Chléb náš vezdejší dej nám dnes

Člověk nežije proto, aby jedl a pil, ale jí a pije proto aby žil, rozvíjel se na duši i těle a konal dobro. Ježíš sám jedl a pil, pomáhal lidem hladovým (rozmnožil chleby a ryby), uzdravoval každou chorobu a nemoc. Ježíš si nepřeje, aby lidé hladověli, pouze si přeje, aby také hladověli a žíznili po spravedlnosti jak to požaduje ve svém blahoslavenství „blahoslavení hladovějící a žíznící po spravedlnosti.“ Proto také učí Ježíš své učedníky modlit se prosbu o chléb vezdejší, ale dává této prosbě správné místo – až po prosbách, které se vztahují k Bohu a jeho království pak teprve přichází na řadu člověk se svými prosbami a potřebami. „Hledejte nejprve království nebeské a vše ostatní bude vám přidáno (Mt 6,33)“. „Ne samým chlebem žije člověk, ale každým slovem, které vychází z úst Božích.“ (Mt 4,4)

Je známé heslo starých Římanů: „Panem et circenses“ – „chléb a hry“. To znamená dát lidem jídlo a zábavu a tak je získat pro své cíle. Tak tomu bylo i za nacismu i za komunismu. Lidem se dostalo práce a masově se konaly různé zábavy sportovní nebo kulturní a to často velmi okázalé na př.spartakiáda. Vše však bylo konáno bez Boha anebo přímo proti Bohu. Člověk bez Boha si vždy hledá náhražky v pozemských cílech. Věřící člověk, který se modlí o chléb každodenní ten se nemodlí o blahobyt, o zajištěnou existenci o životní standart, ale ve slově chléb je zdůrazněno a zahrnuto to základní co člověk potřebuje pro dnešek t.j. to nutné, potřebné pro lidský život. Modlí se nejen o potřeby pro sebe, ale myslí i na druhé. Chléb náš t.j. chléb pro ty nejbližší, pro rodinu, ale v širším smyslu i pro bratry a sestry Božího lidu a lidi celého světa vůbec. Nemyslí tedy sobecky pouze na sebe.

První křesťané si pomáhali navzájem a i dnes to tak má mezi křesťany fungovat. V době prvokřesťanské jáhni konali sbírky, do kterých bohatší křesťané přinášeli jídlo, šatstvo, peníze a po mši sv. byly tzv. agapy to je hody lásky při kterých chudí a potřební byli podělováni. V dnešní době je na př. krásná postní praxe některých křesťanů, kteří za ušetřené peníze z titulu postu konají dobrý skutek milosrdné lásky ve prospěch chudých, trpících a to hlavně pro rozvojové misijní země. Když se modlí věřící tuto prosbu pak nečeká, že Bůh sešle z nebe manu a křepelky z nebe jako tomu bylo pro Izraelity ve Starém zákoně, ale v důvěře v Boží pomoc dělá vše možné co je v jeho silách a očekává i pomoc spolubližních. Krásně to vyjadřují přísloví: „Člověče přičiň se Pán Bůh ti pomůže.“ I když se křesťan stará o blízkou budoucnost a plánuje, přesto má důvěru v Boha a v jeho požehnání. Proto nemá strach z budoucnosti, není nikdy zoufalý, ziskuchtivý. Námahy, starosti a práce by neměly nikdy věřícího zlomit, protože se řídí Ježíšovým slovem „nepečujte úzkostlivě co byste jedli anebo čím byste se odívali – to vše dělají pohané…pohleďte na lilie polní…čím spíše obleče vás malověrní.“ (Lk 12,22-26) „Podívejte se na havrany. Nesejí, nežnou, nemají zásobárnu ani stodolu, ale živí je Bůh. Oč větší cenu máte vy než ptáci.“ (Lk 12,24)

Pro toho, který se modlí tuto prosbu není bohem jeho břicho jak označuje sv. Pavel některé křesťany, ale spíše se sv.Pavlem křesťan umí žít v nedostatku i v hojnosti, dovede se radovat s Kristem na svatbě, ale s tímtéž Kristem se i postit a truchlit. „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu.“ (Fil 4,10-13) Křesťan této prosby dovede být vděčný Bohu i lidem za vše co pro denní potřebu přijímá, děkuje a váží si všeho, je vděčný, modlí se před jídlem a po jídle, protože ví, že vše pochází od Boha. Jak produkty živočišné, rostlinné, nerostné, technické a umělecké. Bůh jako Stvořitel všeho na zemi obdařil lidi rozumností, pracovitostí a dal jim příkaz, aby si podmanili zemi. Člověk je tedy vykonavatelem Boží vůle a Božího poslání. Bůh je prvotní příčinou, člověk je druhotnou příčinou všeho potřebného pro každodenní život. Tak to chápal i sv.František z Assisi a proto žil v krásných vztazích ke všemu stvoření v plné radosti a štěstí.

V této prosbě však je zahrnut i chléb života – Ježíš svátostný. Proto se modlí modlitba Páně i před svatým přijímáním. I pro svaté přijímání platí slovo Kristovo “ ne samým chlebem žije člověk“. Slovo Boží se stalo o prvních vánocích tělem a na Zelený čtvrtek se zázračně stalo pokrmem, aby přebývalo mezi námi jako chléb života pro duši. „Kdo jí tento chléb má v sobě život a já ho vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6,51) Co by bylo platné člověku i kdyby měl všechno potřebné pro svůj každodenní život tělesný, kdyby mu chybělo to nejcennější – život duše, která nepomíjí, ale je určena pro věčný život. Tato prosba kulminuje v eucharistii – ve sv. přijímání. To je to nejpotřebnější pro každý den: „chléb z nebe“, který nám nabízí od Ježíše církev a k tomu nás vychovává a vede. Mnozí svatí žili i tělesně dlouhou dobu jen z duchovního pokrmu, ze svatého přijímání na př. sv. Kateřina Sienská, sv. Terezie. Tato prosba o každodenní chléb nemá z nás křesťanů učinit lidi tělesné, ale duchovní.