Dekret o pastýřské službě biskupů v církvi

Dekret vznikl ze dvou návrhů z r.1962 (jeden měl právní charakter, druhý pastorační). O prvním návrhu se diskutovalo a vznikl jednotný návrh z obou předloh a tento byl předložen otcům Koncilu v r.1964. Změny a úpravy si vyžádaly a 2. kapitoly. V říjnu 1964 byl dekret slavnostně na Koncilu vyhlášen.

Předmluva

Ježíš přišel na svět, aby vykoupil svůj lid z hříchů, aby všechny posvětil. Ke stejnému úkolu vyslal i apoštoly. V církvi Kristově má nástupce sv. Petra nejvyšší, plnou a bezprostřední a univerzální pastýřskou pravomoc. Ale i biskupové, kteří jsou na místě apoštolů jsou ustanoveni Duchem svatým. Apoštolům a jejich nástupcům dal Ježíš poslání a plnou moc národy učit, posvěcovat, o ně pečovat (úřad učitelský, kněžský a pastýřský). Biskupové se podílejí na starosti o celou církev a to hlavně ve spojení s papežem v učení a otázkách pastýřské péče. Starost o místní církev uskutečňují biskupové ve své diecézi.

1. kapitola: Postavení biskupů v církvi a vztah k apoštolskému stolci

Biskupové tvoří s papežem tzv. sbor biskupů – jsou nositeli plné moci církve. Tato moc se uskutečňuje slavnostně na Koncilu za schválení papežem. Zdůrazňuje se zde právo účasti všech biskupů na ekumenickém koncilu. Biskupové pomáhají papeži v jeho úkolech na biskupských synodách. Biskupové mají ctít a živit vzájemnost mezi sebou i spoluzodpovědnost za úkoly celé apoštolské církve. Hlavně mají mít odpovědnost za oblasti, kde dosud nebylo hlásáno slovo Boží, kde je nedostatek kněží, kde je nebezpečí ztráty víry nebo mravů. Do těchto zemí mají vysílat misionáře, podporovat je duchovně i hmotně a tím také mírnit potřeby a nedostatky jiných diecésí. Zdůrazňuje se zde že se mají ujímat a podporovat ty biskupy, kteří pro Krista trpí, kteří jsou omezováni ve výkonu svého povolání.

Biskupové ve svých diecésích mají řádnou, vlastní a bezprostřední pravomoc k výkonu pastýřského poslání, kromě toho je jim propůjčována ještě plná moc dispenzovat v jednotlivých případech od zákona, bude-li to sloužit duchovnímu dobru.

Papeži pomáhá v jeho zákonné moci Římská kurie, která vykonává službu jeho jménem. Otcové koncilu si přejí, aby kurie dostala nový řád, přiměřený době, aby byla upravena co do počtu, oprávněnosti i označení, dále i způsobu projednávání záležitostí, koordinace její práce, aby její členové byli vybíráni z různých částí církve pro zdůraznění světovosti církve, aby mezi členy byli i diecézní biskupové, aby mohli tlumočit potřeby jednotlivých církví, i laikové mají mít přístup ke spolupráci z touto Kurií.

2. kapitola: Biskupové diecézní. Ohraničení diecézí. Spolupráce s diecézním biskupem v pastorační službě

Zdůrazňuje se zde ta pravda, že v části Božího lidu, v místní církvi – diecézi je přítomna a působí jedna, svatá, katolická a apoštolská církev. Vedení diecéze je svěřeno z autority papeže biskupům ve spolupráci s kněžími. K hlavním úkolům biskupů patří být učiteli: povolávat lidi k víře, ve víře lid Boží utvrzovat, ukazovat lidem, že pozemské reality jsou v Božím plánu určeny ke spáse lidem, ukazovat všem úctu k lidské osobě, ke svobodě, úctu k tělesnému životu, k rodině, ke společnosti světské, k práci, k umění a technice, předložit zásadní stanoviska v důležitých otázkách: o majetku a jeho správném rozdělování, o válce a míru, o bratrské spolupráci všech národů.

Křesťanskou nauku mají biskupové předkládat tak, aby byla přizpůsobena požadavkům doby. Při zvěstování ať používají: kázání, katechetického vyučování, předložení učení ve školách, akademiích, konferencích, shromážděních, ať používají tisku a prostředků komunikačních.

Biskup má povinnost usilovat o dialog se současnou lidskou společností. Je to povinnost biskupa, aby šel mezi lidi a hledal rozhovor s nimi, při tom ať používá těchto principů: pravdu v lásce, jasnost spojenou s dobrotou, spásný dialog ať vede v mírnosti a pokoře. Katechetická výuka má vést nejen k prohloubení poznání, ale i k životu z víry. Biskupové mají dbát, aby se dostalo katechetické přípravy dětem, dospívajícím i dospělým a to vždy metodami, které jsou přiměřené věku katechizovaného. Zdůrazňuje se zde znovuzavedení katechetické přípravy dospělých katechumenů.

Biskupové jako hlavní rozdavatelé Božích tajemství mají dbát na vedení, dohled i podporu liturgického života ve svěřené církvi. Mají se starat, aby věřící hlouběji vnikali do tajemství eucharistie, aby rostli v duchu modlitby a skrze svátosti rostli v milosti a svědectví pro Krista. Mají být vůdci, kteří vedou Boží lid k dokonalosti. Sami mají dávat příklad svatosti, zejména v lásce, pokoře a jednoduchosti života.

Jako dobří pastýři mají své věřící znát a oni je, mají všem sloužit v duchu lásky a péče. Svůj život mají tak upravit, aby odpovídal požadavkům dnešní doby. Kněze mají přijímat a vážit si je jako syny a přátele, mají být ochotni jim naslouchat a s nimi usilovat o pokrok v duchovní správě diecéze. Mají knězi připravit základnu duchovní, intelektuální i materiální, aby mohl prospívat ve službě a svatosti, ve věrnosti a plodné činnosti. Mají podporovat studium Písma sv., teologie, nové metody duchovní správy.

Ke kněžím, kteří jsou v nebezpečí anebo zklamali, mají být milosrdní. Věřícím laikům mají umožnit náležitý podíl na aktivní spolupráci při výstavbě mystického těla Kristova. Mají osobně podporovat u všech věřících ekumenické hnutí, rovněž i nepokřtění mají mít místo v jejich srdci. Článek 17 se věnuje apoštolátu v diecézi, který pod vedením biskupa má se probouzet, být podporován a živen u všech věřících. Doporučuje se různost katolické akce: spolky vedoucí k dokonalému životu podle evangelia, spolky pro hlásání radostné zvěsti, spolky pro křesťanské učení a liturgii, spolky pro úkoly sociální a charitativní.

Formy apoštolátu mají být přizpůsobeny dnešním požadavkům. Zvláštní péče se má věnovat i zvláštním skupinám věřících jako jsou vystěhovalci, vyhnanci, utečenci, námořníci, letci apod. Jim je třeba zajistit zvláštní duchovní péči.

K výkonu apoštolského poslání má mít biskup plnou a neomezenou svobodu a neodvislost od každé světské moci a neomezeně být ve spojení s apoštolským stolcem, s církevní hierarchií a i s podřízenými. Současně biskupové vedou své podřízené k tomu, aby podporovali sociální pokrok ve státě, aby se podřizovali spravedlivým zákonům a měli v úctě státní moc.

Jelikož hlavním cílem biskupů je duchovní a nadpřirozená činnost, je podstatným, vlastním a výlučným právem církevní hierarchie jmenovat a ustanovovat biskupy. Výslovně dekret opakuje, že v budoucnu nebudou mít právo státní vládní činitelé, aby biskupy volili, jmenovali, navrhovali nebo ustanovovali. Koncil žádá, aby ti, kteří tato práva ze státní moci měli se jich dobrovolně zřekli.

Diecézní biskupové se snažně vyzývají, aby vždy důkladně zvážili zda tak důležité pastýřské poslání mohou i nadále vykonávat a když pro nemoc, stáří nebo jinou neschopnost nemohou, mají se sami úřadu vzdát. Články 22 – 24 pojednávají o ohraničení diecéze a o rozumném rozmísťování kněží, o nutnosti přezkoumání hranic diecézí, případně jejich rozdělení, sloučení i o nutnosti nových organizací uvnitř diecézí. Tato revize hranic poslouží celé církvi. Při tom je nutno dbát: na státní struktury a oblasti se stejnou nebo podobnou sociální a hospodářskou strukturou, aby mohl biskup snadno konat vizitace a dobře vést diecézní kněze, řeholníky a laiky. Aby to bylo takové území, kde by biskup i kněží mohli nasadit všechny své síly pro službu církve, dbát na to, aby kněží měli zajištěno i hmotné zabezpečení, aby jich bylo tolik, aby mohli sloužit Božímu lidu. I věřícím jiné řeči má být vyhověno.

K pastýřské službě biskupa je potřeba, aby mu pomáhali světící biskup, koadjutor, kteří by převzali účast na duchovní správě diecéze s poslušností diecéznímu biskupovi. Světící biskupové jsou bez nástupního práva. Je vhodné, je-li světícím biskupem kapitulní vikář nebo vikář. Při sedisvakanci je pak vhodné, když převezme úřad světící biskup. Koadjutor je s právem nástupnickým a byl vždy spojen s generálním vikářem. Diecézní kurie se skládá z generálního vikáře, několika biskupských vikářů, kněžské rady, kapituly, diecézních konzultorů a jiných. Především u kapituly je nutno, aby obdržela nový řád přizpůsobený dnešním požadavkům. Velkým pomocníkem biskupovi je především pastorační rada z vybraných kněží , kleriků a laiků.

Články 28 – 35 pojednávají o diecézních kněžích a řeholnících. Diecézní kněží jsou dekretem postaveni na první místo z toho důvodu, že vykonávají duchovní správu. Biskup má svobodně rozdělovat kněze do místní církve, kde pak kněz zastupuje biskupa v duchovní službě. Proto je biskup pravidelně ve spojení s kněžími a s nimi projednává otázky duchovní správy, ke stále lepší službě. V tomto vzájemném vztahu mají být diecézní kněží mezi sebou navzájem spojeni a mají se snažit o duchovní pokrok celé diecéze. Rovněž mají podporovat i hmotně diecézi podle svých možností.

K diecézním kněžím patří různé druhy kněží např. učitelé, kněží pověření zvláštním apoštolátem, vedením spolků atd., ale jedinečným způsobem jsou spolupracovníky biskupa faráři.

Faráři vykonávají službu učitele, pastýře a kněze u svěřené farní obce, mají být vedeni misijním duchem, tj. mají do duchovní péče zahrnout všechny obyvatele farnosti. Je doporučena spolupráce s laiky v apoštolátě farnosti a společenství kněží.

Povinnosti faráře jako učitele: hlásat všem věřícím slovo Boží, aby rostli v Kristu, katecheticky vyučovat. Jako posvětitele: aby eucharistická oběť byla středem a vrcholem života křesťanské obce, aby vedl věřící k častému přijímání svátostí (hlavně přijímání a pokání), aby znal věřící osobně, i rodiny a probouzet v nich růst, aby konal návštěvy v rodinách, školách, staral se o dospívající, chudé, nemocné, pracující, aby se svými spolupracovníky – kaplany – byl v bratrském svazku lásky a úcty.
Je povinností biskupa, aby dbal na to, aby farář měl vhodné znalosti, ale i zbožnost, horlivost a další vlastnosti nutné pro duchovní službu. Spása duší je jediným a prvořadým úkolem faráře. Ruší se farní konkurzy, práva doporučovací, jmenovací, výhradní – jen biskup je kompetentní v ustanovení faráře. Ruší se tzv.pojem sesaditelný nebo nesesaditelný farář a přemísťování farářů má být zjednodušeno, aby mohl biskup snadněji uspokojit požadavky pastorace.

Faráři, kteří pro stáří, nemoc nebo jiný důvod nemohou působivě úřad zastávat, mají se sami vzdát nebo na základě rozhodnutí biskupa. Při tom jim bude zajištěno hmotné zabezpečení. Má se přistupovat velmi pružně ke zrušení farností anebo ke zřízování nových, aby vše sloužilo prospěchu církve.

Řeholníci mají povinnost horlivě přispívat k dobru a výstavbě celé místní církve a to modlitbou, skutky pokání, příkladem vlastního života i skutky apoštolátu. Řádoví kněží mají být spolupracovníky biskupa. I ostatní řeholníci a řeholnice mají cítit sounáležitost s diecézí. Aby řeholníci postupovali jednotně v apoštolátě platí následující principy: k biskupovi nechť mají poslušnost a úctu a věnují se službě spásy lidí – zejména v duchovní službě (dočasné nebo trvalé), mají zachovávat, při plnění apoštolátu, ducha své řehole, i když je řád exemptní, podléhá moci biskupa ve věcech liturgických, pastoračních (katechetických, kazatelských) i v apoštolátě. Rovněž řeholní školy podléhají biskupovi. Vyžaduje se spolupráce řeholních kněží s diecézemi i kláštery. Pro duchovní plodnost ať se občas setká biskup s řádovými představenými.

3. kapitola: Spolupráce biskupů

Ekumenický koncil si přeje, aby v nové síle rozkvetly opět Biskupské synody, provinciální koncily, plenární koncily, aby rostla víra, disciplina a společenství lásky mezi biskupy. Biskupské konference se mají pravidelně scházet za účelem výměny zkušeností, vzájemné rady, spolupráce k dobru církve. Ohledně biskupských konferencí vydává dekret následující nařízení:

  1. Jedná se o spolek, který shromažďuje biskupy určité země a má poslání společné pastýřské služby. Hledí především na pastorační úkoly v určité dobové změně a určuje jejich vhodnost.
  2. K biskupské konferenci patří všichni nejvyšší představitelé diecéze podle jednotlivých ritů (vyjma generálních vikářů), světící biskupové, koadjutoři, titulární biskupové.
  3. Každá biskupská konference má mít schválené stanovy od apoštolského stolce. (stálá biskupská rada, biskupská komise, generální sekretariát).
  4. Usnesení biskupských konferencí musí být schváleno 2/3 hlasů a schvaluje je Apoštolský stolec.
  5. Někde je vhodné, aby se vytvořila biskupská konference pro více zemí společná a je přání Koncilu, aby mezi sebou biskupské konference spolupracovaly.

Články 39 – 41 pojednávají o hranicích provincií a zřizování nových církevních území. Vše pro spásu lidí. Má dojít k přezkoumání stávajících území což spadá do kompetence biskupských konferencí. Pro jednotnost v pastoraci se doporučuje zřídit naddiecézní úřady, které by spolupracovaly s biskupskou konferencí, dále se doporučuje starost o duchovní správu vojáků, která je těžkou službou diecézního biskupa. Všechna ustanovení v tomto dekretu budou vzata do nového textu církevního zákoníku. Také bude vydáno direktorium pro duchovní správu biskupů i farářů ke snazšímu výkonu duchovní činnosti, rovněž direktorium pro zvláštní skupiny věřících a pro katechetickou výuku.