Dekret o ekumenismu

Unitatis redintegratio

Dekret schválen 21.11.1964 a má 3 kapitoly a 24 článků.

Předmluva: čl.1

Snaha o obnovu jednoty mezi všemi křesťany je jedním z hlavních úkolů posvátného všeobecného Druhého vatikánského sněmu. Mnohost křesťanů ukazuje na to jakoby byl Kristus rozdělen – to však odporuje vůli Kristově. Je to pohoršení pro svět a velkou škodou při hlásání evangelia. Proto sám Pán vložil do srdcí křesťanů lítost a touhu po jednotě. Tato snaha po jednotě je nazvána ekumenickým hnutím za předpokladu víry v Boha Trojjediného a Krista Vykupitele.

1. Kapitola: Katolické principy ekumenismu: čl. 2 – 4

Ježíš Kristus vykoupil všechny lidi a sjednotil je, aby svět uvěřil v jeho poslání (Jan 17,21). Jednota se uskutečňuje v eucharistii. Duch sv. působí v církvi jednotu víry, lásky a naděje: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“. (Ef 4, 4-5). Duch sv. je principem této jednoty církve přes rozdíly darů a služeb. V jím založené církvi dal Kristus poslání učit, vést a posvěcovat kolegiu apoštolů a Petrovi dal moc klíčů království nebeského, aby posiloval víru a usiloval o jednotu. Tento Boží lid má skrze nástupce apoštolů a Petra růst v lásce Ducha sv. a naplnit se v jednotě při vyznávání jedné víry, ve společném slavení bohoslužby, v bratrské svornosti. Nejvyšším vzorem této jednoty církve je tajemná jednota Boha Otce, Syna a Ducha sv. v trojici Božských osob. V této církvi Kristově docházelo od začátku k rozštěpení, později ke zvětšenému nepřátelství a došlo k rozdělení velkých společenství od společné katolické církve často ne bez viny lidí na obou stranách. Katolická církev považuje odloučené bratry za své bratry a ctí je v lásce, vždyť i oni věří v Krista a jsou pokřtěni a přináležejí ke katolické církvi, i když ne v dokonalém společenství. V učení a disciplině, i pokud jde o struktury církve, existují rozdíly mezi katolickou církví a odloučenými bratry a o jejich překonání usiluje právě ekumenické hnutí.

I mimo viditelnou katolickou církev se nacházejí důležité prvky dober církve: slovo Boží, život milosti, víry, naděje a lásky, dary Ducha sv., různé liturgické úkony jako prostředky spásy. Avšak jen prostřednictvím katolické církve je možno dojít plnosti prostředků spásy a jednoty. Koncil napomíná všechny katolické věřící, aby poznali znamení doby a s horlivostí se účastnili na ekumenickém hnutí. Co tvoří ekumenické hnutí?
1) Vše co vede k jednotě křesťanů, především snaha vymýtit slova, soudy i skutky, které ztěžují vzájemné vztahy k odloučeným bratřím a neodpovídají spravedlnosti a pravdě.
2) Dialog v duchu zbožnosti ke hlubšímu osvětlení učení, čímž se získá hlubší porozumění k učení druhého.
3) Spolupráce na úkolech obecného dobra a konání společných modliteb.
4) Věrnost vlastní církve vůli Kristově a úsilí o neustálou reformu a obnovu.
Toto vše mají konat věřící pod dohledem pastýřů církve s moudrostí a trpělivostí. S ekumenickým hnutím nemá nic společného příprava a znovupřijetí jednotlivce do katolické církve, ale není s ním v rozporu. Katolíci mají učinit vždy první krok k odloučeným bratřím a zároveň usilovat o obnovu vlastní církve a snažit se o křesťanskou dokonalost, aby více zářil z tváře církve Kristus. Má se usilovat o jednotu v nutném, v ostatním jako duchovní život, různost liturgických obřadů, teologické zpracování zjevených pravd ať je svoboda, ve všem ale ať je láska. Co je u odloučených bratří milostí a dobrem slouží prospěchu i katolické církvi. Biskupové mají úkol podporovat
ekumenické hnutí a moudře je vést.

2. Kapitola: Provádění ekumenismu: čl. 5 – 12

Starost o znovusjednocení patří celé církvi jak věřícím laikům tak pastýřům, jak v běžném životě tak v teologických a historických studiích. Obnova církve záleží ve věrnosti vlastnímu povolání. Je třeba, aby putující Boží lid se stále obnovoval pokud je institucí lidskou a pozemskou. Co se v mravním životě, disciplině nebo učení správně nezachovalo má být obnoveno. Tato vlastní obnova slouží ekumenickému hnutí: biblická, liturgická, kázání, katecheze, laický apoštolát, spiritualita manželství, učení církve v sociálních otázkách. Bez vnitřní proměny by nebyl pravý ekumenismus: Je třeba si vyprosit ducha dobroty srdce k sobě navzájem, ducha opravdového sebezapření a pokorné trpělivé služby. (Ef 4, 1 –3).

Také pro hříchy proti jednotě platí slova sv. Jana „Kdybychom řekli, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a není v nás pravda.“ (1 Jan 1,10). V pokoře prosíme a odloučené bratry o odpuštění. Obrácení srdce a svatost života věřících a modlitbě za jednotu je duší ekumenického hnutí, je to duchovní ekumenismus. Je žádoucí, aby se katolíci shromažďovali s odloučenými bratry ke společným modlitbám na znamení vzájemného spojení. Pokud jde o společnou bohoslužbu (communicatio in sacris) je třeba se řídit rozhodnutím biskupské autority, případně Svatého Stolce.
Katolíci si mají osvojit znalosti učení odloučených bratří i jejich dějin, duchovního i liturgického života, kultury a náboženské psychologie, při čemž se doporučují teologická shromáždění na základě rovnosti (par cum pari agat).

Vyučování na teologických fakultách má být v duchu ekumenismu, ne polemické, ale vedoucí ke vztahu k odloučeným bratřím. Stejně mají být školeni i věřící. Způsob formulace katolické víry nemá být překážkou pro dialog s bratry. Ekumenickému duchu je vzdálen falešný irenismus, kterým se škodí čistotě katolického učení. Zároveň však katolické učení musí hlouběji a správněji být vyjádřeno řečí, která je srozumitelná i odloučeným bratřím. Teologové mají mít lásku k pravdě i lásku a pokoru jako ctnost.

Při srovnávání učení se má dbát na hierarchii pravd učení víry. Spolupráce všech křesťanů vyjadřuje živé spojení, které křesťany navzájem sjednocuje a staví do plnějšího světla tvář Ježíše Krista. Tato spolupráce mezi křesťany se může týkat: důstojnosti lidské osoby, posilování ve věcech víry, uplatnění evangelia v sociálních otázkách, vědy a umění v křesťanském duchu, finanční prostředky ke zmírnění nouze ve světě (hladomor, katastrofy, analfabetismus, chudoba, bytová nouze atd.)

3. Kapitola: Církve a církevní společenství oddělené od Římského apoštol. stolce: čl. 13 – 24

Dvě hlavní roztržky rozdělily jediný Kristův plášť. K jedné došlo na Východě, k druhé o čtyřista let později na západě – reformace s dalšími národními odloučenými společnostmi, mezi nimiž je prvořadá Anglikánská církev.

O církvi Východní: Církev Východní i Západní šly od začátku svými vlastními zvláštními cestami i když bylo spojení v bratrském společenství víry a svátostí s Římským Stolcem. Na Východě je mnoho patriarchátů, které se mohou chlubit apoštolským základem. Východní církev má v sobě od začátku poklad, ze kterého Západní církev čerpala podněty liturgické, právní, i základní dogmata o Nejsvětější Trojici, o Slově Božím narozeném z Panny Marie. Tato dogmata byla definována na ekumenických koncilech Východní církve. Východní církev pro tuto víru mnoho vytrpěla a ještě trpí.

Víra však na Východě byla jinak vykládána což pochází z jiné mentality i života. Tato skutečnost a nedostatek lásky byly příčinou rozštěpení. Východní křesťané mají lásku k eucharistické liturgii. Zejména v koncelebraci se ukazuje společenství církve. Uctívají též Pannu Marii jako Bohorodičku, zároveň uctívají mnohé svaté a mají mnoho církevních Otců. Také mají pravé svátosti, především svátostné kněžství a eucharistii, takže je možné za určitých podmínek „communicatio in sacris“. Také tradice mnišská a poustevnická se zachovala, i její spiritualita, která rozjímá o božských věcech. Koncil prohlašuje vzhledem k jednotě, že církev Východní u vědomí nutné jednoty má schopnost řídit svou církev vlastním řádem podle duchovního zaměření svých věřících a k jejich prospěchu.

Co se týká výkladu zjevených tajemství Koncil přiznává, že vzhledem k různosti principů výkladu, některé tajemství je lépe objasněno církví Výchovní, jiné církví Západní, takže se spíše jedná o různou formulaci než o rozdíl. Koncil prohlašuje, že celá Východní tradice duchovní i liturgická, disciplinární a teologická patří k plné katolicitě a apoštolicitě církve. Pro znovusjednocení se nemají mezi církví Západní a Východní ukládat žádná břemena jen to nejnutnější (Sk 15,28). Jednota se má hledat zejména v modlitbě, v bratrském dialogu o učení a v duchovní správě, ale zejména v bratrské lásce.

Odloučené církve a církevní společnosti na Západě: I tyto církve jsou spojeny s Katolickou církví příbuzenstvím, protože povstaly z dlouhého církevního společenství v Katolické církvi. Vzhledem k původu, učení i duchovnímu životu, vykazují ve vztahu ke Katolické církvi mnoho rozdílů, rovněž rozdíly vykazují i mezi sebou navzájem, přesto však se u nich projevila touha po jednotě s Katolickou církví. Rozdíly jsou nejenom v rovině historické, ale i ve výkladu Zjevených pravd.

I když vyznávají Nejsvětější Trojici, přece existují rozdíly hlavně v učení o Kristu jako Slovu Božímu, o vykoupení, o tajemství a službě církve, o Marii v díle spásy. Přesto Kristus je pro ně zdroj a střed církevního života. Značnou lásku a úctu prokazují Písmu sv., uznávají Božskou autoritu Písma sv. avšak nikoliv autentický Učitelský úřad při výkladu Písma sv. Přesto se stává Písmo sv. nástrojem dialogu. Křest sv. je základem svátostné jednoty mezi všemi kdo jsou znovuzrozeni, je však jen začátkem plnosti, která se dosáhne až v eucharistické jednotě. Zde pro nedostatek svátosti svěcení kněží, není zachována při památce večeře Páně plná a původní podstata eucharistického tajemství, přesto vyznávají památku smrti a vzkříšení Páně ve společenství s Kristem. Učení o Večeři Páně, o ostatních svátostech, liturgii a službách v církvi se stávají předmětem dialogu. Křesťanský život odloučených bratří se živí vírou v Krista, posilován je milostí křtu sv. a slyšením Božího slova. Zejména při liturgické oslavě jsou zřejmé prvky staré společné bohoslužby. Dále se snaží naplňovat Boží spravedlnost a blíženskou lásku. I na poli morálního výkladu evangelia je třeba vést dialog, aby se evangelium stalo základnou mravnosti a zdrojem ctností.

Závěr: čl. 24

Koncil na závěr napomíná věřící, aby jejich horlivost nebyla lehkomyslná a nemoudrá, která by mohla škodit pravému pokroku v jednotě. Ekumenismus má být vždy katolický tj.věrný k zděděné pravdě i k plnější pravdě získané od Pána. Přeje si, aby se nic nekladlo do cesty znovusjednocení, důvěřuje v pokrok snahy o jednotu, ale je si vědom, že je to dílo přesahující lidské síly, proto vkládá naději do modlitby ke Kristu za církev v lásce Otce a síle Ducha sv. (Řím 5,5).