26. neděle v mezidobí “ A „

Příklad o dvou bratřích, které Pán zve na práci na vinici chce ukázat, že Pán Bůh zve lidi do svého království víry a lásky, že je zve ke spáse. Z příkladu vysvítá, že Bohu nestačí pouze slovo, ale důležitější je skutek. Víra slovy vyžaduje víru skutky každodenního života. “ Ne ten, kdo mi říká Pane, Pane, ale kdo plní vůli nebeského Otce.“ Je třeba práce na vinici Páně. Pro křesťana to znamená nejen přicházet na bohoslužby do kostela, ale i každodenní život z víry a lásky, zachovávat Boží přikázání v práci, ve škole, v rodině, mezi lidmi.Práce na vinici Páně má dvojí rozměr: vertikální tj. vztah k Bohu modlitbou, svátostmi, duchovním životem a horizontální tj.život z víry mezi lidmi. Co je snazší a co je potřebnější? Sám zjišťuji, že jediný dobrý skutek lásky k bližnímu na př. navštívit nemocného je nesmírně cenný a záslužný. Budeme-li aktualizovat podobenství o dvou bratřích na současnou dobu, pak můžeme zjistit třeba následující příklady: – Kolik katolických křesťanů řeklo ano svému vyznání při sčítání lidu, ale jako věřící křesťané nežijí, nechodí do kostela, nevedou své děti k víře, do náboženství atd. – Kolikrát již různí rodičové slibovali na křestním slibu ano Pánu Bohu za sebe a své dítě, ale pak dále žili jako nevěřící jak oni tak jejich pokřtěné děti. – Kolikrát již manželé si řekli ano sobě i Bohu ve svátostném sňatku v kostele, ale potom styl jejich života manželského a rodinného se nelišil od lidí nevěřících a možná se i rozvedli. – Kolikrát již mnozí z nás jsme obnovovali křestní vyznání víry o velikonocích anebo říkáme vyznání víry ve mši sv. v neděli, ale když vyjdeme ven z kostela žijeme víceméně světsky, pro pozemské zájmy, není na nás poznat, že jsme Kristovými svědky. Ježíšovo podobenství bylo určeno velekněžím a starším, tj. lidem slušným, bylo řečeno jim jako kritika, že nepotřebovali a ani nepřijali Vykupitele, Božího Syna a jim Ježíš ukázal, že spíše celníci a nevěstky Vykupitele přijímají. Podobně je tomu mnohdy i v dnešní společnosti: většinou t.zv. slušní lidé Pána Boha a Vykupitele nepotřebují. Říkají často: my nemáme problémy, my si stačíme sami, my jsme spokojeni tak jak žijeme, nám vyhovuje tento pozemský život, my nemáme žádný motiv pro Boha. To je obraz farizejů doby Ježíšovy – také byli sebespokojeni, nepotřebovali nějakého Vykupitele. Na rozdíl od těchto dnešních, tehdejší ještě věřili v Boha. Celníci a nevěstky jsou i dnes – to jsou ti, kteří sice slovy a skutky odmítají Boha, žijí hříšně, ale často zakouší zklamání, prázdnotu, zhnusení se, jsou nenasyceni pozemskými rozkošemi a majetkem a začínají hledat nový život a mnohdy přijímají nabídku spásy od Vykupitele Ježíše. Stávají se konvertity, jdou jako ten druhý bratr na vinici Páně. Několik takových konvertitů jsem měl možnost poznat, bývá to opravdové nadšení a radost z nového života. I život dvou bratří našich dějin Václava a Boleslava nám může dokreslit dnešní podobenství. Boleslav i se svou matkou Drahomírou ač byli pokřtěni, byli věřícími jen podle jména a možná ještě tak slovy vyznali víru, ale jejich skutky byly hříšné. Zatímco Václav byl křesťanem nejen slovy, ale i svým životem. Modlil se, chodil do kostela, jako dítě ministroval, přijímal svátosti, dával almužny chudým, jako kníže nechával stavět kostely, byl spravedlivým soudcem, zastáncem chudých, byl statečný, ale též mírumilovný vojevůdce, který nenechával prolévat nevinnou krev.

Rozhodněme se tedy pro tu správnou cestu a jestliže říkáme jen ano slovy ať také přidáme ano pro skutky a jestliže jsme zatím říkali Ježíšově nabídce ne, ať se rozhodneme pro ano jít za Ježíšem, jediným Vykupitelem a dárcem života věčného. Amen.