32. neděle v mezidobí “ B „

Pravděpodobně jsme již všichni byli v tyto dny na hřbitově a uctili jsme památku zemřelých. Jako věřící křesťané jsme požehnali hroby křížem a pomodlili se. Dnešní Boží slovo bych rád spojil s tímto vážným zamyšlením nad životem a smrtí, vždyť z listu Židům jsem četl: “ A jako lidem je určeno, že musí jednou umřít a pak nastane soud, podobně je tomu u Krista.“ Je to skutečně důležitá věta, vždyť jedinou jistotou všech lidí – jak věřících tak nevěřících – je smrt. I když víme, že smrt těla má svou příčinu v opotřebování a selhání důležitých orgánů, ze zjevení Božího víme, že člověk je oživen Božím duchem, dokonce je pátou základní pravdou víry, že člověk je složená bytost z těla smrtelného a duše nesmrtelné. A první lidé měli před prvotním hříchem od Boha slíbeno, že budou žít věčně. Tuto možnost však lidé ztratili dědičným hříchem tj. vědomým odloučením se od Boha, dárce života. Tak si člověk sám nad sebou vystavil ortel smrti, protože jen zůstává odkázán na zákonitosti svého těla a lidskou pomoc. Jen Boží duše projevující se zejména láskou volá a touží v člověku po věčnosti. Ježíš Kristus přišel na naši zem pomoci tomuto volání a touze člověka po věčnosti. Jedině Ježíš Kristus přinesl člověku – jeho duši i tělu – nové spojení s dárcem pravého života věčného, který má moc vše obnovit, inovovat , znovuvzkřísit, znovustvořit, proměnit. Toto obnovení člověka zprostředkoval Ježíš lidem především svou obětí na kříži.  Proto Ježíš Kristus jako ukřižovaný je spasitelem a vykupitelem. Kříž je základní předpoklad víry a nového života lidí. Bez kříže žijí lidé jen biologicky, vlastně jen se vyžívají a užívají. S křížem Ježíše však přijímají lidé i nové směrnice pro konkretní nový život a touto směrnicí je radostná zvěst, evangelium Pána Ježíše o novém životě. Mluví se nyní hodně o transformaci, to je o přeměně. Ježíš daruje a uskutečňuje na věřících tuto transformaci – přeměnu ze starého způsobu života k novému způsobu života. V dnešním evangeliu nám však Pán Ježíš ukazuje dva druhy lidí: jedni, kteří jen předstírají vztah k Bohu, kteří neprovedli transformaci života, ale ji předstírali pro své výhody a pozemské cíle a zůstali vlastně pozemskými lidmi tělesnými a ne Božími, tehdy to byli farizejové a učitelé zákona. Druzí, kteří se zcela oddali Bohu a nic nepředstírali ani nehráli, ale všechno očekávali s důvěrou od Boha, ty představovala v evangeliu vdova. Dvojí druh lidí tehdejší doby chtěl ukázat Pán Ježíš v jejich vztahu k chrámové pokladnici. Byla to jedna ze 13 pokladnic, které byly v Jeruzalémském chrámu a sloužila pro oběti Bohu, skrze které si člověk vyprošoval odpuštění. Jelikož obnos od lidí přebíralí kněží než jej vhodili do pokladnice, mohl Ježíš i ostatní lidé dobře vidět kolik kdo dával. Ježíš však viděl i něco víc: viděl do srdce a duše těch kdo dávali. Mnoho bohatých dávalo do pokladnice ne kvůli Bohu, ne kvůli oběti a spáse, ale kvůli lidem, aby byli chváleni, byla to často jenom přetvářka. Pro tyto dárce to nebyla žádná ztráta ani oběť, protože dávali ze své hojnosti a nadbytku. Naproti tomu o chudé vdově Ježíš věděl, že dala z víry v Boha, že potřebovala oběť za své hříchy, že si přála od Boha nový život. Nejenom že nedala z nadbytku, ale spíše z nedostatku a to znamená, že s tímto darem dala i své srdce, sama sebe s živou vírou a láskou k  Bohu. Ve vztahu k Bohu a k Božímu Synu by Ježíš i dnes odhalil tyto dva druhy lidí, možná, že jsou někdy i v každém z nás. Nejvíce se pak projeví v umírání a smrti. Kdo lpí jenom na tomto životě, na majetku, na rodině, na společenském postavení, na slávě a moci a málo věří nebo nevěří v kříž Pána Ježíše, ten se špatně a nerad loučí s tímto životem, ten lpí na životě a brání se smrti až k rouhání se Bohu jako jeden z lotrů s Ježíšem ukřižovaným¨. Kdo však nelpí na majetku, na slávě a pozemském životě, jeho smrt je odevzdaná, protože věří, že Ježíšova oběť smrt promění ve svítání nového života.  Krásným vzorem správného křesťana s novým životem Božím v duši je nám jednak Panna Maria, ale také světec, kterého budeme slavit – sv. Martin. Nebyl z věřící rodiny, ale když jako dítě se setkal s Ježíšem a jeho učením, zůstal mu celý život věrný, stal se horlivým křesťanem i na vojně, později vstoupil do kláštera, stal se biskupem v Toursu. Protože na ničem nelpěl, i ve smrti byl odevzdaný do vůle Boží. Uměl před smrtí říci: “ bude-li to vůle Boží, budu rád ještě žít k prospěchu druhých lidí, ne-li rád odejdu k Ježíši do nebeského domova.“ Snažme se i my umět říci i se sv. Pavlem: Žijeme-li žijeme pro Pána, umíráme-li umíráme pro Pána. Amen.