Otče náš: „Přijď království tvé“
V této prosbě si musíme nejprve uvědomit, že zájmeno tvé znamená Boží – nebeské. Z pohledu evangelia je to opět zásadní požadavek Pána Ježíše, který stále hlásal: „Změňte své smýšlení, obraťte se, neboť se přiblížilo království nebeské“ (Mt 4,17). Ježíš mluvil často o nebeském království a to přímo „království Boží je ve vás (mezi vámi)“, “ kdo chce být v nebeském království největší buď služebníkem všech“, “ nebudete-li jako děti nevejdete do království nebeského“, „mé království není z tohoto světa“ (Mt 20,26, Lk 18,17, Jan 18,36). Z uvedených citátů vyplývá, že království Boží není nějaká pozemská moc, ale spíše duchovní nadpřirozené království, které není výsledkem lidského úsilí,ale darem Božím. Ježíš mluví o království Božím i v podobenstvích: o rozsévači, o zrnu hořčičném, o koukolu mezi pšenicí, o síti, z čehož vyplývají některé vlastnosti tohoto království: postupně se rozrůstá tam, kde zapadne semeno do dobré půdy a vydává mnoho užitku, je drahocenné, že proti němu je vše ostatní jako bez ceny, přináší radost a štěstí, je třeba jej svobodně přijmout a radikálně pak změnit své smýšlení a očistit svou duši, království se může zeslabit i ztratit z duše člověka (Mt 13,3-48, Mt 20,1-16, Mt 22,1-14).
Vedle království Božího se křesťan setkává i s královstvím tohoto světa, jemuž vládne kníže tohoto světa. Ten lidem nabízí jen a jen pozemské hodnoty bez vztahu k Bohu: nabízí chléb, hry, moc, bohatství, krásu, rozkoše – a člověk je zaujat těmito pomíjivými hodnotami, často je i zbožští. Dnes k tomu přistupuje nabídka tzv. životní úrovně: mít auto, chatu, cestovat, výnosné zaměstnání, postavení a tituly, ale vše bez věčného cíle, bez vztahu k Bohu. Ježíš přišel, aby člověka vytrhl z tohoto panství, které je více méně otroctvím, neboť neuspokojuje plně touhu lidské duše. Kdo přijme Ježíšovu zvěst a následuje Ježíše stává se členem království Božího, kde „sloužit znamená kralovat.“
Ježíš také řekl: „Důvěřujte mně, neboť jsem přemohl svět.“ Království Boží je silnější než království tohoto světa, v jádru již zvítězilo v Kristu Ježíši, ale zatím je skryté a trpící násilí. Jsou dvě podmínky pro to, aby mohl být křesťan účasten království Božího a vyslovuje je sám Pán Ježíš: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské“ a „blahoslavení, kdo trpí pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.“
Ježíš chce, aby se učedník Kristův stále modlil o příchod království Božího, protože i když ho v duši má, má ho jako poklad v „hliněné nádobě“. Království Boží je stálý Boží dar, království Boží je vlastně život Boží, který proniká člověka i společnost. Definitivní vláda Božího království bude až na konci časů při druhém příchodu Krista. Potom už nebude jen vnitřní království, ale bude úplné a viditelné a zároveň i proměněné „bez vady a vrásky“. Nyní v tomto meziobdobí se Boží království podobá stavbě mostu, kde je lešení, kde jsou podpěry, pažení zakrývající stavbu. Krása stavby se jen tuší, není zcela vidět a až po dokončení vystoupí plnost velikosti a krásy stavby mostu.
Království Boží je od doby Krista Pána zde na zemi, je však uskutečňováno jen ve víře, naději a lásce, není to plně sociologická skutečnost, není omezeno na nějakou část světa, na hospodářský neb politický řád, ale je všude tam, kde lidé přijímají milost Boží, kde vítězí dobro nad zlem. Je tedy království Boží totožné s církví katolickou? Často se to o katolické církvi tvrdilo, ale nebyla to přesná výpověď. Dnešní teologové říkají, že se v katolické církvi království Boží největší mírou uskutečňuje, protože v ní působí a žije Kristus Ježíš a svými svátostmi podporuje růst království v duších svých věrných. Ale právě i v katolické církvi platí, že i mezi dobrou pšenicí bývá i plevel, že s dobrými rybami se v síti církve objevují i špatné ryby.
Právě proto je třeba, aby se věřící v církvi katolické stále modlili za sebe i za druhé „přijď království tvé „, aby si nemysleli, že jen vnější příslušnost k církvi je již královstvím Božím, ale aby si uvědomovali, že království Boží je vláda Boží lásky v duších lidských. Křesťan který přijal tuto Boží vládu neodchází ze světa, kde kralují hodnoty pozemské, ale naopak má být kvasem, solí a světlem v rodině, v zaměstnání, ve škole, ve svém bydlišti – v radosti i utrpení. Boží království má v něm sílu posvětit a zbožštit prostředí, ve kterém žije. Proto tím více se musí každý křesťan modlit a prosit „přijď království tvé“. Ať v křesťanu i skrze něho se prosazuje Boží vláda pokoje, lásky a dobra, ať každý křesťan umí při všem lákání pozemského království umí říci: „hledejte nejprve království nebeské a vše ostatní bude vám přidáno.“ (Mt 6,33). Ať je naše srdce nepokojné, dokud nespočine v Božím království!