13.neděle v mezidobí “ B “ – o svátosti smíření – katechetická

Tak jako Jan Křtitel také i Pán Ježíš naléhavě volá k lidem: změňte se, čiňte pokání a věřte evangeliu. Pán Ježíš také sám odpouštěl hříchy. Ženě hříšné řekl “ nikdo tě neodsoudil ani já tě neodsuzuji, ale již nehřeš…, dále Ježíš řekl “ nepřišel jsem hledat spravedlivé, ale hříšníky…Ježíš odpustil hříchy ochrnulému muži, a řekl mu, aby nehřešil, aby se mu nestalo nic horšího…., odpustil slepci od narození, odpustil hříchy Marii Magdalské, lotru po pravici. V podobenství o marnotratném synu odpouští otec tomuto marnotratnému synu. Ježíš blahoslaví ty kdo odpouští druhým a sám dal život za hříchy lidí ve smrti na kříži.                   Ježíš moc odpouštět hříchy předal apoštolům, když řekl po svém vzkříšení “ Pokoj vám, příjměte Ducha sv. komu hříchy odpustíte budou odpuštěny, komu je zadržíte budou zadrženy ( Jan 20,22 ). Petrovi dal Ježíš moc klíčů: “ Tobě dám klíče království nebeského cokoli svážeš na zemi, bude svázáno na nebi…..(Mt 16,18-19 ) a všem apoštolům také dal moc: “ Všechno co svážete na zemi bude svázáno v nebi a co rozvážete na zemi bude rozvázáno v nebi…“( Mt 18,18 ).                 Podstatu svátosti tedy Ježíš ustanovil, ale její vnější struktura se pod vlivem Ducha sv. v církvi utvářela:                                                                                                            – do 11. stol. byla přísná praxe kající a rozhřešení bylo dáváno až po vykonaném pokání.                                                                                                                                        – od 13. stol. byla nařízena svátost pokání alespoň 1x do roka ( Sněm Lateránský 1215 ), rozhřešení bylo dáváno již hned po vyznání hříchů, pokání bylo zmírněno .Vždy však v církvi platilo ( proti bludařům montanistům a novaciánům ), že je možno odpustit jakýkoliv hřích ( jen ne proti Duchu sv. t.j. zatvrzelosti v nevěře ).   Proč je třeba pokání? Hřích je totiž nemoc duše ( často i těla ). Neradi chodíme k lékaři, ale musíme, totéž platí o nemoci duše. U duše pomůže jen lékař Boží a to skrze viditelné nástroje – kněze, který nemoc duše – hříchy zcela očistí, odstraní, vymaže, uzdraví.                                                                                                                       Proč nestačí vyznat hříchy přímo Bohu, proč musí být prostředník – kněz? Aby byla svátost viditelná, aby tak měl kajícník jistotu, že mu bylo odpuštěno a dále hřích neuráží jen Boha, nezpůsobuje nemoc jen duši hříšníka, ale škodí celé církvi Boží ( tělu Kristovu ).Kněz zastupuje nejenom Boha, ale i tělo Kristovo – církev. Má posoudit lítost, upřímnost a úplnost vyznání a naordinovat léčebné pokání a povzbudit kajícníka v důvěře. Kněz nechce odsuzovat, ale pomáhat, pozvedat, zprostředkovat Ježíše jako Dobrého Pastýře, jako Lékaře Božího. Tak jako si často vybíráme lékaře pro uzdravení těla tak také si můžeme vybrat kněze pro uzdravení duše. Jak vypadá udílení svátosti smíření dnes: Svátost uděluje biskup nebo kněz a přijmout ji může každý pokřtěný v kteroukoliv dobu ( nejlépe v postní době ). Nutně musí vyznat všechny těžké hříchy, lehké hříchy alespoň ty hlavní. Zpovídá se častěji i z lehkých hříchů ( nejméně 4x za rok nebo každý 1. pátek v měsíci podle doporučení kněze ). Svátost smíření má 5 částí: zpytování svědomí, lítost ( dokonalá nebo nedokonalá ), opravdové předsevzetí, vyznání hříchů ( vlastní zpověď ), vykonání uloženého pokání. Při zpovědi i po zpovědi je kněz vázán naprostým zpovědním tajemstvím ( sv. Jan Nepomucký je mučedník zpovědního tajemství ), protože co Bůh opustil ve sv. zpovědi nebude již vyjeveno ani Bohem, tím méně člověkem, knězem.                                                                         Zpověď je nutná ke spáse: pro všechny, kdo po křtu se dopustili hříchů, protože jen s čistým šatem, rouchem svatebním – křestním bude se moci zúčastnit nebeské svatební hostiny ( podílu na nebeském království  Zj 21,6-8, Zj 7,14-17, Mt 22,1-14 podobenství o královské svatbě.  Pokání podle sv. Řehoře Vel. je záchrané dřevo po ztroskotání, podle sv. Jeronýma je to křest slzí nebo taky křest pokání.                                                                                                                                    Co přináší svátost smíření – pokání? Očištění duše od hříchů, odstraňuje věčné zavržení i část časných trestů ( další se odstraňují skrze pokání ), do duše přichází milost posvěcujcí nebo se tato milost rozmnožuje, znovu se získávají zásluhy pro nebo, dále dary Ducha svatého. Svátost pokání je nám dána z kříže Kristova. Ježíš přibil hříchy na kříž a jeho krev smývá naši duši. Je to velikonoční dar Pána Ježíše. Je to svátost mrtvých – křesťan byl na duši mrtev a po zpovědi znovuožívá. Každá svátost, ale především tato je setkání křesťana s Kristem, milosrdným Samaritánem, Dobrým pastýřem, přítelem celníků a hříšníků, dobrým Otcem z podobenství . Proč se bojíte malověrní řekl Pán Ježíš apoštolům při bouři na moři. Větší radost v nebi je nad jedním hříšníkem, který se dá na pokání než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují….                                                                                                                                                                                  Obnovený obřad svátosti smíření je v mateřském jazyce, čte se při něm úryvek Písma s v., kajícník sám se modlí modlitbu lítosti, kněz jako kdysi Pán Ježíš vztahuje ruce nad kajícníkem a odpouští jménem Božím hříchy. Jsou nové modlitby pro přijetí kajícníka i jeho propuštění. Podstata zůstává tatáž a je lépe, může-li se udílet svátost ve zpovědní mistnosti – kapli. Lehké hříchy ( podle vzoru prvotní církve ) se odpouštějí také i mimosvátostně a to při zpytování svědomí a modlitbě lítosti, ve mši sv. při všeobecném vyznání hříchů, při čtení a slyšení evangelia, při modlitbě Páně a zbožné modlitbě Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.  Proto věřící přicházejí častěji ke sv. přijímání ( i sv. přijímání odpouští lehké hříchy ) aniž musí jít před každým sv. přijímáním ke sv. zpovědi.