7. a 10. Boží přikázání: Nepokradeš. Sociální řád a spravedlnost

Hodně se už dnes mluví o sociální otázce, o sociálním cítění. Co znamená sociální? Je to od slova socius tj. člověk vedle mne, spoluobčan. Sociální je slovo, které znamená soužití lidí navzájem si pomáhajících  k dosažení dobra celku. Křesťané kromě toho, že tvoří společenství věřících v církvi, podílejí se v jednotlivých státech jako občané na sociální otázce, pracují k dobru celku. Křesťané odvozují sociální principy z přirozeného zákona, ze svědomí, z učení Ježíše Krista, z Bible, z učení církevního učitelského úřadu. Učitelský úřad církve vydal v této otázce důležité encykliky (okružní listy pro celou církev):

  • Rerum novarum papeže Lva XIII. – 1891
  • Quadragesimo anno Pia XI – 1831
  • Mater et magistra Jana XXIII – 1961
  • Populorum progresio Pavla VI – 1967
  • Gaudium et spes 2.Vatik.koncilu – 1967
  • Laborem exercens Jana Pavla II – 1987
  • Solicitudo rei socialis Jana Pavla II – 1987

Jaké jsou zásady křesťanské sociální nauky?

  1. Člověk má být původcem i cílem veškerého hospodářství
  2. Člověk má právo na osobní a soukromé vlastnictví a toto právo je základním lidským právem, i když nevylučuje podíl na společenském vlastnictví. Obojí vlastnictví má sociální poslání.
  3. Má být vzájemná spolupráce různých stavů a tříd ve společnosti, ne třídní boj.
  4. Práce má být seberealizací, má sloužit Bohu i lidem. Je povinností státu zajistit práci i spravedlivou odměnu. Člověk nemá být otrokem práce, ale má mít čas na rodinný, kulturní, společenský a náboženský život.
  5. Je nutno, aby byly svobodné dělnické odbory s možností stávky, ovšem jen v krajní nouzi.
  6. Zaměstnavatelé mají zodpovědnost vůči zaměstnancům a naopak. Je právo na dostatečnou mzdu pro rodinu, má být spoluzodpovědnost na vedení podniku.
  7. Věřící mají podporovat chudé a to nejen z přebytku.
  8. Křesťan má spolupracovat na sociálně-ekonomickém pokroku např.na reformě rozdělení půdy apod.

Krásný příklad sociálního cítění nám dává již sv. Jáchym a Anna, rodiče P. Marie. Svůj majetek – výnos z něho – rozdělovali vždy na tři díly: pro chudé, pro chrám a pro vlastní potřebu.

Přirozenými společnostmi jsou z přirozeného zákona: rodina, stát, církev, zaměstnání, škola. Tyto společnosti sociální povahy slouží udržení a rozvíjení osobnosti člověka. Nemají být samoúčelné, ale jako prostředek, který slouží člověku. Ve všech těchto společnostech má být tzv. princip subsidiarity tj. vyšší má pomáhat nižšímu. Např. stát má pomáhat občanům, rodinám, školám, atd., škola pomáhá rodičům, rodiče pomáhají členům rodiny atd. – ne naopak! Zpětně však jednotlivec slouží dobru celku, společnosti vyšší. „Neste břemena jeden druhého.“ Gal 6,2. „Když trpí jeden úd, trpí všichni, když je vyznamenán jeden, radují se všichni“. 1 Kor 12,36. „Co prospěje člověku když získá celý svět, ale ztratí svou duši?“ Mt 16,26. „Hledejte nejprve království nebeské a ostatní vám bude přidáno.“ Mt 6,33.

Několik praktických otázek k majetkovým otázkám: Kněz se nemá ve svém povolání obohacovat, ale prostředky má rozdělovat pro potřeby kostela, chudých, církve, pro zajištění pastorace, ale též i pro své vlastní potřeby včetně náležité dovolené, aby žil na úrovni spolubratří a spolusester. Např. dekret 2.Vatikán.koncilu o životě a službě kněží řeší tyto otázky podrobněji, zejména zdůrazňuje, že fara a kancelář nemají být tak přepychově zařízené, že by se tam věřící báli vstoupit.

Jsou krásné příklady kněží v tomto ohledu např. sv. farář Arský Jan Maria Vianney, sv. Jan Bosko, sv. Nepomuk Neumann, ačkoliv jim procházelo rukama značné množství peněz, použili je vždy k dobrému dílu, sami zůstali prostí a měli ducha chudoby. Mamon kněží je velkým pohoršením a totéž platí o církvi jako takové. V koncilním dekretu Lumen gentium se zdůrazňuje, že církev má napodobovat Ježíše Krista chudého.

Majetkové poměry v rodině mají být řešeny tak, že děti nemají být šizeny rodiči, ale také ne kaženy mnohými dary, penězi, nároky. Je lépe, když muž má takovou rodinnou mzdu, aby žena nemusela do práce – trpí tím výchova dětí. Rodina je jako církev v malém a proto by měla mít ducha chudoby jak o tom učí Kristus ve svých blahoslavenstvích. Stát i církev mají povinnost pomáhat potřebným a chudým ve světě např. rozvojovým zemím, po následcích katastrof, živelných pohrom. Stát i církev organizují sociální ústavy pro různé potřeby lidské společnosti.