1. Boží přikázání: O lásce k Bohu a bližnímu

O lásce se mnoho mluví, káže, zpívá, často však i věřící má v tomto oboru zmatek a neví si rady. K dobrému poznání je třeba dobře rozlišovat. Jsou totiž různé stupně lásky: tělesně-sexuální láska, citově-erotická láska, obětující se láska (např. mateřská) a konečně je Boží láska (caritas, agapé). Přičemž tato posledně jmenovaná láska by měla zároveň pronikat i nižší formy lásky.

Do 1. Božího přikázání patří právě Boží láska – agapé, caritas. Tato láska je Ježíšem označena, že je největším přikázáním. Mt 22,37. „Miluj Pána svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí…a miluj svého bližního jako sám sebe.“ Caritas – agapé je nadpřirozená ctnost, která miluje Boha pro něho samotného a bližního pro Boha. Jak máme milovat Boha a proč?

  1. Pro jeho dobrotu a dokonalosti, které má Bůh a hlavně Ježíš Kristus nám je ve svém životě projevil v síle Ducha svatého.
  2. I v bližním milujeme Boha, neboť i v člověku je část Boží dobroty a dokonalosti v různém stupni.

Z Boží lásky jsou vyloučeni jen zlí duchové, zavržení a nerozumní tvorové. Milovat Boha znamená přát mu, aby byl stále chválen, oslavován od rozumných tvorů. Láska má být: blahopřejná (nemyslí na sebe), činorodá (projevuje se skutky), vnitřní (vychází ze srdce, ale není to jen cit, ale i vůle) Úkon lásky se má vzbuzovat častěji. Tím, že plníme Boží přikázání, žijeme křesťanským životem, modlíme se, plníme i zahrnutě úkony lásky. Po těžkém hříchu máme povinnost vzbudit úkon dokonalé lítosti, což je také láska.

Láskou Boží máme milovat i sebe: „milovat budeš bližního svého jako sebe samého.“ Máme milovat své tělo i duši.

  1. Především náš život nadpřirozený má být ceněn nade vše, máme se snažit jej uchovat, rozmnožovat, když jej ztratíme, co nejdříve jej máme získat lítostí a pokáním.
  2. Rozumně máme pečovat o fyzický život: zdraví, zaměstnání, stav, čest, pověst, hmotné věci…

Láska Boží k sobě se nejvíce uskuteční, když budeme žít podle Pána Ježíše Krista a budeme jej následovat a učit se od něho.

Láska Boží zahrnuje i bližního: „Nové přikázání vám dávám, abyste se milovali navzájem jako jsem já miloval vás.“ Mt 22,39. Tato láska k bližnímu má být: soucítící (radovat i rmoutit se s bližním, tj. má být vnitřní), účinná tj. projevená vnějšími skutky milosrdenství, všeobecná, vztahovat se má na všechny lidi a má být dbalá správného řádu. Toto přikázání lásky k bližnímu zavazuje častěji v životě uskutečňovat. Ani hříšníkovi nesmíme nikdy přát zlo věčného zavržení, pouze podmíněně zlo časné, aby se obrátil.

Zvláštní láska k bližnímu je láska k nepřátelům. „Já vám pravím: milujte své nepřátele a dobře čiňte těm, kdo vás pronásledují.“ Mt 5,44. Nepřítel je ten, kdo nám působí bezpráví, urážku, nenávidí nás. Tato láska musí mít tři prvky:

  1. Musí odpustit a to i tehdy, když nepřítel o to nežádá. Nesmí si přát pomstu, ale může žádat náhradu za způsobenou škodu na cti, majetku a pověsti (bez nenávisti), ale lepší je na tom netrvat. Ten neodpouští, kdo říká nepřeji mu nic zlého, ale i nic dobrého. Říká, že odpouští, ale nechce s ním promluvit, nechce zapomenout, to je vlastně neodpuštění.
  2. Láska má být i vnitřní – modlit se za nepřítele, vnější – projevovat obecné úkony lásky jako je pozdravení, podání ruky, nevyhýbat se, odpovídat na otázky. Kdybychom tyto úkony vnějších projevů zanedbává-li častěji, byl by to těžký hřích. Jen spravedlivé důvody dovolují na čas tyto úkony odepřít (k zabránění nových sporů, k polepšení).
  3. Kdo někoho urazil, má žádat o odpuštění sám nebo skrze někoho jiného. Při vzájemné urážce má žádat o usmíření ten, kdo více urazil. O usmíření mluví Pán Ježíš např. Mt 5,23-24.

V lásce k bližnímu se řídíme určitými zásadami: podle velikosti potřeby, podle velikosti nouze a podle určitého pořadí:

Potřeba – nouze je:

  • Svrchovaná – buď je ohrožen časný život nebo věčná spása.
  • Nouze vážná – když hrozí škoda na majetku, vězení, těžký hřích.
  • Nouze lehká – když si může bližní i sám pomoci.

Pořadí ve vztahu k bližnímu: spojení pokrevní, duchovní, lidské.

V lásce dobročinné:

  1. přednost má větší nouze bližního (ne svazky),
  2. ve stejné nouzi má přednost svazek pokrevní.

Spíše je tedy nutno pomoci otci tělesnému než duchovnímu. Rodiče, bratři, sestry mají přednost před přáteli a dobrodinci. Mezi příbuznými je toto pořadí: manželé, rodiče, sourozenci a ostatní.

Dobro církve však má přednost před dobrem soukromým. Toto pořadí se však týká jen povinných skutků lásky blíženské. Dobrovolné skutky lásky nehledí na pořadí, ale jednají daleko velkoryseji a šířeji. „Kdo mě miluje zachovává moje přikázání.“ Jan 14,21. „Láska je mezi ctnostmi to co je slunce mezi hvězdami, dává jim lesk a krásu.“  (Sv. František Saleský).