Slavnost Posvěcení chrámu “ B „

Kostel sv. Šimona a Judy je zasvěcení velmi starobylé, protože právě apoštolům se zasvěcovaly nejstarší kostely. I tento kostel je velmi starobylý a původně zhotovený v románském stavebním slohu, který je zřejmý na některých částek kostela, zejména na věži jsou románská okna se sloupky a hlavicemi. V prvním patře je latinský nápis, že věž byla postavena v r.1262 za Bertolda, opata benediktinského kláštera v Postoloprtech. Ovšem přestavby v r. 1666 a v r. 1800 byly vedeny v duchu barokních staveb, na př. románský hlavní vchod z boku kostela byl nahrazen novým do věže a románská okna nahradila okna nová, současná. Pokud jde o apoštoly Šimona a Judu – oba jsou mučedníky pro svědectví víry v Ježíše Božího Syna a jeho vzkříšení. Zejména Juda Tadeáš je počítán do příbuzenstva Pána Ježíše, byl synem otce Kleofáše a matky Marie Kleofášovy a snad sestřenice Panny Marie a byl bratrem Jakuba mladšího Alfea. Šimon apoštol byl nazýván též kananejský a byl zelot tj.horlivec pro Boží zákon. Nebyl tedy rodným bratrem Judy Tadeáše. Jak ukazuje oltářní obraz Juda byl umučen kyjem, Šimon byl ukřižován a po smrti jeho tělo bylo rozřezáno pilou. Chceme si uvědomit, že každý kostel ať románský, gotický, barokní či moderní se liší od ostatních budov a to tím, že je to  budova posvěcená, tj. vyňatá ze světské oblasti a určena pro setkání člověka s Bohem a Boha s člověkem. I když víme a věříme, že se člověk může s Bohem setkat kdekoliv – doma, v zaměstnání, v přírodě, přece však v kostele se jedná o zvláštní druh setkávání. Podle vůle Boží chce se Bůh s lidmi setkávat v kostele v Ježíši Kristu a to zejména při slavení památky Večeře Páně. Bůh si přeje být v Ježíši svátostném stále přítomen a to ve svatostánku, aby se s ním věřící mohli setkat ve víře, lásce a modlitbě. Proto křesťané od svých začátků slavili každodenně památku večeře Páně a uchovávali svátost oltářní, aby tak Ježíš mohl tímto způsobem naplňovat svůj příslib: „Já s vámi budu až do skonání tohoto světa.“ Od r. 1965 prožíváme pokoncilní prožívání slavení památky večeře Páně i dalších svátostí. Tím hlavním je to, že slyšíme vše v mateřském jazyce, že se můžeme všichni věřící připojovat aktivně do slavení mešní oběti, že se zvýšil podíl čtení z Písma svatého a žalmů, že se ve mši konají společné přímluvné modlitby a svaté přijímání se může přijímat i podobojí způsobou a kromě podávání do úst i na ruku věřícího. Zkrátila se také doba postu před svatým přijímáním, takže stačí jedna hodina přede mší svatou. První křesťané totiž ve velkém množství přijímali svatý Boží chléb. Vnějškově se v nové liturgii užívá obětní oltářní stůl, aby se na něm mohlo konat svaté konání čelem k lidu a také se zavedl tzv. ambon, jakýsi pult pro četbu Božího slova a kázání, aby také kněz promlouval k věřícím spíše jako bratr tváří v tvář. Všechny tyto změny mají ten účel, aby si věřící uvědomili, že kostel je tu pro ně a ne naopak, že totiž podle vůle Boží právě věřící křesťané ať děti či dospělí jsou živým chrámem Božím jak to řekl sv. Pavel.: „Nevíte, že jste Boží chrám a že ve vás bydlí Boží duch? Boží chrám je svatý a ten chrám jste vy.“ Tak jako kostel je posvěcený tak i křesťan tím, že přijal křest sv. a přijímá další svátosti a posvěcuje se v kostele od Pána Ježíše je člověkem posvěceným. A jako kostel by měl být krásný, čistý a vyzdobený tak i věřící křesťan by měl být na duši i na těle krásný, čistý a svatý. Proto v mnohých národech je stejné slovo pro kostel hmotný a pro věřící křesťany – totiž pro církev: na př. v Němčině die Kirche, v Angličtině the church. Snažili jsme se ukázat, že katolický kostel i věřící křesťan patří bytostně k sobě, proto také je podobnost s tím, že křesťan slaví svůj svátek a narozeniny jakož i kostel slaví svůj svátek v den svatého komu je kostel zasvěcen a slaví narozeniny v den posvěcení kostela. Zdejší kostel to nyní slaví najednou. Prosme proto na závěr: Pane, ať máme lásku a úctu k našemu kostelu, ale také lásku a úctu ke každému křesťanu a ať se snažíme, aby náš kostel i každý křesťan byl i naším přičiněním stále krásnější a světější. Amen.