeského Otce, je klaněním i úctou a je spojena s pevnou vírou i důvěrou, že kde je Otec t.j. v nebi má být i jeho dítě – věřící křesťan. Při rozjímání této úvodní věty modlitby Páně vysvitlo lépe učení Pána Ježíše „nebudete-li jako děti nevejdete do nebeského království“ (Lk, 18.17) Jen kdo přistoupí jako dítě k Otci (ne jako rovný k rovnému ani ne se strachem a odstupem) ale s prostotou, důvěrou, pocitem závislosti, potřebou lásky, ten přijme království Boží. A proto je toto oslovení Otče náš tak důležité, že bychom jej měli vlastně přidat před každou prosbu modlitby Páně, abychom vždy přistoupili před Boha jako děti Boží.