4. Boží přikázání: Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl

Zatímco přikázání „první desky“ sledovala povinnosti a práva k Bohu, „druhá deska“sleduje práva a povinnosti člověka k sobě a druhým lidem. Rodina je základní buňkou společnosti a církve, kořenem, ze kterého vyrůstá a vyvíjí se zdravý člověk, osoba. Je to základ národa a církve. „Kultura národa je taková, jaký mají lidé pojem o rodině a manželství.“ „Manželství je začátek a vrchol kultury.“ (Goethe).

Pokud 4. přikázání mluví o otci a matce pak sem patří i ostatní autority tj. představení vůbec. Nepřímým předmětem přikázání je i povinnost rodičů a nadřízených vůči dětem a podřízeným. Toto přikázání zahrnuje společnost přirozenou tj. rodinu, stát, ale i nadpřirozenou, tj. církev. V tomto přikázání se přikazuje láska, úcta, a poslušnost.

  1. Láska (pieta) je ctnost spravedlnosti, neboť se splácí dluh rodičům, na rozdíl od lásky k bližnímu, která je milosrdenstvím.
  2. Uctivost má být v oblasti občanské i náboženské.
  3. Poslušnost má být vnější i vnitřní (vůle), nemá to být servilnost, ale stejný úsudek a smýšlení. Jaké jsou povinnosti dětí vůči rodičům?
  1. Láska má mít ráz přítulnosti, citlivosti ve štěstí i neštěstí. Má přát dobro, i konat dobro časné i duchovní. Z  toho důvodu, že nám rodiče dali životní existenci a tedy i možnost věčného štěstí v nebi. Proti lásce k rodičům se můžeme dopustit hříchů“ nenávisti, odporu, stydět se za rodiče, přáti jim zlo, smrt aby se dědilo…aby nebyly starosti…neprojevovat oddanost, hněvat se, být tvrdý k rodičům, drzý, zarmucovati je, haniti je druhým, nepomáhat jim v nemoci, bídě, stáří – ani je nenavštěvovat, bez vážné příčiny je dávat domova důchodců, nezprostředkovat jim smíření s Bohem, nevykonat poslední vůli i vzhledem k pohřbu, nemodlit se za ně za živa i po smrti.
  2. Máme být k uctiví, protože zastupují autoritu Boží a vážit si jich. Proti uctivosti se můžeme dopustit hříchů: proklínání, nadávání, posmívání, provokování ke hněvu, zejména pak bít rodiče je těžkým hříchem. Něco jiného je chovat se přísněji ke zločinnému rodiči, postiženému silnou sklerózou, psychickou nemocí: pohrdat však ani takovými nesmíme nikdy.
  3. Posloucháme rodiče, protože zastupují Boží autoritu. Máme to činit ochotně, přesně a radostně. Poslušnost přestává v plnoletosti žijí-li děti odděleně od rodičů. Ani malé děti nemusí poslechnout co je v rozporu s Božími přikázáními: „Lépe je poslouchat Boha než lidi…“ Při volbě stavu a povolání je dobré poradit se s rodiči. „Kdo miluje otce nebo matku více než mne není mne hoden…“ Mt 10,37.

Děti jsou povinny rodičům pomoci v těžké nouzi i za cenu toho, že odloží vstup do řehole, manželství, dokonce mohou i na čas opustit řeholi nebo se musí postarat o rodiče. Jak asi vypadají v psychologické rovině vztahy mezi otcem a synem během života? Syn v deseti letech si říká: otec ví všechno, v patnácti letech: vím toho tolik co otec, ve dvaceti letech: otec vlastně nezná nic, ve třiceti letech: měl bych se otce na něco zeptat, ve čtyřiceti letech: otec něco ví, v padesáti letech: otec ví všechno, v šedesáti letech: kdybych se tak mohl otce zeptat!

„Vezmi a znič ptáku hnízdo, zničíš i jeho. Znič lidem rodinný krb, zničíš národ“ (Pestalocci).

Učitelé jsou spolupracovníci rodičů: k nim máme mít poslušnost a to po dobu studia a učení. Také vláda se podílí na autoritě Boží. I k ní máme mít úctu, poslušnost a věrnost. „Každý ať je podán nadřízeným vrchnostem, neboť není vrchnosti leda od Boha.“ Řím.13,1-5. Pokud jsou nespravedlivé zákony  pak může být ze strany občanů pasivní resistence, někdy i aktivní resistence.

K vlasti máme mít přátelskou náklonnost, rovněž ke svým spoluobčanům. To samé platí o církvi, ke které máme mít lásku, úctu a poslušnost. V tomto přikázání nám dává příklad Pán Ježíš v Nazaretě: „A byl jim poddán.“ Mnoho podnětných zamyšlení o rodině najdeme ve Starém zákoně např. v knize Přísloví, Kazatel, v Žalmech, v Novém zákona zejména v listě Timotejovi a Titovi.