Dekret vznikl na Druhém vatikánském koncilu z delšího textu O stavech, které usilují o dokonalost, který byl zkrácen a o takto zkráceném textu diskutovali biskupové v listopadu 1964. Z této diskuse vzešlo 14.000 návrhů na změny textu podle kterých se vytvořil nový text, který byl schválen 2321 hlasy proti 4 dne 28.10.1965 a zároveň slavnostně vyhlášen. Obsahuje 25 článků a navazuje na čtvrtou kapitolu konstituce o církvi a též má úzký vztah k dekretu o pastýřské službě biskupů (čl. 33 – 35), k dekretu o službě kněží, o výchově kněží.

Článek 1

Původ řeholí je třeba vidět v učení a životě Božského mistra, který vede lidi k dokonalosti, k čistotě, chudobě a poslušnosti. Dle výzvy Božského Mistra od počátku církve mnozí muži i ženy se zasvěcují Bohu buď jako poustevníci anebo v rozmanitých řádových společnostech ke službě tělu Kristovu. Dle darů milosti následují mnozí radu Pána Ježíše a připodobňují se mu v čistotě, chudobě a poslušnosti, aby sloužili apoštolátu, spáse. Dekret zdůrazňuje, aby jejich poslání bylo užitečné, je třeba, aby se řády obnovily ve smyslu znamení dnešní doby.

Článek 2: Všeobecné zásady přizpůsobené obnovy

Dva předpoklady k obnově: stálý návrat ke zdroji křesťanského života a k duchu řádu. Přizpůsobení se změněným podmínkám. Je třeba obnovu chápat a konat pod vlivem Ducha Svatého za těchto podmínek:

1)      Základní normou řádového života je evangelium a následování Ježíše Krista

2)      Je k užitku církve, že řády mají své specifické poslání – toto se má dále studovat a zachovat.

3)      Všechny řády se mají zapojit do života celé církve. Na poli biblickém, liturgickém, dogmatickém, pastoračním, ekumenickém, misijním, sociálním.

4)      Členové řádu mají znát současné lidi – jejich život, problematiku, i potřeby církve. Všechno posuzovat ve světle víry a pomáhat lidem a církvi.

5)      S vnější obnovou řádu musí být nutně spojeno vnitřní sjednocení s Bohem.

Článek 3 a 4: Praktická měřítka přizpůsobené obnovy

Život, modlitba a práce v řeholi musí odpovídat životním předpokladům současného člověka i požadavkům apoštolátu podle jednotlivých národních a kulturních oblastí. Je třeba provést revizi modlitebních knížek, ceremonií atd. Obnova se má provádět se všemi členy. Dotazovat se jich, vyslechnout jejich návrhy, konat shromáždění, vyzkoušet nové normy. Všechny změny při obnově podléhají samozřejmě schválení.

Článek 5 a 6: Některé prvky společné všem formám řeholního života

Řeholníci a řeholnice jsou zasvěceni ve svém povolání k životu pro Boha a ke službě Božímu lidu, církvi. Proto musí řeholníci v kontemplaci hledat Boha, v Ježíši nacházet to, co je nejpotřebnější (Lk 10,39) a získávat ducha apoštolské lásky ke spolupráci na díle vykoupení a šíření království Božího. Pro každého řeholníka je podmínkou, aby byl sjednocen s Kristem v lásce, aby měl lásku k bližnímu a usiloval o spásu světa a výstavbu církve. Toto sjednocení získá duchem pokory, modlitby, denním rozjímáním Písma svatého, účastí na liturgii, především eucharistii.

Článek 7 – 11: Instituty rozjímavé, apoštolské, laický řeholní život, světské instituty

Členové kontemplativních řádů jsou ozdobou církve, protože v modlitbě, oběti, pokání, osamělosti a mlčení přinášejí Bohu oběť chvály a Božímu lidu svou svatostí přinášejí světlo – přesto také jejich život je nutno obnovit pro dnešní potřebu.

Mnoho řeholí se zabývá činností apoštolskou a charitativní. Jejich horlivost apoštolská má vycházet ze spojení s Kristem a veškeré úsilí ať zaměří na apoštolát. Mnišský způsob života získal lidské společnosti velké zásluhy. I tito mají obnovit starobylou tradici tak, aby se kláštery staly i místy pro výstavbu Božího lidu.

Laické řády slouží duchovní správě církve a to jak výchově mládeže, nemocným. Koncil si jich váží a žádá přizpůsobení dnešku a navrhuje, aby některý z členů přijal též kněžské svěcení pro posvěcování členů.

Světským společenstvím mužů a žen, žijících ve světě přináleží, aby usilovali o dokonalou lásku a oddanost Bohu a věnovali se apoštolátu ve světě. Mají být dobře připraveni pro náboženský i profánní obor, aby mohli být kvasem.

Článek 12 – 14: Čistota, chudoba, poslušnost

Tyto články pojednávají o evangelických radách čistotě, chudobě a poslušnosti. Čistota je velký dar milosti, srdce tak činí volným pro větší lásku k Bohu a lidem, ukazuje na svazek mezi církví a Kristem, který bude zcela zřejmý v budoucím věku. Aby si zachovali tuto ctnost mají se nespoléhat na vlastní síly, cvičit se v umrtvování, ovládat smysly. Nemají věřit mylným míněním, že naprostá zdrženlivost tělesná je zdraví škodlivá. Lépe se samozřejmě udržuje ve společenství. Zdrženlivost závisí na přirozenosti a proto její slib může být učiněn až ve zralém věku a po vyzkoušení. Při slibu se nemá hledět a nechat se odstrašit nebezpečími, ale spíše hledět k prospěchu církve.

Chudoba je dnes zvláště ceněna. Všichni mají být skutečně chudí – nejen ve smýšlení. Všichni mají pracovat, ale přitom nemít zbytečné starosti o pozemské věci, ale oddat se vedení Prozřetelnosti (2 Kor 8,9). Ježíš byl zcela chudý. Nejen jednotlivci, ale i řády jako celek mají vydávat svědectví chudoby a z vlastního majetku rádi přispívat k dobru církve, chudým. Jednotlivé řeholní domy mají si pomáhat materiálně. Koncil důrazně žádá, aby jakýkoliv náznak luxusu, úsilí o zisky nebo hromadění majetku u žádné řehole nebyl!

Poslušnost se má chápat jako oběť sebe sama Bohu. Jako Ježíš plnil vůli Otce, plní řeholník vůli představeného. Poslušnost má být provázena pokorným smýšlením a tak, aby při plnění úkolů měli dostatek volnosti k využití svých darů rozumu i přirozenosti, aby poslušnost se plnila s vědomím služby Kristovu Tělu. Představení mají své poslání konat v naslouchání Boží vůle a jak službu. Mají ctít své podřízené jako Boží děti, jako osoby lidské, ponechat jim svobodu ve zpovědi, ve vedení duchovním, mají je vést k aktivitě a zodpovědné poslušnosti. Mají je rádi ochotně vyslechnout a spolu s nimi plánovat úkoly.

Článek 15 a 16:  Společný život a klauzura

Život ve společenství podle příkladu prvotní církve čerpá sílu především v učení evangelia, v posvátné liturgii, zejména eucharistii, v modlitbě, v duchovním společenství, v úctě jeden ke druhému a ve vzájemném bratrství (Gal 6,2 – neste břemena jeden druhého), snažit se o svorník dokonalosti – lásku a jednotu, nedělat rozdíly mezi jednotlivými členy. Klerici i neklerici mají mít stejná práva. Papežská klauzura sester zůstává v platnosti – jen zastaralé zvyky mají být odstraněny.

Článek 17 – 18:  Řeholní oděv a výchova řeholních osob

Řeholní oděv má být jednoduchý a prostý, chudý a praktický, vyhovující požadavkům zdravotním, časovým a místním poměrům i vhodný ke službě. Který oděv tyto požadavky nesplňuje, musí být změněn – jak pro muže tak pro ženy. Je třeba, aby zvláště mladí – v noviciátě a brzy potom prošli studiem teoretickým i praktickým. Přizpůsobení řádů dnešní době nesmí být pouze vnější, ale též ti, kdo se zabývají vnější činností musí znát současný svět i člověka dnešní doby, jeho potřeby a těžkosti, je třeba dalšího prohlubování studia. Představení mají za toto odpovědnost.

Článek 19 – 22: Nové instituty, spojování institutů a přizpůsobení

Pokud se týká zřizování nových institutů, má se zkoumat zda je to nutné, zda jsou schopné vývoje a přizpůsobení. Při svých zvláštních úkolech musí vždy také hledět na službu celé církvi – diecézi – mají mít misijního ducha. Řády, které již nemohou prospívat, dostanou zákaz přijímání dalších noviců nebo se mohou spojit s jinými s podobným posláním. Je možné, aby se vytvořilo spojení řádů s podobným posláním nebo z důvodu malého počtu členů, samozřejmě s dovolením.

Článek 23 – 25: Konference vyšších představených a podpora řeholních povolání

K lepšímu uskutečňování cílů řádů k prospěchu celé církve, zřizuje Svatý stolec rady představenstva nebo konference představených, které zároveň však musí dbát na výsledky biskupských konferencí. Kněží, vychovatelé, mají vážnou povinnost hledat a živit nová řeholní povolání (kázáním, pozváním do kláštera na exkurzi), nejlepší však je vlastní dobrý příklad řeholníků a řeholnic. Posvátný Synod si velmi cení a má v úctě stav řeholníků a řeholnic a s velkou nadějí hledí na jejich plodnou činnost.