Církev v dějinách a její organizace
Církev nás vede do nebe naší pravé vlasti. Rozlišujeme proto na zemi církev putující, dále církev vítěznou v nebi a církev trpící a očišťující se v očistci. Mezi těmito částmi církve je vzájemná pomoc, sounáležitost. Vítězná církev se přimlouvá za putující a trpící církev, putující církev pomáhá trpící církvi.
Jaké jsou dějiny církve putující?
- Do roku 500: až do r. 315 byla prvotní církev pronásledována, žila mezi pohany (Řím, Řecko, Malá Asie, Afrika atd.), věřící žili svatě, v bratrství, měli často společný majetek. Vedle pronásledování byly i bludy – omyly jednotlivců nebo skupin (Montanus, Nestorius, Arius, Mani atd.). Koncily vždy upevnily víru: Nicejský koncil 325, Efeský 431, Chalcedonský 451. V této době bylo jen několik set tisíc křesťanů.
- Kolem roku 1500: Po svobodě církve 313 rozkvetla církev zejména za císaře Karla Velikého (kolem roku 800), císařů římských, zejména německé národnosti a za významných papežů jako Řehoře Velikého převzala církev vedení často i ve světských záležitostech. To mělo nedobrý následek ve zdůraznění hierarchie a úřadu a potlačení bratrské církve v lásce a službě. Zesvětštění a zapletení církve do světské moci bylo největším nebezpečím pro církev.
- Církev novověku: do r. 1930 bylo asi 800 milionů křesťanů. Reformace v církvi a protireformace, koncil Tridentský byl v r.1545 – 1563, vedlo to k pocitu podřízenosti členů církve namísto aktivního života. V té době byl papežský stát i papež na úrovni pozemského vládce, biskupové často žili na úrovni knížat a šlechticů, ale nastávala již doba odloučení církve od státu sekularizací a ztrátou církevního státu 1929.
- Církev současnosti: nový Duch svatodušní v církvi, zejména po Druhém vatikánském koncilu.
Pozemská církev je podle vůle Kristovy zřízena hierarchicky oproti monarchii, kde je dědictví, oproti demokracii, kde je volba lidu, oproti diktatuře, kde je moc jednoho. Hlavou církve je Kristus, duší je Duch sv. Kristus volá muže za představené, povolává je. Vírou, zbožným cvičením, studiem a posvěcením se z nich stávají kněží – hierarchie (hieros = svatý , archein = předsedat), je to svatá služba. „ Nepřišel jsem, aby mně bylo slouženo, ale abych sloužil.“ Církev se uskutečňuje v místní církvi – farnosti, kde je představeným farář – kněz, přestavený farní církevní obce jsou jeho pomocníci jsou kaplanové, jáhni, katecheti.
Děkan nebo vikář je kněz zodpovědný za řízení a dohled nad více farnostmi. Biskup je kněz jako nástupce apoštolů a vede diecési tj. oblast několika vikariátů nebo děkanátů. Pro řídící a pastýřskou práci má k pomoci biskup: světící biskupy, pomocné biskupy, generálního vikáře, kancléře, kanovníky a další kněze a laiky v kněžské radě. Arcibiskup je přední biskup mezi několika biskupstvími stejné země. Papež je nástupce sv. Petra (od slova papa – otec), je nazýván též služebník služebníků Božích od doby sv. Řehoře Velikého. Řídí a vede církev, slouží celé církvi, všem diecésím světa, má k pomoci jednak všechny biskupy světa, zejména na koncilech a synodách.
Papež má rovněž další pomocníky: Kardinály tj. vybrané biskupy a tvoří papežskou kurii kurie = péče. Kardinálové tvoří úřady, kde jsou dále i úředníci kněží i laici. Nuncius (vyslanec) je zástupce papeže u vlád států k projednávání vzájemných vztahů. Zdálo by se, že kněží jsou „ nahoře“ a věřící „dole“, ale hierarchie je vybírána z věřících Ježíšem Kristem pro službu Božímu lidu a každý věřící se z titulu křtu sv. podílí na všeobecném kněžství Kristově. Všichni pak jsou bratry a sestrami navzájem a Boží děti jednoho nebeského Otce. Zvláštní kněžství hierarchické i všeobecné kněžství laiků má stejný původ v kněžství Ježíše Kriste. Proto je nutná vzájemná spolupráce a modlitba.