Dekret o misijní činnosti církve: Ad gentes

Vznikl ze sedmi předkoncilních sestavení z roku 1963, která byla zkrácena a nově zpracována v jeden celek v r.1965, který byl slavnostně vyhlášen na Koncilu 7.12.1965. Obsahuje 6 kapitol ve 42 článcích.

Úvod čl. 1

Církev má být „všeobsahující svátostí spásy“, proto se snaží zvěstovat evangelium všem lidem. Koncil děkuje za všechnu misijní práci, která byla dosud vykonána a vydává směrnice pro misijní práci.

1. kapitola: Věroučné základy čl. 2 – 9

Putující církev je ze své podstaty misijní, tj. má poslání od Pána Boha. Bůh si přál, aby lidé měli podíl na jeho životě ne jako jednotlivci, ale jako lid, ve shromáždění Božích dětí (Jan 11,52). Bůh vstoupil proto do lidských dějin, aby vytvořil ve svém Synu Ježíši Kristu bratrské společenství vykoupených, kteří se podílejí na božské přirozenosti skrze Ducha sv. Po seslání Ducha sv. se církev projevila navenek a začala působit mezi národy apoštolsky, podle příkazu Ježíše Krista (Mk 16,15, Mt 28,19). V poslání církve pokračuje poslání Krista v hlásání radostné zvěsti. Církev musí kráčet stejnou cestou, tj. chudoby, poslušnosti, služby, sebeoběti. Vlastní cíl misijní činnosti církve je evangelizace a vytvoření místních církví hlásáním slova Božího, křtem a svátostným pokrmem posilovat Boží lid. Někdy se stává, že misionáři nemohou konat plnou činnost pak musí alespoň vydávat svědectví lásky a dobroty Kristovy v trpělivosti, moudrosti a důvěře. Misijní činnost zahrnuje činnost mezi nevěřícími. Misijní činnost nutno rozlišit od pastorační činnosti mezi věřícími a od činnosti o jednotu církve, se kterými však je v úzkém spojení.

Základ vší misijní činnosti tkví v Kristu, neboť v jiném jménu není spásy (Sk 4,12). Ježíš zdůraznil nutnost víry a křtu ke spáse (Mk 16,16). Kristus je současně původce a obraz obnoveného lidství, naplněného bratrskou láskou, čistotou a duchem pokoje pro všechny lidi bez ohledu na rasu nebo národ. Nikdo sám ze sebe se nemůže vykoupit z hříchů a osvobodit se ze své slabosti, opuštěnosti, otroctví, ale všichni potřebují Osvoboditele, Učitele, Příklad. Doba misijní činnosti církve je od prvního příchodu Krista do druhého příchodu.

2. kapitola: Vlastní misijní činnost čl. 10 – 18

Církev si je vědoma, že má před sebou ještě velký misijní úkol. Počet lidí stále roste, mnozí náležejí jiným náboženstvím, jiní zůstávají bez znalosti Boha, jiní popírají Boha nebo proti němu bojují. Křesťané mají příkladem svého života a svědectvím slova svědčit o novém člověku a o síle Ducha svatého. Musí mít v úctě a lásce všechny lidi, podílet se na sociálním a kulturním životě. Křesťané mají poznávat lidi se kterými žijí a trpělivým a upřímným rozhovorem s nimi mají poznávat jejich bohatství a snažit se je osvítit světlem evangelia a přivést je k Vykupiteli. Láska křesťanů má zahrnovat všechny lidi bez ohledu na rasu, společenské postavení nebo náboženství, nečeká žádný zisk nebo vděčnost. Církev má mít podíl na radostech a bolestech lidí, podílet se na vytváření hospodářsko-sociálního řádu, na rozvoji školství, na boji proti hladu, negramotnosti, nemoci, za lepší životní podmínky a upevnění míru. Při tom se církev nemá žádným způsobem míchat do vedení států. Vyžaduje jen právo s Boží pomocí a v lásce sloužit lidem (Mt 20,26).

Všude tam, kde Bůh otevře dveře pro své slovo má se hlásat Kristus a Bůh. Nově obrácený má přerušit a skoncovat s dosavadním životem a tak zakusí radost z Boha. Nikdo nesmí být k víře nucen nebo ovlivňován prostředky nepřiměřenými nebo lákán k víře, ale ani naopak od víry násilím odvracen. Katechumenát zahrnuje v sobě objasnění učení víry, seznámení se s přikázáními a uvádí do křesťanského života podle evangelia a do liturgie křesťanského společenství. Křtem sv. získá Boží dětství a právo slavit památku smrti a zmrtvýchvstání Kristovo. O katechumeny se mají starat všichni věřící, zvláště pak kmotr.

Křesťané se mají podílet na kněžském, prorockém a královském poslání církve. Má se rozvíjet apoštolát laiků, rodiny mají žít evangeliem a živit se duchem ekumenizmu. Křesťané také mají být dobrými občany s láskou k vlasti, bez vypjatého nacionalizmu. Mají být kvasem společnosti – slovem, skutkem i příkladem. Křesťané jsou povoláni ke službám v církvi: kněžské, jáhenské, katechetické, katolické akci, řeholnímu povolání. Především kněží mají být vedeni v pastoračním duchu, aby rozuměli té zemi a oblasti, pro kterou jsou vychováváni. Mají být vedeni k duchu bratrského dialogu s nekřesťany a k ekumenizmu. Rovněž jáhenský trvalý hiearchický stupeň má být zaveden. Služba katechetická – mužů a žen – je pro dnešní dobu zvláště důležitá. Příprava katechetická má být přizpůsobena dnešní době a uskutečňovat se má v diecézních nebo i státních školách při zdůraznění Písma sv. a liturgie, jakož i pastorační praxe a vedení ke zbožnému životu. Také kurzy a shromáždění jsou důležité pro vyšší odbornost katechetů. Pro ty, kdo vykonávají trvalé povolání katechetické má být pamatováno na patřičnou odměnu a zajištění sociálních jistot. Koncil si velmi váží i pomocné služby katechetické, např. vedení modliteb ve shromáždění, vyučování. Je doporučeno, aby katecheté a katechetky obdrželi církevní poslání při liturgii, aby tím vynikla jejich autorita. Již při zakládání nové místní církve se má dbát na rozvoj řádového života.

Biskupové ať dbají, aby se nerozmnožovaly kongregace se stejnou pastorační náplní, všechny řehole ať se snaží přizpůsobit se místním poměrům.

3. kapitola: Místní církve čl. 19 – 22

Zasazení nové místní církve do společnosti je trvalé tehdy, když věřící společenství má již své místní kněžstvo, řeholníky a laiky pověřené službami a biskupské vedení. Společenství věřících se má rozrůstat do stále živější podoby víry, lásky a apoštolátu, má čerpat sílu z liturgie, která má být přizpůsobena místnímu charakteru. Biskupové a kněží mají mít spojení se světovou církví, aby jim mohla být poskytnuta pomoc jak materiální tak duchovní i v podobě misionářů. Zvláště služba slova Božího – biskupy a kněžími – je důležitá a má brát ohled na lidi a jejich mentalitu. Místní kněží mají spolupracovat s misionáři a tvoří s nimi jediné presbyterium. Biskupské konference mají čas od času zajišťovat exegetické kurzy, teologické, spirituální, pastorační, aby se rozšířily znalosti kněží. Mají se plnit normy koncilních dekretů, zejména o kněžské službě.

Vrcholem mladých církví je vyslání vlastních misionářů jiným národům. Plného rozkvětu dosáhne mladá církev jen tehdy, když budou spolupracovat laici při rozšiřování a upevňování evangelia – hlavně svědectvím života a slova v rodině, společnosti, práci, aby ukazovali nové lidství dle Božího obrazu, ve spravedlnosti, lásce a svatosti. Křesťanství nemá být jen něco vnějšího, ale má pronikat do nitra. Hiearchie si má velmi vážit apoštolátu laiků a má je formovat ke spoluzodpovědnosti za církev Kristovu. Mladé církve si ponechávají vše ze zvyků a tradice svých národů jak co se týká vědy, moudrosti, umění, co přispívá k oslavě Stvořitele. Při tom je též třeba, aby se teologicky promyslily zjevené pravdy Písma sv. a přiblížily těmto novým církvím a mohly je snadněji pochopit. Křesťanský život má být přizpůsoben duchu a zvláštnostem každé kultury a začleněn do katolické jednoty při zachování primátu Stolce sv. Petra.

4. kapitola: Misionáři čl. 23 – 27

V srdcích některých křesťanů vzbuzuje Duch sv. dar povolání k misionářské činnosti. Kdo má k tomu předpoklady přirozené – ať už jsou to kněží, řeholníci nebo laici – jsou posláni k těm, kdo Krista dosud neznají (Řím 15,16). Misionář má být všem vším. Hlásá národům radostnou zvěst o tajemství Kristově, o pohoršení kříže, vdává svědectví Pánu životem trpělivosti, shovívavosti a dobroty a lásky – i oběti svého života. Sílu čerpá od Pána v modlitbě, je posilován na společných shromážděních u představených, též na ordinariátech, kde se čas od času misionáři sejdou ke vzájemnému povzbuzení a upevnění služby. Misionáři se připravují ke svému povolání duchovně i mravně: K radostné iniciativní práci. K vytrvalosti v provádění díla a snášení těžkostí. K trpělivosti a síle v osamocenosti, únavě a neúspěchu. K duchovní otevřenosti srdce ke všem lidem. K ochotnému přijímání nových úkolů. K umění přizpůsobivosti se cízím zvykům lidu. Ke svorné spolupráci se spolubratřími.

V duchovním ohledu má mít každý misionář: živou víru a neochvějnou naději, má být mužem opravdové modlitby, zapálený Duchem sv. k lásce a rozvážnosti, má být spokojen se všemi poměry, má mít smýšlení oběti dle příkladu Kristova, má být horlivý k duším a mít lásku k Bohu a lidem. V duchovním životě čerpají především z Písma svatého. Vědecká příprava má být na univerzitách církve nebo v jiném vhodném zařízení, aby misionáři získali: Všeobecnou znalost národa, kultury a náboženství budoucího působiště. Znalost dědictví národa, řeči a zvyků a lásku k nim. Osvojení misionářských základů a metod z dějin i současnosti misijního poslání – jak teoreticky tak prakticky. Zvláště dobrou přípravu v katechetickém umění.

Je důležité, aby misijní dílo bylo konáno ve společenství, pod vedením církve, které přejímají různé instituty pro misijní činnost. Je možné, aby se někdo jen na čas věnoval misijní činnosti.

5. kapitola: Organizace misijní činnosti čl. 28 – 34

Všichni misionáři působí v jednotě, mají stejný cíl, ať už někdo sází, sklízí nebo zalévá. Misijní povinnost přísluší biskupům, proto se má touto otázkou zabývat biskupská synoda nebo rada, rovněž má být zřízena pro misie samostatná kongregace pro rozšíření víry, která se stará o misionáře, rozděluje je podle potřeby, plánuje jejich činnost, materiálně je podporuje. Společně se Sekretariátem pro jednotu křesťanů, hledá společné cesty bratrské spolupráce s jinými křesťanskými církvemi, aby se odstranilo pohoršení rozdělení křesťanů. V kongregaci mají být zastoupeni biskupové z celého světa jakož i odborníci – poradci. Je důležité, aby všichni misionáři byli „jedno srdce a jedna duše“ (Sk 4,32) – pro dosažení úspěchu. Biskup má povinnost řídit a podporovat iniciativu misionářů. Jemu podléhají všichni misionáři. Pastorační rada mu pomáhá v úkolech misijní činnosti.Biskupská konference řeší těžší otázky a nutné problémy misijní činnosti, někdy i ve spolupráci mezi biskupskými konferencemi. Je žádoucí, aby byla koordinace misijní činnosti mezi Instituty – řeholemi zabývajícími se misijní činností a místními ordinariáty pro určitou část misijního území. Tyto Instituty – řehole misijní mají být ve spojení i s biskupskými konferencemi, především pokud jde o přípravu budoucích misionářů. Misijními obory jsou: misiologie, etnologie, nauka o jazycích, dějiny náboženství, věda náboženská, sociologie, pastorační věda.

6. kapitola: Misijní spolupráce

Všem křesťanům se klade povinnost spolupráce na růstu a rozvoji církve Kristovy – zodpovědnost za svět a evangelizaci. Začátek je v hlubokém křesťanském životě, ve službě Bohu a lidem, dále pak v modlitbě za misijní povolání, dary pro misijní potřeby. Věřící se mají dovídat ve zprávách o misijní činnosti, jejich potřebách, volání o pomoc a to jak prostřednictvím zpráv v katolickém tisku tak prostřednictvím hierarchie. Pokud láska nebude křesťany pudit k misijnímu dílu až na konec světa, potud nemůže růst milost obnovy. Biskupové mají plnost moci svěcení nejen pro vlastní diecézi , ale pro celý svět. Místní církev má mít starost o potřeby misijní církve: biskup má vzbuzovat, podporovat a vést k misijnímu duchu u všeho Božího lidu, i u nemocných, trpících má vzbuzovat ducha modlitby za evangelizaci světa. Dále pak biskup podporuje povolání mladých. Koná a organizuje sbírky pro pomoc misijnímu dílu. Uvolňuje nejlepší diecézní kněze pro misijní dílo. Projednává s ostatními biskupy misijní otázky na biskupských konferencích.

I kněží mají mít misijního ducha, aby tak sloužili dílu rozšíření mezi nekřesťany, mají povzbuzovat v kázáních misijního ducha u věřících, mají podporovat misijní povolání v křesťanských rodinách, vedou k modlitbě a podpoře. Řeholníci a řeholnice měli dosud největší podíl na evangelizaci a jejich zásluhy Koncil oceňuje a děkuje jim a povzbuzuje je k další činnosti ať už v kontemplativní činnosti, oběti nebo aktivní činnosti. Mají být zcela naplněni misijním duchem a k tomuto cíli je třeba i usměrnit své poslání, pokud měli dosud jiné. Laici spolupůsobí na misijním díle církve jako svědci i živé nástroje spásy, především ve spojení se svými biskupy a to jak v křesťanských zemích tak v misijních zemích. Koncil pozdravuje zejména ty posly radostné zvěsti, kteří pro Kristovo jméno trpí pronásledování. Modlí se na přímluvu Panny Marie, královny apoštolů, aby lidé brzy dosáhli poznání pravdy a byli prozářeni slávou Boží.