Křest sv. – svátost znovuzrození
O vánocích přichází Ježíš – Boží Syn – mezi lidi, podílí se tedy na lidské přirozenosti. Bůh se stává člověkem, aby se člověk mohl podílet na přirozenosti Boží.Křest sv. je právě tou svátostí, která povyšuje člověka do nadpřirozené, Boží roviny a dává mu podíl na Boží přirozenosti.
Ježíš vybral vodu za svátostné znamení, neboť voda všeobecně u lidí platí jako očišťující prostředek, jako životodárná síla pro celou přírodu, ale je také živlem, je-li nespoutána, který ničí. Všechny tyto vlastnosti vody Ježíš využívá, aby naznačovaly účinky křtu sv. v duši: křest očišťuje duši od zloby dědičného a osobního hříchu, dává duši nový Boží život (z vody a Ducha sv.). Ve Starém zákoně byl křest předobrazen projitím Rudým mořem suchou nohou, dále pak oživující voda, která vytryskla ze skály na zásah Mojžíšův nebo tzv.rituální očišťování. Největším předobrazem byl křest Janův: kdo s dobrou vůlí po změně života byl pokřtěn a vyznával při tom své hříchy, tomu voda křtu Janova dala dispozici pro milost očištění (opere operantis = podle stupně připravenosti přijímajícího).
Křest Kristův však je z moci Boží zázrak Boží lásky, svátost kdy se plně naplňuje to co křest naznačuje (ex opere operato = působí jistě u přijímajícího). Ježíš tuto svátost ustanovil když řekl: „Jděte do celého světa, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha sv., kdo uvěří a bude pokřtěn bude spasen, kdo neuvěří bude zavržen.“ (Mt, Mk, Lk – Mt 28,19). Rovněž v rozmluvě s Nikodémem Ježíš řekl: „…nenarodí-li se kdo znova z vody a Ducha sv. nemůže vejít do království Božího.“ (Jan 3, 1-13).
O křtu prvotní církve dosvědčují apoštolové: Sk.2,3-8 kteří sami křtili, v knize Dvanácti apoštolů – Didaché se dosvědčuje praxe křtít jak trojím ponořováním (v tzv. baptisteriu) nebo trojím litím vody na hlavu, při čemž se vždy říkala slova: Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha sv. a před křtem se vyznávala trojími otázkami víra církve.
Také v listech sv. Pavla a v tradici církve je křest dosvědčen a to jak křest dospělých (většinou) tak i dětí. Slavnostní křest byl udělován při bohoslužbě a uděloval jej biskup nebo kněz (presbyter) nebo jáhen. I dnes se uděluje slavnostní křest sv., kromě toho je i křest z nouze. Tento může udělit i každý člověk za předpokladu: že se člověk nachází v ohrožení života, že chce být pokřtěn a vyznal víru církve, že udělovatel křtu má úmysl křtít v úmyslu církve a řídí se praxí církve – lije vodu a říká slova já tě křtím…., o udělení křtu pak informuje udělovatel farní úřad. Poučeny o křtu z nouze by měly být zejména matky, aby mohly v náhlém případě pokřtít své narozené dítě!
Křest sv. je nutná svátost ke spáse. Bez křtu nemůže být nikdo spasen. „ Nikdo nemůže přijít k Otci než skrze mne“ řekl Pán Ježíš. Je to tzv.svátost mrtvých, tj. před křtem byl člověk duchovně mrtvý (pro nebe). Křest sv. uděluje trvalé znamení – nesmazatelné (křestní charakter), není možné, aby někdo se zřekl křtu vyškrtnutím z matriky (to jen vystoupil z církve). Křest je znamení spásy nebo znamení, které bude pálit zavržené! Buď je nám křest k posvěcení nebo příčinou těžšího trestu.
Obřad křtu v obnovené liturgii je v podstatě stejný: slova i voda se používají jako v prvotní církvi. Dnes však je vše v mateřském jazyce, je přidáno čtení z Písma sv., přímluvné modlitby a závěrečné požehnání pokřtěnému, rodičům, přítomným. Nové je, že rodiče musí sami vyznávat křestní slib / dříve stačil kmotr/ a také před křtem rodiče se dostaví k poučení, aby si uvědomili velikost křtu sv. a přijali závazky z něj vyplývající: výchovu, výuku k životu Božího dítěte. Bez víry rodičů nelze křest sv. udělit u dětí. Dospělý pak musí být připravován jako katechumen a po osvědčení a vyučení je připuštěn ke křtu.
Co působí v duši křest sv.?:
- Milost ospravedlnění: odpuštění hříchů včetně dědičného a tresty za hříchy.
- Posvěcuje duši a naplňuje Božími dary: dalšími milostmi, ctnostmi jako víra, naděje, láska, dary Ducha sv. a dalšími ctnostmi.
Tato křestní milost v duši se posiluje a rozmnožuje životem z víry, zejména přijímáním svátostí a skutky lásky k Bohu a bližnímu, ale také se umenšuje anebo se může ztratit těžkými hříchy.
Křtem se stává pokřtěný dítětem Božím, novým stvořením, členem církve, údem „mystického těla Kristova“. Na každém záleží bude-li i jeho přičiněním církev více svatá. I hříšní pokřtění patří do církve, ale jsou jen „ matrikovými členy“, „suchou větví“, někdy i pohoršením pro lidi mimo církev, církev pošpiňují. Kristus v takových členech znovu trpí. Křest sv. je základní svátostí katolíka i křesťanů za účelem znovusjednocení: „jedna víra, jeden křest, jeden Pán.“ V ekumenickém duchu katolická církev uznává platnost křtu u jiné křesťanské církve (pokud je zachována forma), v případě konverze ke katolické církvi se již znovu nekřtí, ale jen se přijímá co církve. Z titulu křtu jsou i nekatoličtí křesťané naši bratři a sestry – Boží děti.
Malé dítě zemřelé bez křtu podle nauky církve (není to zcela závazné učení) přijde do přirozené blaženosti, jiné mínění dnes uplatňované, že pro víru nebo touhu rodičů nebo církve po křtu, přijde dítě nepokřtěné do nebe – je to zvláštní křest touhy.
Pro ostatní lidi, kteří nepřijali křest platí stále učení církve, že vedle řádného křtu je někdy i mimořádný křest: touhy, krve a života.
I katechumeni (čekatelé křtu) jsou již potencionálními křesťany a pro tuto vazbu mohou být spaseni. Možností mimořádného křtu se ukazuje velké milosrdenství Boží, které chce spasit všechny lidi. Vážíme si však řádného křtu a všeho dobra z něho vyplývajícího: podílu na Božím životě a slib vzkříšení a života věčného. Ve křtu má každý pokřtěný velkou naději na spásu.