Dekret o východních katolických církvích

Dekret je výsledkem spojení patnácti předkoncilních návrhů, který po diskuzi v říjnu 1964 vyřadily články 2 – 4 a vznikl tak jednotný návrh, který byl schválen koncilními otci a dne 21.11.1964 jako dekret slavnostně vyhlášen. Obsahuje celkem 30 článků.

Předmluva čl. 1

Východní církve mají v katolické církvi velkou vážnost, protože jejich tradice jde až k apoštolům. Koncil věnuje těmto církvím velkou starostlivost.

Místní církve a obřady čl. 2 – 4

Církev svatá katolická je složena z místních církví a různosti obřadů. Tato rozmanitost není na újmu jednotě, ale naopak v rozmanitosti tím více vyniká jednota. Tradice místní církve se má vždy zachovat a přizpůsobit době. Tyto místní církve se liší liturgií, církevním právem a duchovním dědictvím, ale následují primát sv. Petra a jsou svěřeny vedení Říma. Jsou tedy plnoprávnou součástí katolické církve. K upevnění těchto církví se vyžaduje, aby měly svá biskupství, farnosti k duchovnímu užitku věřících jakož aby měly i poradní konference.

Duchovní dědictví východní církve se má uchovat čl. 5 a 6

Vše co je duchovním dědictvím východní církve koncil nejen má v úctě, ale považuje to za dědictví celé církve Kristovy a prohlašuje, že výchovní církve mají stejná práva jako západní církev, zároveň i povinnosti a mohou se řídit vlastními zásadami, které lépe odpovídají mentalitě jejich věřících a jsou jejich starobylou tradicí, tj. liturgické zvyky, vlastní řád. O změnách mají rozhodovat sami.

Východní patriarchové čl. 7 – 11

Patriarcha je biskup, který má moc řídící nad všemi biskupy, metropolity a kněžími a věřícím lidem určité krajiny nebo oblasti obřadu – bez omezení primátu Svatého stolce. Patriarchům přísluší jedinečná úcta jako otcům a hlavě patriarchátu. Patriarchové tvoří se svými synodami vrchní úřad pro všechny záležitosti patriarchátu – mohou jmenovat i biskupy a zřizovat eparchie. Nové patriarcháty si však vyhrazuje zřizovat ekumenický koncil nebo římský biskup.

Řád svátostí čl. 12 – 18

Platný výchovní řád dovoluje jak kněžím tak i biskupům udílet svátost sv. chrismatu (biřmování) všem věřícím každého obřadu a to buď ve spojení se křtem nebo zvlášť. Věřící východního obřadu mohou nedělní a sváteční bohoslužbu splnit již od večera  předchozího dne. Je doporučena i častější účast na eucharistii. Plná zpovědní moc platí kněžím všech ritů na celou oblast eparchátu. Tam, kde není již zachován trvalý diakonát přeje si Koncil, aby byl znovu zaveden. Co se týká manželství mezi východním katolíkem a východním nekatolíkem k platnosti je třeba, aby bylo uzavřeno před platně posvěcených duchovním.

Bohoslužba čl. 19 – 23

V budoucnosti bude moci jen ekumenický koncil nebo Svatý stolec zavádět nové slavnosti nebo je překládat, rušit, zatímco svátky jsou v kompetenci patriarchálních synod. Ve věci velikonoc se mají zatím přizpůsobit místní zvyklosti co se týká termínu až do doby kdy bude jednotný termín velikonoc. Patriarchální synodě přísluší právo rozhodovat o liturgickém jazyku a za aprobace Sv.stolce mohou sami přeložit liturgické texty do mateřského jazyka.

Vztah k odloučeným církvím čl. 24 – 29

Východní církev spojená s apoštolským stolcem má vyvíjet úsilí o jednotu podle dekretu o ekumenizmu s křesťany nesjednocenými. Modlitbami, příkladem života, věrností východní tradici, vzájemným poznáváním a spoluprací a oceněním vzájemných vnějších i vnitřních hodnot. Koncil vydává směrnice o „communicatio in sacris“:

  1. Nesjednoceným východním křesťanům dovoluje, aby přijali svátost pokání, eucharistii a svátost pomazání nemocných od katolických duchovních. Rovněž sjednoceným dovoluje, aby od nekatolického platně svěceného duchovního ve vážné potřebě přijali výše uvedené svátosti.
  2. Je dovoleno i společné slavení bohoslužeb. Vrchní pastýři se mají o těchto zmírněných předpisech radit a bdít nad jejich používáním.

Závěr čl. 30

Koncil se raduje z plodné spolupráce východní i západní katolické církve a vyzývá k modlitbě k Bohu na přímluvu Bohorodičky za vzájemnou jednotu: „prokazujme si navzájem lásku a předcházejme s v úctě“ (Řím 12,20)