Neuveď nás v pokušení

Dürerova dřevořezba představuje Krista jako rytíře kráčejícího vítězně mezi ďáblem a smrtí a tím zároveň dobře ukazuje i existenci učedníka Kristova. Člověk je bytost složená z nižší a vyšší stránky, z těla a duše a člověk tak stojí mezi smrtí a pokušitelem – ďáblem. Nižší složka, živočišné tělo táhne člověka dolů až do nicoty, vyšší složka, duchová duše táhne člověka výš, kde však také číhá na člověka nebezpečí: považovat sama sebe za Boha. Pokušení tedy provází člověka dějinami jako stín. První lidé byli pokoušení a podlehli. Otevřel se jim zrak, ale pak viděli více zlo, dobro se jim zatemnilo. Od té doby se stalo pokušení od těla, světa a ďábla silnějším a také se mocně rozšířilo. Kain podlehl pokušení, lidé před potopou podléhali pokušení a mnohému zlu, taktéž obyvatelé Sodomy a Gomory, Babylonu. To je jen několik biblických příkladů jak pokušení vítězilo na lidmi a jak se šířilo.

Ježíš jako nový Adam byl také pokoušen, protože i on přijal všechnu rozpornost lidské přirozenosti. Proto i Ježíš musel projít pokušením od těla, světa a ďábla, „Učiň z kamení chleby“ tj. aby člověk kladl tělesnou část nad duchovní, „spusť se z chrámové věže“ t.j. chtít získat svět a lidi laciným způsobem a ne obětí a plněním vůle Boží, „toto všechno ti dám jestliže se mi budeš klanět“, tj. odmítnout nejvyšší autoritu Boha Otce.“ (Mt 4,1-11) Ježíš však zvítězil zde i v dalších pokušeních, zejména před svým utrpením v Getsemanské zahradě, nakonec ještě zvítězil i na kříži. Proto se Ježíš stal definitivním vítězem nad pokušitelem – ďáblem a pokušením. Ježíš předpověděl, že „nebude učedník nad svého mistra“ a proto i křesťan je vystaven pokušení ze strany těla, tj.zejména nezvládnutého a uvolněného sexuálního pudu, pokušení ze strany světa, tedy touhy po moci, slávě, majetku, ale především pokušení ze strany ďábla, ducha zla, který má až do druhého příchodu Krista moc svádět, pokoušet. Ten, kdo není ještě Ježíšovým učedníkem ten je tím samým již v moci zla a ani tolik nepociťuje pokušení, ale Ježíšův učedník, který milostí Boží se připodobnil Kristu a žije novým způsobem života ten je pokoušen více (jsou známa pokušení sv. Antonína-poustevníka, krutá pokušení sv.Alfonsa, sv. Brigity a pod.) Křesťan modlící se tuto prosbu však ví, že Bůh a Ježíš jsou silnější než pokušení a pokušitel-ďábel. Křesťan dále ví, že pokušení nikdy není hříchem a zlý duch nemá tolik moci, aby křesťana donutil vykonat zlo a když tedy křesťan zvítězí nad pokušením tak ho Bůh obdaří velkou radostí a štěstím. „Jestliže vyháním zlého ducha prstem Božím, přišlo k vám království Boží.“ (Mt 12,28) Křesťan dále ví, že Bůh nikdy není zdrojem pokušení jak je psáno u sv. Jakuba:“Ať nikdo neříká to mně pokouší Bůh.“ (Jak 1,13) Bůh může jen připustit pokušení, aby vyzkoušel lásku učedníka a pročistil ji jako se čistí zlato v ohni. Je tedy takové pokušení zkouškou lásky, může však být i důsledkem předchozího hříšného života. (Žid 11,17 1.Petr 1,6-7) „Bůh dopustí, ale neopustí“ je pravdivé přísloví. Kdo se modlí a klade pokušení odpor tomu je dána síla Boží obstát a zvítězit. „Bděte a modlete se, abyste nevešli v pokušení.“ (Mt 26,41) „Modlete se a bděte, neboť protivník váš ďábel obchází jako lev řvoucí a hledá koho by pohltil.“ (1.Petr 5,8)

I když křesťan podlehne různému druhu pokušení těla a světa, tato prosba ho má ochraňovat, aby nezahynul v tom největším pokušení, kterým je odpad od víry v Boha a Spasitele Ježíše a také, aby nikdy nezoufal nad sebou a svými hříchy, aby se zcela nezatvrdil v nevěře a nenechal se zcela ovládnout zlým duchem.

Jaké pokušení ohrožuje křesťana v dnešní době zvláštním způsobem? Je to pokušení přijmout mínění, že Bůh je daleko nebo že je mrtev. Krista Ježíše považovat pouze za dobrého člověka humanistu jako sociálního reformátora. Dále pak je to pokušení klanět se „zlatému teleti“ pozemských hodnot techniky, vědy a oslavovat člověka v jeho novodobých dílech „babylonské věže. Dalším pokušením je propadnout módním vlnám mravního uvolnění v egoistické sexualitě, v potratech. Také je pokušením to, že svatost pro normálního křesťana je nedosažitelná a že svatost spočívá jen v mimořádných skutcích a ne ve věrném plnění křesťanského života podle vůle Boží ať v rodině nebo v církvi a společnosti.

I církev jako taková měla i má stále svá pokušení např. hledat světskou moc a slávu, ne sloužit ale nechat si sloužit, ulpívat na vnějších zřízeních a zanedbávat budování vnitřního království v duších, zabývat se jen sociálními úkoly a zanedbávat hlásání radostné zvěsti a kříže Kristova.