23. neděle v mezidobí „A“

V posledních letech stále roste počet mrtvých a zraněných motoristů, což je způsobeno z důvodu rychlé jízdy, velkého počtu aut, zejména kamionů a také rychlých motorek a mnoha dalších důvodů. Je známo z vyhlášky, že účastník autohavárie je povinen poskytnout pomoc zraněnému, zavolat zdravotnickou službu. Je to jistě také skutek blíženské lásky. Dnešní Boží slovo nás vybízí ke skutkům lásky k bližnímu v případě jiné havarie, která způsobí zranění nebo smrt duše, totiž v případě, že náš bližní se dopouští hříchů. Domnívám se, že těchto zraněných či mrtvých na duši by bylo v posledních letech nepřehledné množství. Evangelium nás poučuje jak se chovat ke křesťanu, který hřeší a řekněme si hned v úvodu, že v žádném případě se nemá chovat lhostejně, tj. říci si co je mi do toho druhého, to je jeho věc. 1) Z evangelia sv. Matouše, které jsme slyšeli vysvítá především, že věřící se má modlit za věřící zraněné lehce nebo těžce hříchy. Je lepší modlit se ve společenství a také modlitba lidí zbožných a svatých je více účinná. Často prosili sv. Terezii z Avily nebo Terezičku z Lisieux, aby se modlily za hříšné konkretní osoby. Je známo také, že i stigmatizovaný otec Pio vyprosil mnoho obrácení hříšníků a pak jim poskytl i svatou zpověď. Moc svazovat a rozvazovat, kterou Pán Ježíš udělil apoštolům  a jejich nástupcům byla dána především k odpouštění hříchů. Ježíš si opravdu nepřeje, aby duše byla zraněna hříchy, nepřeje si smrt hříšníků, vždyť proto zemřel za všechny hříšníky na kříži. Ježíš si naopak přeje uzdravení hříšníků, proto tak často chodil mezi hříšníky a celníky a pomáhal jim. 2) Ježíš vyzývá k této blíženské lásce: k modlitbě a bratrskému napomenutí i nás křesťany. My však často mlčíme, stydíme se nebo se bojíme druhému mezi čtyřma očima něco upřímně říci pro jeho obrácení. Vím, že pomoc zraněnému na těle není příjemná záležitost. Ještě více to platí o zraněném na duši. A přece nechat někoho bez povšimnutí z falešného studu, z falešné tolerance či falešného respektu k jeho svobodě, je vlastně spoluúčast na jeho hříších, je to spoluúčast případně na jeho smrti věčné. Prorok Ezechiel řekl: “ Krev jeho budu vymáhat z tvé ruky.“ Velkou odpovědnost zde mají především rodiče vůči svým dětem: nalézt láskyplný způsob a mezi čtyřma očima domluvit synovi nebo dceři, případně vytknout, pokárat jejich poklesky a zároveň i láskyplně povzbudit, potěšit a ukázat odpuštění. Stejně velká odpovědnost patří i představenému ne př. učitelům, kněžím, aby nebyli lhostejní ke svěřeným dětem nebo farníkům. A věřte mi, že i pro kněze to není nic příjemného a lehkého. Člověk – hříšník obvykle nerad slyší nějaké výtky nebo rady. Mnohdy neuspějeme, ale nesmí nás to odradit, vždyť jde o pomoc lásky k bližnímu, aby obdržel věčný život a to je víc než tělesné zdraví a tělesný život. Kéž bychom se setkali s takovým porozuměním jako svatá Markéta Skotská, která přímo vybízela svého duchovního otce, aby ji přísně vytkl její chyby, protože má raději šlehy od přítele než polibky od nepřítele. I sám osobně jsem vděčný sdělí-li mě někdo upřímně mé chyby a hříchy, hlavně ty projevující se na veřejnosti. A toto je právě podmínka pro všechny případy tohoto bratrského napomenutí: máme se snažit druhého „napravovat“ jen v těch případech, je-li hřích bližního veřejně známý, nebudeme pátrat po jeho tajným hříších. 3) Je ještě jeden důvod proč je důležité napomenout hříšníka. Hřích totiž není pouze osobní záležitostí, ale zasahuje i druhé lidi. Společenství církve místní i světové se stává méně svatým a božským společenstvím vinou hříchů svých členů. A proto zpíváme v antifoně “ kdo je opravdová láska tam přebývá Bůh.“ Hřích Boha vyhání, naše láska k bližnímu – hříšníkovi zase Boha přináší. Jestliže Pán Ježíš řekl, že v nebi je veliká radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, přeji tuto radost i vám, podaří-li se  vám někomu pomoci v nemoci jeho duše, aby získal nový Boží život. Amen.