1. Boží přikázání: O naději

Život člověka bez naděje je nepředstavitelný i nesnesitelný. Z Dantovy Božské komedie je znám nápis na bráně pekla: „Zanechte vší naděje kdo sem vcházíte.“ Jistě, peklo je místem beznaděje. Kotva je naopak krásným znamením naděje (i pro loď je vždy záchranou a bezpečím). Toto přikázání však nesleduje pouze lidskou naději, ale nadpřirozenou božskou ctnost. Co je tedy tato božská ctnost naděje?

Je to ctnost, se kterou křesťan má spolupracovat a očekávat tak budoucí cíl tj. spásu (nebe), spojení s Pánem Ježíšem v milosti, vzkříšení a oslavení ve věčném životě, zároveň však i očekává, že Bůh dá prostředky nadpřirozené k dosažení tohoto cíle, tj. nutné milosti ke spáse, odpuštění hříchů, posvěcení duše svátostmi.

Tuto naději dostal křesťan pro všemohoucnost, dobrotu a milosrdenství Boha a pro zásluhy Ježíše Krista a přímluvy Panny Marie a svatých. „Pohleďte na ptáky nebeské…což nejste cennější?“ „V domě mého Otce je mnoho příbytků…jdu vám připravit místo.“ Jan 14,2. „Kristus je naše naděje“. 1 Tim 1,1. „Vím, komu jsem uvěřil.“  2 Tim 1,12. Kdo se má řídit nadějí? Všichni věřící i hříšníci a duše v očistci. Vyloučeni z naděje jsou jenom zavržení, zoufalci, nevěřící, blažení v nebi – ti již dosáhli předmět své naděje.

Vlastnosti naděje:

  1. Udržuje křesťany v duchovní mladosti. Mladý je ten, kdo má velkou budoucnost před sebou a malou minulost. Křesťan má před sebou celou věčnost.
  2. Radost a vnitřní pokoj. Je zde sice určité napětí z obavy ztráty těchto dober Božích, ale jinak se už částečně uskutečňuje naplňování naděje: „Království Boží je ve vás.“ „Jsme znovuzrozeni zmrtvýchvstáním Ježíše Krista k živé naději.“  1 Petr 1,3.
  3. Vztah ke světu kvůli naději je dvojí: křesťan musí utéci a pohrdat světem pokud mu brzdí k pravému naplnění života a brání dosáhnout posledního cíle – spásy. Spolupracuje se světem pokud je prostředkem k získání věčného cíle (viz podobenství o dělnících na vinici, o hřivnách, o běhu na závodišti u sv. Pavla). Sv. Pavel napomíná, aby věřící nezanedbávali své povinnosti.
  4. Naděje vychází z víry a rozvíjí se. Plody naděje jsou prosebná modlitba, trpělivost, láska, touha po Bohu a jemu se líbit.
  5. Naději musíme vzbuzovat zejména v hodině své smrti, v pokušení častěji v životě, zejména při pokušení proti naději a jiným ctnostem.

Hříchy proti naději:

  1. Zoufalství: Nesnaží se o věčnou spásu, protože to považuje za nemožné, nesnaží se o věčnou spásu, protože spásu považuje za nudnou a pro sebe nežádoucí. Jedná se zde o těžké hříchy, avšak menší než nevěra a nenávist, ale o to nebezpečnější. „Oni ve svém zoufalství se oddali chlípnosti a hověli kdejaké nečistotě.“ Ef 4,19. Přílišná malomyslnost a strach ze zavržení, způsobené spíše melancholickou povahou, patologickými vlivy nebo pokušením. Zde se nejedná většinou o hřích nebo jen o lehký. „Co se bojíte malověrní?“  Mt 8,26.
    Zoufalec často pro své mnohé hříchy a neřesti upírá Bohu jeho velké milosrdenství. Světci, kteří se obrátili z hříšného života k Bohu dosvědčují, jak je Bůh milosrdný a dobrotivý. Kdo propadne zoufalství, když u Boha hledá naději jen pro pozemská dobra zdraví a úspěchy, klade svou naději do nepravého cíle. Ve výchově je třeba se vyvarovat zbytečným vyhrožováním peklem, tresty Božími a ve všem vidět hříchy. Ať každý člověk dělá co může a výsledek přenechá Bohu, jak zdůrazňuje sv. Ignác z Loyoly: „Pracuj tak, jako by všechno záleželo na tobě, ale modli se tak, jako by všechno záleželo na Bohu.“
  2. Opovážlivé spoléhání na milosrdenství Boží: Nespravedlivost je zde v tom, že už na zemi chce mít člověk konečný cíl. Opovážlivé spoléhání je pošetilá sebedůvěra, že vlastními silami bez pomoci Boží dosáhneme cíle nadpřirozeného (toho se dopouštěli farizejové a zákoníci, v církvi pak směr pelagiánský). Opovážlivě spoléhá ten, kdo příliš doufá v Boží milosrdenství a nebojí se, i když žije v přestupování přikázání Božích bez lítosti anebo lítost odkládá, rovněž změnu smýšlení a života ve svátosti pokání – zpovědi. Něco jiného než opovážlivé spoléhání je pravá naděje hříšníka, že milosrdný Bůh mu odpustí. Opovážlivost je méně těžký hřích než zoufalství. „V naději máme bezpečnou kotvu pro duši.“  Žid 6,11. „Loďka je vlnami hnána. Hoď kotvu na druhý břeh. Ještě tam nejsi, ale buď tam přivázán nadějí.“ (Sv.Augustin).