

O smrti se často říká: „Mladý může, starý musí.“ Jako v přírodě je normální průběh zrání: setí, růst, žeň, sklizeň. Tak i u člověka má být postupný rozvoj života, jeho naplnění a dokončení poslání. Často nastává u člověka smrt předčasně, přijde jako zloděj (neštěstí, nehoda, nevyléčitelná choroba, náhlá příhoda).
Vše co je stvořené je proměnlivé, je časové. Tělo se opotřebovává nemocemi a stářím se zeslabuje. Říká se, že narozením již člověk začíná umírat. Zejména nemoc je příležitostí, aby křesťan myslel na poslední věci. Křesťan se má naučit obětovat utrpení a nemoc za sebe i za druhé jako Pán Ježíš trpěl za druhé.
Tělo sice slábne, chátrá, umírá. Duševní a duchovní hodnoty se však věkem rozvíjejí, rozmnožují se dary milostí a duše neumírá.
Pro nevěřícího je smrt velká tragedie. Věřící však věří v nesmrtelnost duše a věčný život, vzkříšení z mrtvých.
Smrt je brána do života věčného, proto mrtvého křesťana doprovází církev modlitbami, Písmem sv., obětí Kristovu, svátostí nemocných a umírajících. Sv.Pavel řekl: „Naše vlast je v nebi.“ Fil 13,20 „Smrt je pro mne zisk…neboť jej budeme vidět tváří v tvář.“ Ježíš řekl: „ Já jsem vzkříšení a život, kdo ve mne věří nezahyne, ale bude mít život věčný.“ Jan 11,25. „Radujte se, neboť vaše odměna je velká v nebi.“ Jan 5,12.
Co máme dělat u umírajícího? Modlit se s ním nebo za něj (vzbudit lítost, prosby lítosti), nejlépe, když sám umírající může vzbudit dokonalou lítost. Včas zavolat kněze k pomazání nemocných. I dnes je příhodnější a lepší pro křesťana, aby rakev s tělem byla uložena do země (i Kristus byl pohřben do skalního hrobu). Kremace je však s hygienických důvodů dovolena i křesťanovi. Není zde již důvod, že kremace je z titulu nepřátelství k Bohu a církvi. Na úmrtním oznámení parte i na hrobě by měl mít křesťan znamení víry, ne citát básníka, ale citát Písma sv., ne vycházející slunce, ale kříž. Lepší je nechat sloužit mši sv. za zemřelého než mnoho věnců a hudby…Křesťan se má starat o hroby, neboť jsou to svatá místa pro tělo, které bylo chrámem Ducha sv. a z tohoto místa bude tělo vzkříšeno. Tam se mají věřící modlit za duši zemřelého. „Kdo umí správně žít umí i správně umírat.“
Na začátku postní doby dostává křesťan na čelo popelec se slovy: „Člověče pamatuj, že jsi prach a v prach se zase navrátíš.“ (to platí o každém člověku, ale pro křesťana platí také: „Kristus proměnil všechno jako první z těch kdo zemřeli vstal z mrtvých.“ z pohřební preface). Poslední slova při smrti ať jsou slova Kristova: „Do tvých rukou poroučím svou duši“, „Ježíši rozpomeň se na mne až přijdeš do svého království.“ „Ježíši, Maria, miluji Vás, zachraňte duše!“