Poslední věci člověka – eschatologie jednotlivce
O smrti se často říká: „Mladý může, starý musí.“ Jako v přírodě je normální průběh zrání: setí, růst, žeň, sklizeň. Tak i u člověka má být postupný rozvoj života, jeho naplnění a dokončení poslání. Často nastává u člověka smrt předčasně, přijde jako zloděj (neštěstí, nehoda, nevyléčitelná choroba, náhlá příhoda).
Vše co je stvořené je proměnlivé, je časové. Tělo se opotřebovává nemocemi a stářím se zeslabuje. Říká se, že narozením již člověk začíná umírat. Zejména nemoc je příležitostí, aby křesťan myslel na poslední věci. Křesťan se má naučit obětovat utrpení a nemoc za sebe i za druhé jako Pán Ježíš trpěl za druhé.
Tělo sice slábne, chátrá, umírá. Duševní a duchovní hodnoty se však věkem rozvíjejí, rozmnožují se dary milostí a duše neumírá.
- Smrt je trestem za hřích prvních lidí i za osobní hříchy v ráji měli lidé dar nesmrtelnosti).
- Smrtí končí doba zásluh a možnost obrácení život je proto cenný.
- Každý člověk podléhá zákonu smrti Žid 9,27.
Pro nevěřícího je smrt velká tragedie. Věřící však věří v nesmrtelnost duše a věčný život, vzkříšení z mrtvých.
- Duše lidská je nesmrtelná, duchová, jednoduchá, stvořená Bohem, je principem života, smrt těla je vlastně z hlediska víry oddělení duše od těla.
- V člověku je vnitřní touha po konečném poznání pravdy, štěstí, krásy, po nesmrtelnosti.
- Existuje všeobecná víra národů v posmrtný život výzkumy u primitivních národů, pyramidy v Egyptě atd.
- Křesťanství věří nejen v nesmrtelnost duše, ale i ve vzkříšení z mrtvých. Je to zázrak
- Boží lásky k lidem. Sv.František nazýval smrt sestrou, svatí se nebáli smrti, těšili se na ni. Několik příkladů pro smrt a vzkříšení z přírody: Zrno se klade do země tam umře a z toho vznikne nový klas. Larva motýla je jako mrtvá a vnikne z ní krásný motýl. Zimní spánek stromů se podobá smrti, jaro je zázrak znovuzrození.
- Po smrti následuje ihned zvláštní soud Boží: Bůh je spravedlivý: dobré odměňuje, zlé trestá. Bez zábran a zcela svobodný stojí člověk před Bohem. „Vydej počet ze svého správcovství“ Lk 16,2 „Každému odplatí podle jeho skutků“ Mt 16,27. „Byly otevřeny knihy a každý byl souzen podle skutků…“ Zjev 20,11-21. Soud bude v tom, že člověk uvidí, jaký měl být a jak měl žít a svůj stav jak žil. Bude mu dána poslední možnost rozhodnutí se pro Boha nebo proti němu a nechá se mu i otevřená možnost pro definitivní spasení nebo odvrácení od Boha. Podle tohoto Bůh svým soudem potvrdí jen lidský soud: zavržení – peklo, očišťování – očistec nebo blaženost – nebe. I tanatologie věda o lidech, kteří se navrátili do života z klinické smrti dosvědčuje o setkání se světelnou bytostí Kristus?, o duši, která vidí své klinicky mrtvé tělo. (Dr. Moody a další). Náboženská hypotéza dává v okamžiku umírání ještě možnost posledního rozhodnutí pro Krista nebo proti němu (Rahner – Boros). „Nikdo nemůže přijít k Otci než skrze mne..“ „Já jsem cesta, pravda a život.“ „Kdo věří ve mne, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ Je základní pravdou víry, že milosti Boží je ke spasení nevyhnutelně potřeba.
Smrt je brána do života věčného, proto mrtvého křesťana doprovází církev modlitbami, Písmem sv., obětí Kristovu, svátostí nemocných a umírajících. Sv.Pavel řekl: „Naše vlast je v nebi.“ Fil 13,20 „Smrt je pro mne zisk…neboť jej budeme vidět tváří v tvář.“ Ježíš řekl: „ Já jsem vzkříšení a život, kdo ve mne věří nezahyne, ale bude mít život věčný.“ Jan 11,25. „Radujte se, neboť vaše odměna je velká v nebi.“ Jan 5,12.
Co máme dělat u umírajícího? Modlit se s ním nebo za něj (vzbudit lítost, prosby lítosti), nejlépe, když sám umírající může vzbudit dokonalou lítost. Včas zavolat kněze k pomazání nemocných. I dnes je příhodnější a lepší pro křesťana, aby rakev s tělem byla uložena do země (i Kristus byl pohřben do skalního hrobu). Kremace je však s hygienických důvodů dovolena i křesťanovi. Není zde již důvod, že kremace je z titulu nepřátelství k Bohu a církvi. Na úmrtním oznámení parte i na hrobě by měl mít křesťan znamení víry, ne citát básníka, ale citát Písma sv., ne vycházející slunce, ale kříž. Lepší je nechat sloužit mši sv. za zemřelého než mnoho věnců a hudby…Křesťan se má starat o hroby, neboť jsou to svatá místa pro tělo, které bylo chrámem Ducha sv. a z tohoto místa bude tělo vzkříšeno. Tam se mají věřící modlit za duši zemřelého. „Kdo umí správně žít umí i správně umírat.“
Na začátku postní doby dostává křesťan na čelo popelec se slovy: „Člověče pamatuj, že jsi prach a v prach se zase navrátíš.“ (to platí o každém člověku, ale pro křesťana platí také: „Kristus proměnil všechno jako první z těch kdo zemřeli vstal z mrtvých.“ z pohřební preface). Poslední slova při smrti ať jsou slova Kristova: „Do tvých rukou poroučím svou duši“, „Ježíši rozpomeň se na mne až přijdeš do svého království.“ „Ježíši, Maria, miluji Vás, zachraňte duše!“