Konstituce „Lumen gentium“ – o církvi

Byla schválena 21.listopadu 1964 a slavnostně vyhlášena. Obsahuje 8 kapitol a 69 článků.

I. kapitola: Tajemství církve (čl. 1 – 8)

Světlo národů (lumen gentium) je Kristus a má zářit z tváře církve a osvítit všechny lidi. Církev je v Kristu současně svátostí tj. znamením a nástrojem nejužšího spojení s Bohem a jednoty lidského pokolení. Bůh nejen lidi stvořil, ale chtěl je také učinit účastnými božského života. Ježíš Kristus založil na zemi církev, tj. v tajemství již přítomné a rostoucí Boží království. Duch sv. stále církev posvěcuje a v něm mají věřící přístup k Otci. Tento Duch sv. žije v církvi a i v srdci věřících jako v chrámu a tam působí svými dary. Církev je jako lid sjednocený Otcem, Synem a Duchem sv. (sv.Cyprián).

Tajemství církve se ukazuje již při jejím založení. Ježíš hlásal, že se přiblížilo Boží království (Mk 1,15), toto září ve slově, činech i zázracích a zejména v osobě Ježíše Krista. Po zmrtvýchvstání Krista dostává církev poslání hlásat Boží království na celé zemi.

Vnitřní podstata církve se v Písmu zobrazuje různými obrazy: jako ovčinec, jehož dveřmi je Kristus, Ježíš je Dobrým pastýřem, který dává život za své ovce, jako boží pole na němž roste stará oliva, jejíž kořeny jsou patriarchové, jako pravý vinný kmen s ratolestmi (Jan 15,1-5), jako Boží stavba a Kristus je kamenem nárožním, jako Boží dům, Boží rodina, Boží stan mezi lidmi, jako Svatý chrám, Svaté město Jeruzalem, jako naše matka, jako Neposkvrněná nevěsta Beránkova.

Článek 7 pojednává o Kristově tajemném tělu (1 Kor. 12,13) . Hlavou těla je Kristus, údy mu mají být podobné v utrpení a slávě, posvěcovány jeho Duchem sv. Svatí Otcové srovnávají působnost Ducha sv. s působností lidské duše v těle. V hlavě mystického těla je plnost božství, do těla přecházejí Boží dary až do plnosti Božství (Kol.2,9, Ef.3,19).

Článek 8 mluví o viditelné společnosti věřících, kterou Ježíš vybavil hiearchickým vedením. Dvě stránky jedné církve a to viditelná společnost a duchovní tvoří jednu skutečnost, která se skládá z lidské a božské části, proto v analogii je jí možno přirovnat k tajemství vtěleného Slova. Protože je církev tajemstvím, proto ji také vyznáváme ve vyznání víry, když se modlíme, že věříme v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev. Tato církev víry se na zemi uskutečňuje v katolické církvi vedené nástupci sv.Petra a společenstvím biskupů.

Jako Kristus vykonal dílo vykoupení v chudobě a pronásledování, má i církev kráčet stejnou cestou. Církev zde na zemi není k tomu, aby hledala světskou slávu, ale má všechny objímat láskou, zvláště sloužit slabým, chudým, trpícím a v nich má nalézat obraz svého zakladatele.

Zatímco Kristus byl svatý, bez hříchu, obsahuje církev v sobě hříšníky. Je zároveň svatá a zároveň má nutnost se stále očišťovat, kráčí neustále cestou pokání a obnovy. Hlásá kříž a smrt Páně a silou Zmrtvýchvstalého je posilována ke snášení utrpení vnějšího i vnitřního a její tajemství bude zřejmé v plném světle až na konci věků.

II. kapitola: Boží lid (čl. 9 – 17 )

Bohu se zalíbilo spasit lidi ne jednotlivě bez vzájemných vztahů, ale chtěl z nich vytvořit lid, který by ho opravdově vyznával a jemu svatě sloužil. Proto vyvolil Bůh lid izraelský a uzavřel s ním smlouvu. V novém zákoně se naplnila proroctví (Jer. 31, 31 – 34) o novém Božím lidu, který založil Ježíš ve své krvi (1  Kor. 1,25 ).

Ze Židů a pohanů vytvořil Kristus Boží lid v jednotě ducha a učinil z něj vyvolené pokolení, královské kněžstvo…(1 Petr 2,9 – 10). Hlavou tohoto lidu je Kristus – Ukřižovaný a Zmrtvýchvstalý, který kraluje v nebi , zákonem je láska, učením je Boží království, které bylo založeno na zemi, má se rozvíjet až do konce věků, kdy bude dovršeno.

I když je Boží lid jen malým stádcem je pro lidstvo základní buňkou jednoty, naděje a spásy. Tento Boží lid se nazývá církev Kristova a je společenstvím věřících v Krista, které je milostí Boží posilováno, aby vytrvalo ve slabosti a zůstalo stále věrné a aby se v Duchu sv. stále obnovovalo až skrze kříž dosáhne světla, které nezná západu. Křtem a posvěcením Duchem sv. jsou věřící duchovní stavbou svatých kněží k přinášení duchovních obětí a zvěstování mocných činů Božích.

V článku 10 se rozlišuje dvojí kněžství věřících: všeobecné a služebné – hiearchické. Tato se od sebe podstatně liší, ale jsou na sobě závislá. Obojí mají podíl na kněžství Kristově. Kněz služebný vede církev, koná oběť Kristovu. Toto kněžství se naplňuje svátostmi a zbožným životem (všeobecné i služební).

Svátostí křtu se se začleňují lidé do církve, jsou znovuzrozeni, ve sv. biřmování se dokonaleji spojují s církví a jsou vybavení dary Ducha sv., aby mohli svědčit slovem i skutkem. V eucharistii přinášejí Bohu oběť Beránka a sami sebe a utvářejí jednotu ve spojení s Kristovým tělem. Ve svátosti pokání obdrží od Boha odpuštění skrze smíření, ve sv.pomazání nemocných se spojují s Ježíšem trpícím a oslaveným, aby je zachránil a posílil. Kdo přijme svátost svěcení vede církev ve slově Božím a svátostech. Ve svátosti  manželství ukazují na jednotu mezi Kristem a církví a slouží k vzájemnému posvěcení a výchově dětí.

Všichni křesťané jsou povoláni ke svatosti a dokonalosti podle přání Ježíše Krista. Boží lid také dává živé svědectví života z víry a lásky. Společenství věřících vyznává stejnou víru pod vedením učitelského úřadu církve. Duch sv. dává svým lidem dary víry „ jak sám chce „(1.Kor. 12,11) a jaké chce a skrze ně dochází k obnově církve, k různým službám : mají být přijímány s vděčností a důvěrou, nelze si je však vynutit. Úsudek o nich patří vedení církve, ale i odpovědnost neuhášet ducha, ale zkoušet a co je dobré ponechat (1 Tes.5, 12). Do nového Božího lidu jsou povoláni všichni lidé. Tento lid je na celém světě. Boží království není z tohoto světa, proto Boží království neodnímá nic světu z jeho pozemských dober.

V Božím lidu existuje rozmanitost podle národa kde se nachází, ale zároveň sounáležitost a služba lásky a pomoci.

K Božímu lidu patří anebo různým způsobem přináleží: jednak katoličtí věřící, katechumeni v katolické církvi, ostatní křesťané, kteří nevyznávají neporušenou víru nebo nezachovávají jednotu společenství pod Petrovým nástupcem. Dokonce i lidé, kteří dosud nepřijali evangelium jsou různými způsoby zaměřeni k Božímu lidu, zejména národ židovský, muslimové. Věčné spásy mohou dosáhnout všichni, kdo bez vlastní viny neznají Kristovo evangelium a jeho církev, hledají však upřímně a snaží se s pomocí milosti plnit jeho vůli.

Tato putující církev Kristova je nutná ke spáse a Ježíš Kristus je jediným prostředníkem a spásou. Kdo o katolické církvi ví a o nutnosti spásy skrze ní, nemůže být spasen ani nestačí být v církvi podle těla, ale ne srdcem tj. bez života z víry. S těmi kdo jsou pokřtěni ale dosud nemají plnou jednotu víry a společenství je církev spojena a to z mnoha důvodů: uctívají Písmo sv., vedou často velmi upřímný náboženský život, věří v Boha, v Syna i Ducha sv., ze křtu sv. jsou spojeni s Kristem, uznávají a přijímají i jiné svátosti, mnozí mají i pravoplatné biskupy a slaví eucharistii, někteří horlivě uctívají Pannu Marii, je zde společenství modlitby, často i mučednictvím ukazují hrdinské vyznávání víry. Proto se usiluje o vzájemné sjednocení s křesťany.

Ti kteří nepřijali evangelium, ale věří v Boha jsou také zapojeni na Boží lid: především Židé, z jehož národa se narodil Kristus podle těla, dále Muslimové, kteří uznávají Stvořitele a mají víru Abrahámovu a i ti, kdo ve stínu a obrazu hledají neznámého Boha.

Ježíš jako Vykupitel si přál, aby všichni lidé byli spaseni. Kdo bez své viny nepoznal církev, ale hledá Boha a skutkem jedná podle svého svědomí může být spasen. Tak jako Kristus i církev je poslána hlásat spásu a každý učedník Kristův má povinnost svým dílem rozšiřovat víru.

III. kapitola : O hiearchickém zřízení církve a hlavně o biskupech (čl. 18 – 29)

Ježíš Kristus jako Pán ustanovil ve své církvi různost služeb k prospěchu celého těla církve a obdařil je plnou mocí. Nástupci apoštolů jsou biskupové a nástupcem sv.Petra je biskup římský a tito představují základ jednoty ve víře. Koncil potvrzuje učení I.Vatikánského koncilu o neomylnosti papežské a přidává učení o biskupech.

Ježíš si vybral apoštoly na způsob kolegia (sboru) na čele s Petrem a dal jim podíl na své moci a vybavil je silou Ducha sv. Toto apoštolské poslání má trvat až do konce světa (Mt 28,20). Podle svědectví Skut.apošt., církevních Otců, zejména sv. Ireneje, se uchovává apoštolská posloupnost v biskupech a jejich nástupcích. Biskupové opět svou službu vykonávají za pomoci kněží a jáhnů a konají poslání učitelské, kněžské a pastýřské. Biskupové jsou z božského ustanovení na místě apoštolů jako pastýři církve.  Kdo je slyší, poslouchá Krista, kdo jimi pohrdá, pohrdá Kristem (Lk 10, 16). V biskupech je Pán Ježíš Kristus přítomen, jsou vyvoleni aby byli pastýři církve a služebníky Krista v rozdělování Božích tajemství.

Biskupským svěcením se přenáší plnost svěcení vkládáním rukou. Vedle úřadu posvěcovat dává svěcení také i plnost úřadu učit a vést avšak vždy ve společenství s ostatními biskupy a s papežem.  Jako byl Petr spojen s apoštoly jsou i biskup římský a biskupové mezi sebou spojeni společenstvím jak se to nejlépe projevuje na ekumenických koncilech a při biskupském svěcení, kde má být více biskupů.

Vedle společné nejvyšší moci kolegia biskupů ve spojení s papežem, má biskup římský ze svého úřadu jako zástupce Ježíše Krista a jako Nejvyšší pastýř plnou nejvyšší a univerzální moc v církvi, kterou může kdykoliv vykonávat. Má právu svolávat koncil, předsedat mu, potvrzovat jeho ustanovení, spolu s ním pak i biskupové.

Jednotliví biskupové jsou viditelné základy jednoty v místních církvích, papež je viditelný princip jednoty biskupů a věřících na celém světě. Biskupové jako nástupci apoštolů, obdrželi od Pána poslání všechny národy učit a všem hlásat evangelium, proto mají lidé vírou a křtem a plněním přikázání dosahovat spásy. Úřad biskupský je pravou službou, v Písmu sv. nazvaný diakonia.

Hlavní úkoly biskupa jsou: hlásat evangelium, autenticky s autoritou Kristovou předkládat nauku, z pokladu Zjevení vynášet „ nové a staré“ (Mt.13,52), dbát, aby věřící neupadali do bludů.

Věřící jsou povinni biskupy poslouchat ve věcech víry a mravů, ale také i  při vedení církve. Jednotliví biskupové nemají výsadu neomylnosti, ale když ve společenství biskupů spolu s římským biskupem předkládají závazné učení, hlásají jej neomylným způsobem. Zejména se to projevuje na ekumenickém koncilu ve věcech víry a mravů. Neomylnost ve věcech víry a mravů má i osobně římský biskup, který má věřící posilovat ve víře (Lk 22, 32). Neomylnost je také slíbena celé církvi, proto každá pravda musí být obsažena v Písmu sv. a tradici a vysvětlena ve světle Ducha sv. O její správné objasnění a předložení se starají papež a biskupové. Vyhlásit nové zjevení však nemohou. Biskup má plnost svěcení. Církev místní je proto opravdu církví Kristovou ve spojení věřících s biskupem. Ve společenstvích, i když jsou malá, chudá nebo jen v diaspoře, je Kristus přítomen jako v jedné, svaté, katolické a apoštolské církvi.

Biskupové službou slova sdělují věřícím sílu Božího slova a ve svátostech je posvěcují. Při výkonu služby mají mít stále biskupové před očima, že kdo chce být největší ať je nejmenší a kdo chce vládnout ať slouží. (Lk 22, 26 – 27).

Ze své vlastní moci, řádné a bezprostřední mohou biskupové vydávat zákony pro své podřízené a řídit veškerou bohoslužbu a apoštolát.

Biskup není jen zástupce papeže, ale má vlastní moc. Ať si proto bere příklad z Dobrého pastýře, ať si nenechá sloužit, ale slouží. Ať umí dát svůj život za ovce, ať ví, že je vzat z lidí slabých, aby měl s nimi soucit, ať přijímá podřízené jako své syny.

Kněží nemají plnost svěcení a jsou závislí na svých biskupech, ale mají podíl na kněžství Kristově. S biskupem tvoří jediné presbyterium pro službu lidu Božího.

Kněží jsou spojeni navzájem bratrstvím a to jak řeholní tak i diecézní. Mají si pomáhat jak duchovně, materiálně, pastoračně i osobně. Sdružují se ve společenství. Mají se starat jak o věřící tak o nevěřící, o katolíky i nekatolíky a vydávat svědectví pravdě.

Jáhni přijali vzkládání rukou ke službě Božímu lidu při liturgii slova, službě lásky, ve společenství s kněžími a biskupy. Jáhni mohou křtít, podávat sv. přijímání, asistovat sňatku, přinášet viatikum, předčítat Boží slovo, učit lid, udělovat svátostiny a pohřbívat.

Diakonát má být stálý a vlastní hiearchický stupeň jako tomu bylo v prvních dobách církve. Jeho zavedení přísluší do pravomoci biskupské konference a schválení papeže. Je možno ho udělit i ženatým mužům nebo s přijetím celibátu.

IV. kapitola : Laici (čl. 30 – 38 )

Pastýři církve mají povinnost službu věřících  a jejich charizmat tak zkoumat, aby všichni spolupracovali na společném díle spásy. Kdo jsou laici? Věřící, s výjimkou posvěcených osob a řeholníků, kteří křtem tvoří Boží lid a podílejí se na kněžském, prorockém a učitelském poslání Kristově svým způsobem a i na poslání celé církve. Laici mají vlastní světský charakter, tj. povolání v oblasti časných věcí, žijí ve světě rodinným a společenským životem. Zde mají být kvasem k posvěcení světa, hlavně příkladným životem.

Církev je uvnitř v mnohočlennosti různorodá (Řím. 12, 4 – 5), ale má mnoho jednotného a společného: Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Společná důstojnost znovuzrozených a Boží dětství. Společné povolání k dokonalosti. Společná spása, naděje a láska. Není rozdílu v rase, národnosti, sociálním postavení, pohlaví. Všichni jsou povolání ke svatosti. Různost mezi hiearchií a laiky zahrnuje v sobě vzájemný vztah služby a spolupráce. V různosti darů milosti a služby se ukazuje podivuhodná jednota. Všichni – laici i hiearchie – jsou navzájem bratry. Sv. Augustin: „Čím jsem pro vás to mě hrozí, co jsem s vámi to mě potěšuje. Ono označuje úřad, toto milost, ono nebezpečí, toto spásu.“ Kromě apoštolátu všeobecného mohou se různým způsobem laici podílet na bezprostředním apoštolátu hiearchie a to určitými církevními službami.

Všechno co laici denně konají ať jsou to modlitby, práce, apoštolát, život rodinný, duchovní i tělesný odpočinek jsou konány v duchu Kristově, ale i těžkosti trpělivě snášené jsou to „duchovní oběti, ve kterých má Bůh zalíbení skrze Krista.“ (1Petr 2,5) Především manželé a rodiny jsou školou vzájemného apoštolátu, vydávají vzájemné svědectví víry a lásky. Je třeba, aby čerpali stále hlubší poznání zjevených pravd a posilovali se svátostmi. Věřící laici mají chápat celé stvoření jako hodnotu k oslavě Boha a k posvěcení člověka, na druhé straně má být svět proniknut duchem Kristovým, spravedlností, láskou a mírem. Laici se mají snažit, aby práce, technika, kultura, se rozvíjely k užitku všech lidí. Všechno mají naplňovat mravními hodnotami. Ať uznají, že společnost světská se řídí svými zákony, neboť má pozemský cíl, avšak ať bere ohled na náboženství a je špatné, když se náboženská svoboda omezuje nebo nerespektuje. Laici mají právo na Boží slovo a svátosti od posvěcených kněží, mají právo v církvi svobodně projevit svůj názor a mínění. Mají být dle Kristova učení poslušni svých představených a modlit se za ně. Představení mají důstojnost laiků uznávat a podporovat. Mají se řídit jejich často moudrou radou, předávat jim s důvěrou služby v církvi a obhajovat jejich svobodu. „ Co je duše pro tělo to mají být křesťané pro svět.“ (Sv.Chrysostomos).

V. kapitola: Všeobecné povolání ke svatosti (čl. 31 – 42 )

Je předmětem víry, že k tajemství církve patří, že je svatá. Proto jsou také všichni povoláni ke svatosti. „ To je vůle Boží vaše posvěcení.“ (1 Tes.4,3,) Ježíš Kristus je obraz naší dokonalosti. Učedníci Kristovi jsou milostí Kristovou ospravedlněni a posvěcováni a spolupracují na rozmnožení Božího života. Svatostí života přispívají k lidštějšímu životu ve společnosti. Především pastýři církve mají být svatí, radostní a pokorní ve službě. Kněží, zejména diecézní podle vzoru svatých kněží mají se podílet na svatosti Kristově při konání kněžských povinností. Dále jsou jmenováni i jáhni, klerici a laici zapojení do apoštolátu.

Příklad lásky, věrnosti je požadován od manželů, rovněž vdovy a svobodní mohou  přispívat ke svatosti církve. Pracující, každodenní prací se sami zdokonalují a mají se připodobňovat Ježíši, který pracoval a ve spojení s ním dosáhnout vysoké svatosti. Všichni křesťané mají den ze dne více se posvěcovat tak, že budou spolupracovat s Boží vůlí a uskutečňovat lásku. Láska k Bohu roste především slyšením Božího slova, přijímáním svátostí, modlitbou a sebezáporem, láskou k bližnímu a ctnostmi.

Láska ať oživuje všechny prostředky svatosti. Láska k Bohu i k bližnímu. Mučednictví si cení církev po vzoru slov Pána Ježíše jako nejvyšší lásky a svatosti. Také svatost se ukazuje v zachovávání rad čistoty, chudoby a poslušnosti.

VI. kapitola : Řeholníci  (článek 43 – 47 )

Evangelní rady jsou Kristem hlásány a apoštoly i církví doporučovány. Nejedná se o mezistav mezi laiky a kleriky, ale v obou těchto jsou lidé voláni Bohem k dokonalosti. Slibem řeholním je zasvěcen Boží službě vnitřněji a plněji. Také se více spojují službou s církví a modlitbou, obětí i činným způsobem usilují o růst království Božího v srdcích a na zemi. Stav řeholní ukazuje na budoucí, věčný život vzkříšeného Krista a slávu nebe, napodobuje více život Krista, nedělá si starosti o věci pozemské.

Řeholníci mají mít v úctě a poslouchat církevní hierarchii své diecése a mají dávat věřícím i nevěřícím službou a láskou příklad k následování Krista, že tento stav není vzdálen lidem a ž e přináší plnohodnotný, radostný život.

Koncil vyzývá řeholníky k věrnosti a chválí tyto muže a ženy jako ozdobu církve.

VII. kapitola: Konečný ráz putující církve a její spojení s církví nebeskou (článek 48 – 51 )

Obnova, která je světu přislíbena již začala v Ježíši Kristu, pokračuje v církvi stále až do doby, kdy bude nová země a nové nebe. Do té doby nese církev obraz nedokonalé svatosti a jako ostatní stvoření dosud sténá a očekává zjevení dětí Božích. Dokud nevidíme Boha tváří v tvář, dotud putujeme daleko od Pána (2 Kor. 5,6), chceme se líbit Kristu, aby nás pozval na svatební hostinu (Mt 25, 31 – 46).

Do doby posledního soudu putuje část církve na zemi, část se očišťuje, ostatní jsou ve slávě v blaženém patření. Všichni jsou navzájem spojeni. Svatí se za nás přimlouvají u Boha a za nás předkládají své zásluhy. Církev putující věnuje duchovní dobra církvi, která se očišťuje. Zemřelé má církev od počátku ve velké úctě a přimlouvá se za ně. Od počátku uctívá mučedníky pak i vyznavače a panny a ostatní svaté a následuje jejich příklad. Skrze svaté nám různým způsobem ukazuje Kristus svou tvář. Úcta k svatým nás přibližuje k Ježíši Kristu, který je korunou všech svatých. Při slavení eucharistie jsme spojeni s Kristem a všemi svatými, především s Marií, sv. Josefem, apoštoly a mučedníky. Ve vztahu k zesnulým a svatým napomíná Dekret před zneužíváním, přeháněním a nedostatky. Touto úctou se má především měnit náš život a nemá se oslabovat kult Boha skrze Krista v Duchu svatém.

VIII. kapitola: Blahoslavená matka Boží Panna Maria v tajemství Krista a církve (článek 52 – 69)

Pro Kristovo vtělení skrze Marii se v církvi oslavují i svatí, zejména Panna Maria, matka Božího Syna Ježíše Krista. Maria byla vykoupena pro zásluhy svého Syna, s ním byla stále spojena, má proto přednost před všemi pozemskými i nebeskými bytostmi, avšak je spojena se všemi lidmi a je zároveň členem církve, i když jistě jedinečným a také je typem víry. Dekret nepředkládá úplnou nauku o Marii a nerozhoduje o sporných, nevyřešených otázkách.

Maria v dějinách spásy: Knihy Starého zákona popisují dějiny spásy do příchodu Spasitele – i postavu ženy, matky Vykupitele přibližují stále zřetelněji. Již v proto-evangeliu je náznakově Maria uvedena (Gen. 3,15), rovněž u Izaiáše a Micheáše (Iz. 7,14, Mich. 5,2 – 3). V Marii je ukončena doba přípravy a začíná nová doba spásy. Maria je svatými církevními Otci nazývána zcela svatá, bez hříchu počatá, nové stvoření. Je plná milostí. Svobodnou vírou a poslušností Bohu spolupůsobila ke spáse lidí. „Uzel neposlušnosti Evy rozvázala poslušností Maria“ podle slov sv.Ireneje. „Smrt přišla s Evou, život s Marií“ podle slov sv.Jeronýma. Maria je spojena od početí až ke kříži se svým Synem. I ona však kráčí cestou víry. Proto Pán neponechal její tělo v hrobě, ale vzal je i s duší do nebe a povýšil ji na královnu veškerenstva.

Svatá Panna a církev: Je jen jeden Prostředník – Ježíš Kristus. Mariino prostřednictví mateřské je proto, že je to vůle Boží a závisí na zásluhách a prostřednictví Ježíšově, vede k větší víře a naději. Toto mateřství Marie ke všem lidem trvá stále až do konečného naplnění. I po nanebevzetí plní se její přímluvy. Má starost a lásku k sestrám a bratřím putující církve: je přímluvkyně, pomocnice. Mezi Marií a Kristem je však velký rozdíl. Nikdo z tvorů nemůže být srovnán s Vykupitelem. Jako je různý stupeň podílu na kněžství, na svatosti tak i na prostřednictví Kristově se podílí různým způsobem, nejvíce však Maria. Maria je typem církve. Vírou, láskou a spojením s Kristem. I církev je panna a matka. Církev rozjímá o svatosti Marie a napodobuje ji. Církev je matkou, protože kázáním a křtem se rodí noví křesťané. Je pannou, protože je věrná v učení Kristově. Církev dosáhla v Marii již dokonalosti (je bez vady a vrásky).

Úcta k blahoslavené Panně Marii v církvi:  Po Kristu, ale před anděly a svatými je Maria uctívána jako Bohorodička. V nebezpečenstvích je křesťany vzývána o pomoc. Není to však kult klanění, který přísluší jen Bohu. Úctou Marie je oslavován i Syn a vede k jeho většímu poznání, lásce a následování. Nabádá se hlavně k liturgické úctě Marie. Staré, tradiční způsoby úcty se ponechávají. Ale dekret napomíná teology a kazatele, aby nepřeháněli nebo zase nezužovali důstojnost Marie. Vše má být zaměřeno na Krista, který je původ vší svatosti a zbožnosti. Mají dbát důsledně na to, aby odloučené bratry neuvedlo něco v omyl v nauce o Marii. Věřící nemají konat úctu jen citovou nebo lehkověrnou, ale v pravé víře a napodobování ctností.

Maria jako znamení naděje: Svým nanebevzetím je nadějí, že i putující lid Boží dosáhne této důstojnosti. Koncil se raduje, že i u odloučených bratří, zejména u Východních se těší Maria velké úctě. Věřící se mají modlit k Marii, aby došlo mezi křesťany ke sjednocení a mezi lidmi k míru a svornosti ke chvále Nejsvětější Trojice.