8. Boží přikázání: Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému

Z běžného života je až příliš známé, že lidé často nemluví pravdu. Zejména je také běžné, že se zapírá u soudního přelíčení, dokud není pachatel plně usvědčen. Kdo chce pěstovat včely, musí se naučit zacházet se včelami, kdo chce mít zahradu, musí mít smysl pro květiny. Kdo chce žít mezi lidmi, musí se naučit jemnocitu k lidem, pravidlům slušnosti, mezi něž patří především pravdomluvnost, spravedlnost a láska k spolubližnímu.

Jen člověk může mít a má mít úctu ke slovům a mluvě vůbec, jen člověk totiž může slovy vyjadřovat své myšlení řečí.  Slova jsou mostem dorozumění mezi lidmi. Sv.Cyril když vytvořil slovanské písmo začal prý psát nejdříve začátek evangelia sv. Jana: „Na počátku bylo Slovo…“ Proto se prý tomuto písmu říká „slovanské“ a těm, kdo toto písmo používají „Slované“. Ježíš je cesta, pravda, život. S lidmi jednal podle pravdy. S hříšníky laskavě, milosrdně, s farizeji a pokrytci velmi ostře…Sv. Jakub ve svém listě 3,2-12 popisuje kolik zla způsobí malý úd v těle, totiž lidský jazyk.

Lež je vědomé a úmyslné tvrzení nepravdy jako pravdy. Něco jiného říkám, dělám a něco jiného si myslím, s úmyslem druhého oklamat. Podle Písma sv. lež, podvod a přetvářky pocházejí od ďábla. Ďábel je „lhář od počátku a otec lži.“ Jan 8,45. Příkladem ďáblovy lži je příběh v Písmu sv. o svádění prvních lidí v ráji. „Pravda dělá člověka vůdcem, lež svůdcem.“ (kard. Faulhaber). Jsou různé druhy lží:

  1. Žertovná lež je na úrovni dětské lži a proto nebývá obvykle hříchem.
  2. Lež z nouze ve prospěch sebe nebo druhého – pokud volíme mezi dvěma zly to menší.
  3. Lež osob hysterických, duševně nevyrovnaných – konají to často, aby na sebe upozornili, aby byli důležití.
  4. Lež zlomyslná, škodlivá a to buď slovy nebo skutky např. Jidášův polibek. „Neobelhávejte se vespolek“ Kol 3,9. Tato lež zlomyslná bývá obvykle těžkým hříchem, ostatní lehkým.
    Co je to zámlka? Z důvodu obecného dobra, lásky, moudrosti, můžeme použít zámlky např. o sv. Atanáši, kterého pronásledovali se vypráví, že svým pronásledovatelům na otázku zda-li neviděl Atanáše řekl: „Není daleko odtud, můžete ho ještě chytit…“ I Pán Ježíš používal zámlky: „Zbořte tento chrám a já jej ve třech dnech zase postavím.“ „O onom dni (konci světa) neví nikdo…ani Syn jen Otec v nebesích.“ Zámlky se nesmí použít nikdy v těchto případech: při vyznání víry, při poučování pravdou, při smlouvě. „Je čas k mlčení a čas k mluvení…“ Kaz 3,7.
  5. Lež jako přetvářka a pokrytectví je lež skutkem. Zjevně se takový člověk chová jako přítel a vlastně je nepřítel. Pokrytec předstírá svatost. Také zde se jedná o těžké hříchy, při polehčujících okolnostech o lehké. Např. podobenství o farizeji a celníkovi v chrámě.
  6. Křivá přísaha je úmyslné vypovídaná lež, falešné svědectví (u soudu civilního nebo církevního nebo též v jiných důležitých svědectvích).
    Tajemství váže pod těžkým hříchem ať přirozené, slíbené nebo svěřené. Je těžkým hříchem také pátrati po tajemství nebo je vynucovati. Kdy je možno tajemství vyjevit? Dá-li souhlas ten komu tajemství náleží, je-li věc všeobecně známa, pro odvrácení velké škody. Svátostné tajemství však se nesmí vyjevit nikdy. Proč? Příkladem je sv. Jan Nepomucký, světec- mučedník svátostné mlčenlivosti. Tajemství listovní: je těžkým hříchem číst a otevírat cizí dopisy, mimo řeholních představených, rodičů, učitelů, manželé po vzájemném souhlasu, stát jako censor ve válečném stavu (jen tito mohou porušit tajemství listovní). Tajemství lékařské a úřední: není v tomto případě lež, řekne-li lékař, že o tom nic neví…
  7. Nactiutrhání je nespravedlivé očernění dobrého jména bližního v jeho nepřítomnosti a nejde při tom o nepravdu. V jeho přítomnosti takto mluvit – jedná se o potupu. Nactiutrhání se může projevit těmito projevy: zveličování nedostatků v jeho neprospěch, jako i obrácení jeho slov a skutků v jeho neprospěch, popírání jeho dobrých skutků a vlastností, mlčení o jeho dobrých vlastnostech, vyznívá-li naše pochvala chladně. Je zde vždy hřích proti lásce a spravedlnosti – těžký hřích. Každý člověk má totiž právo na počestný život v lidské společnosti. Velikost viny se řídí podle velikosti poškození dobrého jména. Něco jiného je postěžovat si, hledat radu, útěchu. Vyjevit chybu je dovoleno, když člověk ztratil již dobrou pověst, při spravedlivém důvodu, aby se např. uchránili nevinní lidé před svedením, před podvodníkem atd. Souhlasit s nactiutrháním a naslouchat mu je stejně těžký hřích. Náprava nactiutrhání: musím odvolat pomluvu a škodu odstranit, rovněž napravit dobrou pověst. Nactiutrhání se liší od pomluvy tím, že při pomluvě šíříme o druhém nepravdu. Donášení je druh nactiutrhání. Osočování chce znepřátelit přátele mezi sebou buď nactiutrháním nebo pomluvou. Potupa je nespravedlivé zneuctění osoby, která je přítomna a to slovem nebo skutkem. Potupa se napraví odpuštěním, pomstou pohaněného, trestem, omluvením se. Někdy také mlčky, když začneme s potupeným dobře mluvit nebo jednat.
  8. Opovážlivé posuzování je bezdůvodné nepříznivé mínění o bližních a vyslovení soudu o něm, někdy jde jen o podezírání, pochybování, mínění o bližním. „Ať věřící nikoho neurážejí, ať nejsou hádaví, ale ať se chovají přívětivě ke všem lidem, ať projevují všemožnou mírnost.“ Tit 3,2. „Pomlouvač má čerta na jazyku, jeho posluchač v uších.“ Koncilový dokument „Inter mirifica“ o sdělovacích prostředcích poukazuje na zodpovědnost spisovatelů, novinářů, režizérů, producentů za šíření lží, pomluv, nactiutrhání…
    Kdo veřejně chyboval, veřejně musí také napravit. Krásný je příklad filozofa Sokrata, který než přijal zprávu od člověka radil mu, aby sdělení „prosil“ třemi síty: sítem pravdy, sítem dobroty a sítem potřebnosti. „Lež má krátké nohy. Kdo jednou lže, tomu se nevěří, i kdyby mluvil pravdu. Mlčeti zlato, mluviti stříbro.