Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům

Tato prosba nás uvádí do života lidí a ukazuje nám jednu z důležitých podmínek lidského soužití a tou je vzájemné odpuštění. Protože lidé nejsou od přirozenosti dobří jak se to naivně domnívají někteří, ale ani zcela zkažení jak se domnívají jiní, nýbrž jsou propletencem dobra a zla. Křesťané jsou realisté, protože nezavírají oči nad zlem v člověku, ale důvěřují v sílu milosti Boží k překonání zla. Po dědičném hříchu jsou všichni lidé nakloněni ke zlu. Je zajímavé, že i malé dítě se dříve naučí nadávky než modlitby. Hřích jako zlo mravní obklopuje každého člověka. Někde se tomuto zlu říká slabost lidská, nerozumnost, nerozvážnost. Ježíš však toto zlo nazývá pravým jménem a to „zloba hříchu“. Sv.Pavel toto zlo poznával také dobře když napsal: „Jestliže tedy konám to co nechci je to hřích, který ve mně sídlí. Já nešťastný člověk“. (Řím 7,14-25) Cítil dobře dvojí zákon v sobě, který to lepší nekoná a to zlé často koná. I sv.Jan nás poučuje v tomto směru: „Kdo by řekl, že je bez hříchu klame sám sebe a není v něm pravdy.“ (1.Jan1,8)

Papež Pius XII. řekl, že největším hříchem dnešní doby je, že lidé nechtějí uznat svou hříšnost. Ježíš přišel zvítězit nad hříchem, vzít hříchy zástupně na sebe, aby je mohl odpouštět, aby se mohl ujímat hříšníků a tak jim dát novou naději. Ukázal ovšem také, že všichni lidé jsou hříšníky, někdo více někdo méně. Pouze on Boží Syn a Panna Maria jako vyvolená mezi ženami byli zcela bez hříchu. „Kdo mně může vinit ze hříchu?“ Ostatní lidé, i svatí, nejsou prosti hříchu, mají potřebu modlit se tuto prosbu a prosit o odpuštění. Ovšem čím více svatí poznávají lásku Boží tím více se tito svatí pokládají za hříšníky, i když ve skutečnosti žádné vědomé hříchy nemají. (Příkladem je opět sv. František z Assissi). Pán Ježíš učí v podobenstvím o dvou dlužnících a říká, že Boha miluje více ten komu se více odpouští (Luk 7,41) a varuje před nemilosrdným služebníkem, kterému Bůh odpustil, ale on je tvrdý vůči bližnímu (Mt 18,23-25). Ježíš také ukázal velké milosrdenství nebeského Otce ve svém dalším podobenství (Lk 15,11-32). Proto Ježíš dal svým učedníkům v modlitbě Otče náš tuto prosbu, protože dobře věděl, že i lidé věřící a očištění milostí křtu budou podléhat náklonnosti ke hříchu a budou zatíženi mnohou vinou. Křesťan zůstává hříšníkem, ale snažícím se o svatost neustálou lítostí, proměnou mysli (metanoiou) a očišťováním se. Ecclesia semper reformanda – Církev potřebuje neustálou obnovu, to je citát z věroučné konstituce o církvi Lumen gentium. Když vstoupíme do kostela kropíme se svěcenou vodou, abychom jako pokorný celník z podobenství řekli „Bože buď milostiv mě hříšnému“. Na začátku mše sv. vyznáváme své hříchy i opomenutí dobrého, před sv. přijímáním prosíme právě v modlitbě Otče náš „odpusť nám naše viny“ a dále před sv. přijímáním vyznáváme „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ Nesmíme ani zapomenout na znamení „pozdravení pokoje“ v obnovené liturgii, protože i v tomto pozdravu je zahrnuto vzájemné odpuštění vin a hříchů.

Jedině v této prosbě přidává Pán Ježíš podmínku pro odpuštění Bohem: „Jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Právě ten, kdo přistupuje ke stolu Páně, aby se přijetím Božího pokrmu připodobnil nebeskému Otci musí především být milosrdný a odpustit svým bližním. Kdo by podával ruku spolubratru, ale měl by něco proti němu, měl by srdce nemilosrdné ať nejprve jde a smíří se se svým bratrem a pak teprve bude hoden přistoupit ke stolu Božímu. „Buďte milosrdní jako je váš Otec nebeský milosrdný“ (Lk 6,36) „Naučte se co to je milosrdenství chci a ne oběti.“ (Mt 9,13)

Zvláště však na nás čeká Spasitel ve svátosti pokání – zpovědi. I kdyby kněz byl v jiných oblastech přísný, ve svátosti smíření – zpovědi musí být kvůli Ježíši milosrdný. Ve španělském kostele u zpovědnice je kříž, kde Ježíš na něm visící má ruku jakoby k žehnání a o tomto kříži se vypráví příběh, že kdysi nechtěl kněz udělit odpuštění zvykovému hříšníkovi, když se najednou ozval z kříže hlas Ježíšův „ty jsi za něho nezemřel já mu odpuštění uděluji.“ A přece i sám Ježíš by nemohl odpustit hříšníkovi, když by nebyl ochoten splnit podmínku této prosby tj. odpustit svému bližnímu a to ne sedmkrát, ale sedmdesátsedmkrát to je vlastně stále. Také to je velkou radostnou zvěstí, že se Ježíš ztotožňuje s každým bližním kterému odpouštíme a tak tímto odpouštěním prokazujeme velkou lásku samotnému Ježíši. Hříšníka proto máme mít rádi, hřích však neomlouvat. Vše bude jednou vyjeveno z našich hříchů k našemu zahanbení jen ne ty hříchy, které nám nebeský Otec odpustil.“Kdo jsou tito v bílých rouších? To jsou ti, kteří si vypírali svá roucha v krvi Beránkově.“ (Zjev.7,13-14)