7. neděle v mezidobí “ C „

4. 02. 2019

I když se dnes často zdůrazňuje, že není dobré vidět vše černobíle, jisté je, že v Písmu sv. a zejména v Novém zákoně se setkáváme s jasně vyhraněnými protiklady. Minulou neděli jsme slyšeli protiklad blahoslavenství proti běda vám, jindy čteme o synech světla proti synům tmy, jindy o služebnících Boha proti služebníkům mamonu. Ježíš mluví o nebi oproti peklu, kde bude pláč a skřípění zubů a pod. V dnešním čtení z 1. listu Korinťanům sv. Pavel předkládá dva protikladné typy lidí: prvního Adama, kterého nazývá živou bytostí, ale pouze živočišnou a pozemskou a druhého Adama, kterého nazývá oživujícím duchem, zduchovnělou bytostí. Koho má na mysli sv. Pavel tím prvním Adamem? Nejenom biblického Adama, ale i lidi žijící bez Boha, žijící bez hlubších morálních hodnot. Jsou to lidé, kteří o sobě prohlašují anebo připouštějí, že člověk je pouze humanizovaný nižší živočich a duševní schopnosti tito lidé prohlašují jen za výsledek činnosti nervstva, mozku a biologicko-chemických reakcí v těle. Biblicky bychom mohli shrnout, že první Adam jsou lidé zasažení dědičným hříchem a žijící bez Boha. Druhým Adamem je míněn Pán Ježíš, podle kterého člověk je duchovou bytostí, duše je podobná Bohu, který je zdrojem věčného života a lásky. Člověk Ježíš jako druhý Adam zahájil začátek nového lidstva, těch lidí, kteří ve víře přijímají oživujícího Ducha sv. ve křtu svatém a v dalších setkáních s Ježíšem jako zdrojem tohoto Ducha ve svátostných znameních. I v dnešní době žijí mnozí lidé podobně jako první Adam – pouze přirozeným pozemským životem. Ať si to uvědomují nebo ne, jsou více či méně hříčkou následků dědičného hříchu. Nemají žádnou potřebu Boha a jsou vtaženi do vší žádostivosti smyslů i do utrpení a bolesti i nicotnosti smrti. V jejich životě není pravé a vyšší formy lásky Boží. Nanejvýše je možno u těchto lidí nalézt společenské humánní principy podle stupně civilisace společnosti. Naproti tomu, kdo je jako Ježíš druhým Adamem, poznává, že se stává zcela novým člověkem jak to říkali Ježíšovi učedníci:“ Co je to, nové učení a s takovou mocí a silou.“ I dnes tomuto novému životu dávají lidé správné jméno : s v a t ý   život protože poznávají že i Ježíš je svatý. I dnes mnohdy nevěřící děti se smějí dětem z kostela, že jsou svaté. Mnohdy to někdo řekne i o dobrém věřícím dospělém “ ze je nějaký svatý.“ Jakoby instinktivně poznávali, že svatost je novost života Ježíšových následovníků, že je to nová duchovní síla Boží milosti, která má zcela konkretní lidské projevy a podoby. Všichni první křesťané se společným názvem nazývali  s v a t í . V dnešním evangeliu nám Ježíš ukazuje, že svatý člověk miluje i nepřátele, i toho kdo jej nenávidí, proklíná a ubližuje. Svatý je milosrdný, nesoudí, nezavrhuje, odpouští.  Tento svatý život žil nejenom Ježíš, ale i zástupy jeho učedníků, kteří čerpali sílu od Ježíše, se kterým se setkávali v kostele ve slově a ve svátostech.  Nebylo by svatosti bez kostela, nebylo by svatosti bez Ježíše Krista. Svatý člověk vítězí vždy silou Božího dobra lásky nad zlem v sobě i u druhých lidí. Příkladem může být sv. Marie Gorrettiová, která než umřela, odpustila svému vrahovi nebo i papež Jan Pavel II., který hned po operaci odpustil svému atentátníkovi, který na něj vystřelil. Na závěr bych chtěl říci, že ačkoliv v Písmu sv. nalezneme jasné příklady protikladů černého a bílého, přece chceme vědět, že Ježíš Kristus má dostatek síly, aby zázrakem své Boží lásky člověka proměnil a uzdravil. Pane, řekni jen slova a má duše bude uzdravena. Amen.