1. blahoslavenství

Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské.

Mojžíš přijal zákon Božího desatera za „blesků a hromů“ na hoře Sinaji jako příkazy a zákazy. Ježíš vyhlásil svá blahoslavenství také na hoře jako nové učení ne jako příkazy a zákazy, ale jako učení o štěstí (blahoslavenství). Je to uvedeno u sv. Matouše 5,1-12: šťastní jsou chudí v duchu, tiší, lkající, žíznící po spravedlnosti, milosrdní, čistého srdce, pokojní, trpící pro spravedlnost.

V tomto učení o štěstí je vlastně obsažen obsah celého Kristova evangelia jak říkají biblisté. Je to radostná zvěst o štěstí člověka. Toto Ježíšovo učení o štěstí je určeno především pro lidi žijící zde na zemi, ale v plnosti se naplní až na věčnosti. Jedná se o nejpronikavější mravní a sociální reformu a to jak vnitřní a duchovní. Toto učení o štěstí platí pro všechny křesťany, nejen pro kněze a řeholníky, není to žádná iluze, ale naopak oslovuje a naplňuje největší touhy lidského srdce po majetku, cti a slávě. Blahoslavenství znějí jistě překvapivě, paradoxně a přece jsou pravdivá, i když učení tohoto světa o štěstí by znělo a skutečně také zní zcela opačně!

První blahoslavenství tedy zní: Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království nebeské. O jaké království nebeské se zde jedná? O království nebeské v nejširším slova smyslu: o nebe i o církev Kristovu, o věčný život, o přítomnost Boží v duši. Nutno však zdůraznit, že především má Ježíš na mysli přítomné království nebeské zde na zemi a to v duši křesťana, což je vyjádřeno v Písmě i přítomným časem (= je království). Není to nějaké utěšení pro budoucnost, ale slib pro současnost. Křesťan nemá být utopistou! Co to znamená chudí duchem? To nejsou lidé zaostali myšlením, duševně nemocní, ale pokorní před Bohem, ti kteří si uvědomují, že vzhledem k Bohu jsou jen stálými chudáky, žebráky, kteří rádi od Boha přijímají nové dary, nechají se obohatit (bez ohledu na sociální postavení). Ježíš není tedy jen Spasitelem chudáků, žebráků, ale všech lidí na celém světě. Všichni musí být chudí v duchu, když chtějí vejít do království nebeského. Ježíš ví o zhoubném vlivu bohatství (mamonu), ale i jiného bohatství jako je zdraví, krása, umění, vědy atd. – i v tomto číhá stejné nebezpečí. „Běda vám bohatým…snáze vejde velbloud uchem jehly než bohatý do království nebeského.“ Ježíš ovšem nevylučoval ani bohaté ze svého království, měl přátele mezi bohatými, např. Lazar, Nikodém, a přece i tito se museli stát chudými v duchu! V čem je tedy nebezpečí bohatosti? Lidé bohatí často kladou své bohatství na první místo a Boží hodnoty až na druhé místo nebo se o Boží hodnoty vůbec nezajímají. A přece podle Krista platí: „Hledejte nejprve království Boží a všechno ostatní bude vám přidáno“. Ježíš nechce bídu lidí, ta je zlem. Vždyť v dnešní době 3/5 lidí ve světě hladoví, zvláště dětí a denně těchto hladovějících umírá deset tisíc. Proto je povinností křesťanské lásky zmírňovat tento stav bídy a ne jim říci „blahoslavení chudí…“ Přílišná chudoba je vlastně bída a ta je zhoubou pro tělo i duši, pro mravnost. Víme na př.z života sv. Mikuláše, že pomáhal chudým, aby nehřešili. Lidé dnešní doby se chudoby bojí, chtějí mít stále vyšší životní standart, ještě více než nemoci se bojí chudoby.

Ježíši Kristu však jde však v první řadě o ducha chudoby, t.j. aby jeho učedníci měli vnitřní neodvislost od majetku, cti, slávy, moci a jiného bohatství. Bohatý člověk může být chudý v duchu a naopak člověk chudý nemusí být vždy chudý v duchu, když závidí a je nespokojen. Chudý v duchu je spokojený s tím co má, raduje se i z cizích věcí, z cizí krásy, užívá věcí k prospěchu i druhých lidí. V tomto blahoslavenství jsou jistě i různé stupně chudoby ducha: řeholník je chudý nejen vnitřně, ale zříká se bohatství i navenek, člověk žijící ve světě potřebuje mít hmotné i duchovní statky, musí však být chudý vnitřně. Apoštolsky činný křesťan používá často finančních, technických prostředků k misijnímu poslání na př.auta, počítače, peněz atd. Příkladem může být sv.Maxmilián Kolbe, sv. Vincenc z Pauly.

Že učedník Kristův, který je chudý v duchu, je opravdu šťastným člověkem, nám ukazuje především krásný příklad šťastného sv. Františka z Assisi, sv.Kláry, kteří žili radikálně chudobu. „Bratři, čas je krátký, proto kdo kupují, jakoby nekupovali, jakoby nic neměli a kdo užívají tohoto světa, jakoby ho neužívali.“ (1.Kor 7,29-31)