Věroučná konstituce o Božím zjevení: Dei Verbum

Závěrečnou podobu získala 18.11.1965 a byla slavnostně vyhlášena. Obsahuje 6 kapitol.

Úvod

Koncil chce předložit nauku o Božím zjevení a jeho předávání, aby celý svět ze slyšení uvěřil ve zvěst spásy, ve víře získal naději a v naději lásku.

1. kapitola: O Božím zjevení: čl. 2 – 6

Bůh se zjevil, aby lidem ukázal svou vůli, aby měli přístup k Otci skrze Krista v Duchu svatém a aby se podíleli na Boží přirozenosti.
Zjevení Boží se uskutečnilo slovy a skutky, které spolu souvisí. Na Kristu, který je plnost zjevení, se ukázala pravda o Bohu a spáse lidí.

Boha je možno poznat ze stvořených věcí, přesto se sdělil již prvním lidem a po jejich pádu slíbil jim Vykupitele. Staral se o lidský rod, povolal národ vyvolený, který pod vedením patriarchů, Mojžíše a proroků zachoval pravou víru v Boha Otce a očekával Mesiáše.

Ježíš Kristus naplnil dílo spásy, které mu Otec svěřil. Kdo vidí Ježíše Krista vidí i Otce. Ježíš Kristus své božství prokázal: slovy a skutky, znameními a zázraky, smrtí a zmrtvýchvstáním, sesláním Ducha sv. Tím je ukončeno zjevení Boží, žádné nové se již nemůže očekávat – až příchod Krista ve slávě. Uvěřit rozumem a vůlí zjevujícímu se Bohu může člověk jen s pomocí předcházející pomáhající milosti a Ducha sv.. Tentýž Duch i víru zdokonaluje a prohlubuje pochopení Božího zjevení. Konstituce zároveň zdůrazňuje, že Bůh, původ všech věcí a cíl, může být poznán přirozeným světlem rozumu ze stvořených věcí (Řím.1,20). Zjevení je nám však dáno pro lehkou a jistou cestu bez omylů poznat božskou oblast.

2. kapitola: Předávání Božího zjevení: čl. 7 – 10

Co Bůh zjevil, má být všem pokolením předáváno a zachováno. Ježíš Kristus přikázal apoštolům, aby všemu stvoření hlásali učení spásy. Tito ústně hlásali co znali od Krista, co se poučili od Ducha svatého. Posléze apoštolé a apoštolští mužové zapsali zvěst spásy pod inspirací Ducha svatého.

Biskupové jako nástupce apoštolů převzali učitelské poslání. Tradice a Písmo sv. Starého i Nového zákona jsou jako zrcadlo, ve kterém církev poznává Boha než ho bude vidět tváří v tvář. Co věřící přijali od apoštolů obsahuje vše co pomáhá lidu Božímu k víře a svatosti života. Toto apoštolské předávání pod vedením Ducha sv. vykazuje v církvi pokrok, totiž roste pochopení skutků i slov rozjímáním a studiem. Křesťané o slově Božím uvažují ve svých srdcích, z duchovní zkušenosti vnitřně pronikají do smyslu.

Tradicí církev poznala plnost kánonu posvátných knih a pomocí tradice se hlouběji chápe Písmo sv. Tradice a Písmo sv. jsou spolu úzce spojeny, vyvěrají ze stejného Božího  zdroje a usilují o stejný cíl. Písmo sv. je Boží mluva pokud pod vlivem Ducha sv. byla písemně zapsána. Tradice však předává slovo Boží od Krista v Duchu sv. přes apoštoly na nástupce, aby pravda byla věrně zachována, rozšiřována a objasňována. O zjeveném se dozvídá církev nejen z Písma sv., ale i z tradice. Písmo sv. i tradice tvoří svatý poklad Slova Božího a existuje jen jedno vyznání předané víry. Závazně vysvětlovat slovo Boží psané nebo ústní přísluší jen učitelskému úřadu církve. Tento není nad slovem Božím, ale slouží mu, protože učí jen co je z Božího poslání předáno církvi, co předkládá k věření. Musí to být obsaženo v pokladu zjevení od Boha.

Písmo svaté, tradice a učitelský úřad jsou spolu spojeny takže všechny dohromady slouží spáse duší.

3. kapitola: O Božské inspiraci a výkladu Písma sv.: čl. 11 –13

Zjevení Boží zapsané v Písmu sv. je zapsáno pod vlivem Ducha sv. Z apoštolské víry víme, že knihy Starého zákona i Nového zákona ve svém celku i ve všech částech jsou svaté a kanonické. Bůh je původce knih. K sepsání Bůh vybral lidi, kteří svými schopnostmi a silami napsali co Bůh napsat chtěl. Byli však skuteční spisovatelé. Co napsali je z Ducha sv. a proto jsou to knihy Písma svatého, že jistě, věrně a bez omylů učí pravdu, kterou Bůh pro naši spásu chtěl sdělit. Bůh v Písmu sv. promluvil skrze lidi lidským způsobem, proto musí vykladatelé starostlivě zkoumat co chtěl svatopisec opravdu říci a co těmi slovy chtěl Bůh sdělit. K tomu je třeba: brát ohled na literární druhy (dějinný, prorocký, básnický atd.), na smysl, který je podmíněn tehdejší dobou a kulturou, na formu tehdejších literárních druhů, na použité myšlenkové, vyjadřovací a řečnické formy světa a prostředí doby svatopiscovy a dbát na jednotu celého Písma sv. v ohledu na podání a analogii víry.

Exegeté mají podle těchto pravidel dojít k hlubokému smyslu při výkladu Písma. Vše co se týká výkladu podléhá posouzení církve, která má úkol služby zachovávání a výkladu Božího slova. Boží slova formulovaná lidským způsobem jsou podobná lidské řeči, tak jak kdysi Věčné Slovo Otcovo přijetím lidského slabého těla se stalo podobným člověku.

4. kapitola: O Starém zákoně: čl. 14 – 16

Ve svém jedinečném plánu si Bůh vyvolil lid, kterému svěřil své přísliby. V slově a skutku zjevil tomuto lidu sám sebe jako Boha podivuhodného, pravého a živého a sdělil mu Boží plány s člověkem. Boží spása je v knihách Starého zákona předpověděna, sdělena a naznačena jako pravé Boží slovo. Cílem spásy ve Starém zákoně je oznámení příchodu Vykupitele a to v předpovědích a předobrazech. Starý zákon předkládá poznatky o Bohu a člověku z doby lidstva před Kristem, i když obsahuje mnohé nedokonalosti a časově podmíněné věci, přesto ukazuje pravé Boží výchovné umění.: učení o Bohu, spásnou lidskou životní moudrost, podivuhodný poklad modliteb. Proto je Starý zákon u křesťanů ve velké úctě. Nový zákon je již skryt ve Starém zákoně a Starý zákon se odhaluje v Novém zákoně. Starý zákona teprve v Novém zákoně ukazuje svůj plný smysl.

5. kapitola:O Novém zákoně: čl. 17 – 20

Kristus obnovil na zemi království Boží. Ve slovech a skutcích zjevil sebe i svého Otce a naplnil dílo spásy svým dílem, smrtí, zmrtvýchvstáním, nanebevstoupením a sesláním Ducha sv. Mezi knihami Písma sv. přednostní místo mají evangelia. Jsou hlavním svědectvím Slova Božího, Vykupitele. Církev vždy trvala a trvá na apoštolském původu evangelií. Co hlásali, to pak sami apoštolští mužové nebo apoštolové pod vlivem Ducha sv. zapsali jako základ víry: evangelia podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Historičnost evangelií církev potvrzuje, co Ježíš ve svém životě učil a konal až do dne nanebevstoupení spolehlivě podávají. Apoštolové svým posluchačům sdělili plnější pochopení učení a skutků jak to pochopili od oslaveného Krista a z Ducha sv.

Evangelisté evangelia redigovali tj. z mnoha toho co ústně nebo písemně se zachovalo vybrali něco, utvořili přehledné sestavy učení anebo něco zdůraznili v ohledu na posluchače anebo zprávu vyjádřili formou  kázání , ale vždy tak aby jejich sdělení o Ježíši bylo pravdivé a čestné. Ať už psali z vlastních vzpomínek a paměti nebo podle svědectví očitých svědků, šlo jim o to, aby nám předali poznanou pravdu. Novozákonní listy apoštolské učení Kristovo hlouběji vysvětlují, potvrzují a hlásají spásnou sílu Božího díla Kristova a popisují začátky církve a její podivuhodné rozšíření.

6. kapitola: O Písmu svatém v životě církve: čl. 21 – 26

Církev vždy uctívala Písmo sv. jako Tělo Kristovo. Zejména v liturgii označuje vedle stolu Těla Kristova i stůl Božího Slova. V Písmu sv. a tradici je nejvyšší pravidlo víry. Veškeré hlásání v církvi  má být živeno z Písma sv., zde se uskutečňuje dialog člověka s Bohem. V Božím slově je velká síla a moc duchovního života. Konstituce si přeje, aby vznikaly přesné překlady do různých jazyků a to přednostně z originálů Písma sv., ale i z Vulgaty i ve spolupráci s odloučenými bratry tak, aby byly přístupné všem věřícím. Církev se snaží o stále hlubší porozumění Písma sv. Vyzývá i ke studiu Svatých Otců a liturgie. Exegety vybízí, aby ve spolupráci s ostatními teology předložili, za souhlasu učitelského úřadu takové výklady Písma sv. kněžím,aby se staly pomocí v hlásání lidu Božímu, aby opravdu osvěcovaly rozum, posilovaly vůli a srdce zapalovaly láskou k Bohu. Povzbuzuje biblisty k další biblické vědě. Teologie má mít základ v Písmu sv. a tradici. V tomto základě je církev stále mladá. Písmo sv. je slovem Božím, protože je inspirované, má být duší vší teologie církve. I kázání a katecheze i liturgické mají čerpat z Písma sv.

Kněží, jáhni, katecheté jsou nabádáni k četbě, studiu Písma sv. – i ostatní křesťany, zejména řeholníky vyzývá Koncil k častému čtení Písma sv. Neznalost Písma sv. je totiž neznalost Krista. Nejlepší způsob četby je při liturgii, ale i v soukromí – zde je třeba spojit četbu s modlitbou. Překlady Písma sv. mají být pro věřící opatřeny dostatečnými vysvětlivkami a výklady, aby bylo správně porozuměno textu. O rozšiřování Písma sv. i nekřesťanům se má dbát s horlivostí. Jak z eucharistie tak i z úcty ke Slovu Božímu má vzejít nový duchovní život církve.