25. neděle v mezidobí “ A „

V dnešní době platí zákon nabídky a poptávky, člověk si dnes zvyká vše si spočítat – co z toho bude mít. Dnešní společnost je jakousi obchodnickou společností. Byly doby – a bylo to v době Pána Ježíše – kdy vzhledem k Bohu se smýšlelo a jednalo také obchodnicky. Já ti dám Bože skutky na př. chození do kostela, modlitby a Ty mi dáš zdraví, bohatství atd. Bohužel, i v dnešní době se u některých věřících takový přístup najde. Mnozí by rádi hráli s Bohem jako s loutkou divadelní hru, chtěli by mu vnucovat své lidské představy a přání. I sv. Petr se ptal Ježíše: My jsme opustili všechno a šli za tebou. Co za to tedy dostaneme? Ježíš jim sice slibuje věčný život, ale dodává totéž co jsme slyšeli na konci dnešního evangelia, že mnozí první budou poslední a poslední prvními. Osobně tento rys vzhledem k Bohu ve mně vždy vzbuzoval antipatii i vědomí, že takoví lidé vlastně nevěří Bohu, ale sobě. Věřit Bohu totiž znamená přijímat ho jaký je a on je vždy jiný než člověk až v myšlení nebo v jednání. Nejenže je Bůh lepší než člověk, ale vždy i jinak a víc lepší než člověk a my vírou se musíme této radikální jinakosti podřídit, snažit se jí chápat a také napodobovat. To byl také smysl Ježíšova podobenství o dělnících na vinici. Jako hospodář jednal Bůh zcela jinak než obvyklí lidští hospodáři: najímal vždy znovu během dne další dělníky, dokonce i hodinu před koncem pracovního dne. A pak oproti všem zákonům lidské spravedlnosti a práva, vyplatil všem stejně. Jeden denár. Ne, že by někoho ošidil, vždyť těm prvním slíbil denár a to byla dostatečná denní odměna. Ale právě těm posledním dal více než si zasloužili. Tak totiž jedná Bůh vzhledem ke spáse. Je velkorysý, dobrotivý, milosrdný. Neúnavně povolává ke spáse lidi v různou dobu jejich života, volá je k obrácení a práci pro nebeské království tj. pro život v milosti Boží posvěcující a odměnu dává všem stejnou, věčný život v nebi. Máme proto právo Boha vinit, že je nespravedlivý? Máme právo závidět, že se lidé obrátili k životu z víry v pozdějším věku nebo dokonce na smrtelné posteli? Máme právo závidět Bohu, že je dobrý? Naopak – chceme-li být věřící, máme povinnost Boha a Ježíše Krista lépe poznávat, přijímat a více milovat. Měli bychom být spíše rádi, že Ježíš povolával také různé lidi, na př. celníka Matouše, Nikodéma, Josefa z Arimatie, ženy jako Zuzanu, Janu, Marii Magdalénu. I v církevních dějinách se setkáváme s tím, že Pán Ježíš povolal svou milostí lidi v různém věku na př. sv. Augustina, i našem národě Ludmilu, Bořivoje v dospělém věku nebo také sv.Prokopa, sv. Norberta. I v současnosti v našem národě Bůh povolává od r. 1989 mnoho dospělých, kteří přijímají víru a křest. Je znám na př. šachový velmistr Luděk Pachmann, který konvertoval k víře, jsou zde t.zv. pozdní povolání kněžská na př.bývalí lékaři Jiří Slabý, Tomáš Halík a jiní. Jsou zde celé národy, před nedávnem nevěřící v Ježíše Krista, nyní obrácené k pravé víře katolické na př. Jižní Korea, některé státy v Africe atd. Dnešní evangelium chce nám tedy ukázat, že v oblasti Boží, v oblasti spásy neexistují zákony tržní nabídky a poptávky, ale spása je velký Boží dar a člověk ho jenom přijímá nebo odmítá, Tento dar však už zde na zemi dává lidem tolik Božích hodnot, že je vždy pro každého lepší přijmout je co nejdříve a od útlého mládí žít život největšího štěstí, mít vlastně již nebe na zemi. I v podobenství bylo přece lepší že ti první měli celý den práci anebo myslíte, že být nezaměstnaný je dobré? Tak se zeptejte nezaměstnaných jak rádi by pracovali, kdyby dostali práci. Odmítat proto pozvání, nežít jako křesťan je nerozumně a nebezpečné. Mohli bychom totiž propásnout šanci i tu poslední. Nevíme totiž kdy pro nás bude hodina poslední a zda-li se s hospodářem ještě setkáme, aby nás mohl povolat. Pane Ježíši, děkujeme Ti, že jsi jiný než lidé, děkujeme Ti, že smíme pro Tebe pracovat a žít. Tobě sloužit znamená s Tebou kralovat. Ať nikdy nezávidíme dobro u druhého člověka, ale naopak pomáháme sami dobro konat a šířit. Amen.