Prohlášení o křesťanské výchově
Vzniklo z předkoncilového schematu o křesťanských školách. Teprve čtvrté přepracování bylo Koncilem přijato a v r.1964 se o tomto přepracovaném textu diskutovalo a po zapracování změn byla deklarace schválena a slavnostně vyhlášena 28.10.1965. Obsahuje 12 článků a úvod.
Úvod
Dnešní doba vyžaduje důrazněji výchovu mladé generace, neboť člověk si je vědom více své důstojnosti a podílí se více na aktivním životě společenském. Základní práva člověka, zejména dětí a rodičů byla mnohokrát vyhlášeno (např.UN prohlášení o lidských právech 10.12.1948, o právech dítěte 20.11.1959). Do života jsou uváděny nové výchovné metody a rozšířila se povinná školní docházka. I církev se snaží podle příkazu svého Mistra všem hlásat radostnou zvěst a vše obnovit v Kristu.
1. článek
Všichni lidé bez ohledu na původ, věk a stav, mají právo na výchovu z titulu lidské důstojnosti. Pravá výchova sleduje vytvoření lidské osoby v zaměření na její konečný cíl i na dobro společnosti. Za pomoci pokročilých věd psychologických, pedagogických a didaktických mají být děti a mladí vedeni k harmonickému rozvoji tělesných, mravních i duchovních schopností, k zodpovědnému životu ve svobodě a pro překonávání obtíží života. I pohlavní poučení má být přiměřené s postupujícím věkem dítěte. Děti a dospívající mají právo na stále dokonalejší poznání Boha a mravních hodnot k vytvoření správného svědomí. Státníci se vyzývají, aby toto svaté právo nebylo nikomu odnímáno.
2. článek
Všichni pokřtění pak mají právo na křesťanskou výchovu: uvádění do tajemství spásy, rozmnožování víry, uctívání Boha, především v liturgii, žít život ve svatosti podle zákona nové spravedlnosti, vydávat svědectví víry a přispívat k pokřesťanštění světa. Biskupové mají vážnou povinnost toto právo křesťanů zajistit.
3. článek
Rodiče, kteří dali dítěti život mají povinnost jej vychovávat. Jsou prvními vychovateli, kde rodiče chybí, nedají se ničím nahradit. Domov má být místem zbožnosti a lásky k Bohu a lidem, i školou sociálních ctností. V křesťanském manželství mají být děti již od útlého mládí vedeni k víře v Boha a lásce k bližnímu. Zde také mají poznávat církev a do ní být uváděni. Stát je chápán jako pomocník rodin při další výchově dětí. Má chránit práva rodičů na výchovu a pomáhat jim jenom tam, kde rodiče nestačí na výchovu přebírá stát výchovu na základě principu subsidiarity. Zvláštní poslání ve výchově přísluší církvi v povinnosti uvádět věřící do života Pána Ježíše k dosažení plnosti života.
4. článek – 5. článek
Církev používá k výchově různých prostředků: 1) katechetické školení: osvětluje víru a sílí ji, vede k účasti na liturgii, povzbuzuje k apoštolátu. 2) Pomocí školy vede k rozvíjení zděděného dědictví minulosti, uvádí do povolání, vytváří společenství ke vzájemnému pochopení.
6. článek
Rodiče mají právo svobodně si vybrat školu pro své děti. Toto právo má stát umožnit všem rodičům. Stát má povinnost dbát na právo dětí, aby se jim dostalo přiměřené školní výchovy a aby bylo pečováno o jejich zdraví.
7. článek
Církev má povinnost náboženské výchovy těch dětí, které se učí na nekatolických školách. Koncil upozorňuje rodiče na vážnou povinnost, aby své děti na nekatolických školách přihlásili na výuku náboženství. Církev chválí tu státní moc, která tuto náboženskou svobodu zajišťuje.
8. článek
Přítomnost církve je zřejmá hlavně na katolických školách. Tyto školy jsou pro výuku všech lidských oborů, ale jsou prodchnuty duchem evangelia. Zde se sleduje, aby veškeré vědění bylo osvětlováno duchem víry. Je třeba, aby se škola přizpůsobila duchu doby. Koncil vyhlašuje právo církve takové církevní školy zřizovat a vést. Učitelé zde mají mít dobré profánní znalosti a solidní víru a ovládat dobré výchovné metody, mají být v úzkém spojení se žáky i s rodiči. Služba těchto učitelů je považována za pravý apoštolát. Koncil vyzývá rodiče, aby tyto katolické školy podporovali, své děti jim svěřovali a s nimi spolupracovali.
9. článek
Koncil oceňuje i ty školy v rozvojových zemích, které umožňují i nekatolíkům, aby je navštěvovali. Jednotlivé stupně škol se uvádějí: základní a střední, učňovské, technické, učitelské – pedagogické.
10. článek
Tento článek věnuje pozornost vysokým školám a universitám. Vyžaduje zde nutnou vědní svobodu v bádání. Na katolických universitách, kde není teologická fakulta, má být oddělení pro teologii. University mají být pro nadané studenty, i když pocházejí z chudých rodin nebo z rozvojových zemí. Biskupové mají dbát zvláště o katolické university, kde by se vzdělávali kněží, řeholníci a laici. Mimořádně nadaní mají být určeni k převzetí učitelského místa.
11. článek
Teologické fakulty mají různé obory k hlubšímu bádání teologie, k hlubšímu porozumění zjevení Božího, dědictví církevních otců, k vedení dialogu s odloučenými bratry a k hledání odpovědí na vědní pokrok.
12. článek
Mezi katolickými školami má být spolupráce, rovněž i s ostatními školami k dobru celé společnosti. Zejména university mají umožňovat mezinárodní spolupráci, mezinárodní konference, zveřejnění výsledků bádání, výměnu profesorů, asistentů.
Závěrem vyzývá deklarace mladé lidi, aby se podíleli na výchovném a vzdělávacím procesu ve škole, chválí kněze, katechety i řeholníky za jejich podíl v náboženské výchově.