Pastorální konstituce o církvi „Gaudium et spes“
Vznikla z postupných 8 návrhů, o kterých se vždy diskutovalo. První návrh spočíval na poselství koncilních Otců světu ze dne 20.10.1962, ale nebyl přijat, také návrh systematicko-teologický nebyl přijat. Základem se stal biblický návrh z roku 1964, který prošel diskusemi a pro dodatky a některé změny byl třikrát v textu změněn a až teprve 7.12.1965 byl schválen koncilními Otci a slavnostně vyhlášen. Konstituce je složena z 10 kapitol v 93 článcích.
Předmluva: čl. 1 – 3
Zde se hovoří o těsném spojení církve s celou rodinou národů, neboť církev je složena z lidí a je sjednocena v Kristu, proto radosti i strasti světa jsou radostmi a strastmi věřících. Koncil se proto touto Konstitucí obrací nejen na věřící, ale i na všechny lidi, na svět, který byl založen v lásce Stvořitelem, ale hříchem byl narušen. Avšak Ježíšem Kristem vzkříšeným byl osvobozen a určen k dovršení v plnosti. Věřící se vyzývají k dialogu s lidmi o problémech člověka, světa. Chce vysvětlovat tyto problémy světlem evangelia ve prospěch člověka. Církev nehledá žádnou moc, jde ji jen o jedno: spasit ne soudit, sloužit ne si nechat sloužit (Jan 18,37, Mt 23,28).
Úvodní výklad – Situace člověka v dnešním světě: čl. 4 – 10
Církev zkoumá příznaky současné doby a chce je vysvětlovat ve světle evangelia.
Některé prvky dnešního světa se jeví církvi takto:
Lidstvo stojí v nové epoše svých dějin. Jsou pronikavé změny světa, které vycházejí z díla člověka: kulturní a sociální proměna. Člověk zvětšil svou moc, která mu však již neslouží. Jsou velké protiklady bohatství, hospodářské moci k hladu a bídě negramotných lidí. Lidé touží po svobodě, ale na druhé straně existují nové formy společenského a psychologického otroctví. Svět touží po jednotě a vzájemnosti, ale je protichůdnými silami rozdělen (politickými, sociálními, hospodářskými, rasistickými, ideologickými).
Je rozštěpenost v pokroku, kdy s pokrokem hmotným nepostupuje duchovní stejným tempem. I nebezpečí války trvá dále. Je technizace světa spojená s vědami matematickými, přírodovědnými, antropologickými a jde až k pronikání do planetárního světa.
Pokročily vědy biologické, psychologické, sociálně-hospodářské, rovněž i zkoumání dějin vědeckými metodami. Statické chápání světa se mění na evolutivně –dynamické.
Rozšiřuje se společnost průmyslová, vzniká městská společnost a mění se formy života a myšlení. Je velká informovanost lidí prostředky komunikace a cestováním. Je nedůvěra mladých lidí ke starým formám myšlení, strukturám a touha mladých silně se podílet na společenském životě. Jsou změny v náboženském cítění. Lidové masy odkládají náboženský život, není ani výjimkou lhostejnost nebo popírání Boha, ale naopak požadavkem vědeckého pokroku a nového humanismu. Na druhé straně tento kritický duch a proces očistil církev od pověrečné víry a magických představ k osobnímu rozhodnutí víry mnohých. Je narušena rovnováha v člověku a to mezi svědomím a skutky, mezi praktickým konáním a myšlením, mezi specializací mnoha oborů a nemožností jednotlivci zvládnout celý systém, je narušení v rodinách, v rasové rozdělenosti, mezi bohatými a chudými národy, mezi ideologiemi. Vše vede k nedůvěře a konfliktům. Roste přesvědčení lidí o nutnosti utvoření takového řádu hospodářsko-politického, který by byl více ve službě člověku, jednotlivci i celku, zejména v rozvojových zemích. Zároveň roste touha žen po úplné rovnoprávnosti. Jsou protiklady v lidském srdci: uznává svou omezenost, ale jeho touhy jsou neomezené. Činí to co nechce a je rozpolcený. Hledá se různou cestou odstranění neklidu srdce: od praktického materializmu po naději na budoucí vládu člověka nad světem až po zoufalství.
Množství lidí se však vážně ptá: co je člověk ? Jaký je smysl bolesti, zla, smrti? Co je po tomto životě? Církev věří, že Ježíš Kristus je klíčem i středem i cílem všech dějin lidí a ve všem pro měnlivém je neměnný Ten, který je stejný včera, dnes i na věky (Žid.13,8).
I. oddíl: Církev a povolání člověka
1. kapitola: Důstojnost lidské osoby: čl.12 – 22
Člověk je vrcholem stvoření. Podle Písma sv. je stvořen k obrazu Božímu jako muž a žena jako společenská bytost. Ačkoliv byl člověk stvořen Bohem jako velmi dobré dílo, vlivem zosobněného zla se postavil na stranu zla proti Bohu. Od té doby je člověk rozdvojen a v boji mezi dobrem a zlem v člověku i lidstvu. Sám Pán musel člověku pomoci osvobodit ho od zla a hříchu a vnitřně ho obnovit (Jan 12,31).
Člověk je jednota duše a těla. Tělo je nejvyšším naplněním určení hmoty ke chvále Stvořitele. Tělesný život se nesmí proto nikdy znevažovat, naopak mít v úctě, neboť je určen ke slávě vzkříšení. Avšak svou niterností přesahuje člověk všechny věci, je třeba proto přijmout duchovost a nesmrtelnost lidské duše. Duchovost se projevuje především rozumem a z něho vyrůstající poznávání věd, techniky a umění. Rozum je však schopen pronikat i pod fenomenální jevy do hlubinné struktury podstat, k moudrosti poznávání dobra a lásky i pravdy. Tuto moudrost mají často více národy s menší technickou vyspělostí. Člověk v nitru cítí a vnímá mravní zákon svědomí, který vede k dobru a odvrací od zla. Čím je svědomí správnější, tím více hledá a naplňuje objektivní normy mravnosti, často je svědomí nepřekonatelně bludné.
Dnešní lidé si cení svobodu lidskou nade vše a to právem, avšak nechápou vždy správvnou svobodu. Pravá svoboda totiž není taková, aby konala co se jí zalíbí tedy i svoboda ke zlu. Člověk z této svobody nemá být nucen ani vnitřně ani zevně, ale má se svobodně a vědomě rozhodnout. Svoboda člověka, která je zraněna hříchem opět s pomocí Boží milosti může být usměrněna k Bohu. Vzhledem ke smrti se ukazuje tajemství lidského bytí nejvíce. Brání se zániku, neboť cítí zárodek věčnosti v sobě. Církev učí podle Písma sv., že člověk je Kristem vykoupen ze zla hříchu a smrti a určen, aby se podílel na vzkříšení a věčném životě. Víra překonává lidský strach a dává naději na spojení se zemřelými. Člověk je určen pro dialog s Bohem, neboť člověk svou existencí je na Bohu závislý. Mnozí však neuznávají tento vztah člověka k Bohu – to jsou ateisté.
Existují různé stupně ateizmu:
Výslovně popírající Boha. Jiní se domnívají, že člověk nemůže o Bohu nic vědět. Kladou takové otázky po Bohu, že nemohou dostat smysluplné odpovědi. Přijímají jen přírodovědecké výsledky a odmítají absolutní pravdu. Zaměřují se jen na člověka a Bůh pro ně nemá smysl. Vytvořili si zkreslený obraz Boha, který odmítli. Nezajímají se o náboženství a Boha. Vyznávají ateizmus jako protest proti zlu ve světě. Jako jednostranné obrácení se ke hmotným věcem.
Ateizmus vznikl z mnoha důvodů často i jako kritická reakce na náboženství, zejména křesťanské. Mají tedy věřící značný podíl na vzniku ateizmu a to pro zanedbání správné výchovy a výuky náboženství. Pro překroucené učení. Pro nedostatky v náboženském, mravním a společenském životě.
Moderní systematický ateizmus klade člověka na místo Boha jako cíl a Stvořitele a udržovatele dějin – jakákoliv závislost na Bohu je neslučitelná. Jiná forma ateizmu očekává osvobození člověka od hospodářské a společenské nesvobody – pak je náboženství překážkou, neboť dává člověku klamnou naději na budoucí život věčný a omezuje jej v plném zapojení do přítomného světa.
Jaký je postoj církve k ateizmu?
Církev naplněná bolestí toto učení odsuzuje. Z lásky ke všem lidem se snaží pochopit a posoudit důvody určitého ateizmu. Potvrzuje, že uznání Boha neodporuje důstojnosti lidské osoby, neboť víra v budoucí eschatologii neomezuje člověka v konání pozemských úkolů. Naopak , když se lidem odejme božský základ a věčný život je důstojnost člověka těžce poškozena a otázky po životě, smrti, vině a bolesti zůstávají nevyřešeny. Církev upřímně vyznává, že ke správné výstavbě světa přispívají věřící i nevěřící společně. Proto je nutný upřímný dialog. Odmítá diskriminaci mezi věřícími a nevěřícími. Pro věřící žádá svobodu v náboženském jednání a ateisty zve, aby ocenili evangelium Kristovo.
Církev může najít lék proti ateizmu jen tak, když předloží učení přiměření době a takové, které bude integrovat v životě věřících. Církev se musí stále obnovovat a očišťovat. I profánní život musí být proniknut věřícím životem, spravedlností a láskou. Tajemství člověka se objasňuje v Ježíši Kristu. Ježíš je obraz neviditelného Boha (Kol.1,15) a dokonalý člověk. Stal se solidárním v lidství s každým člověkem. V něm Bůh smířil lidi se sebou a navzájem. Křesťan proto kráčí v naději ke svému vzkříšení, ve spojení s tajemstvím a připodobněn ke Kristově smrti (Řím.8,17).Ježíš Kristus zemřel za všechny lidi (Řím. 8,32), Duch sv. proto všem lidem nabízí, aby se spojili s Kristem a jeho velikonočním tajemstvím a to způsobem, který je často znám jen Bohu.
2. kapitola: Lidské společenství čl.23 – 32
K charakteristice dnešního světa patří růst vzájemného sbližování všech lidí. K tomu vydal papež Jan XXIII i encykliku Mater et magistra a i tento dekret uvádí své křesťanské učení o lidské společnosti. Bůh si přeje, aby lidé tvořili jednu rodinu v bratrském smýšlení, protože všichni jsou stvoření k Božímu obrazu a určeni pro stejný cíl. Láska k Bohu a bližnímu tvoří jednotu a je vrcholem mravního učení. Ježíš se modlil o jednotu (Jan 17,20-22). Pokrok lidské osobnosti a růst společnosti jsou ve vzájemné závislosti. Roste ve vzájemné službě lidí, v dialogu, setkáními. Často však pýcha a egoismus lidí ničí společenské prostředí a odvrací od dobra a vede ke zlu. Společnost má lidem umožnit vše co je třeba k lidskému životu: jídlo, oděv, byt, právo na svobodné povolání, založení rodiny, výchovu, práci, dobrou pověst, čest, informovanost, právo jednat podle svého svědomí, právo na výkon náboženského přesvědčení. Řád společnosti má sloužit rozvoji lidské osobnosti. Kvas evangelia jistě způsobil to, že vzrostl v lidech požadavek důstojnosti lidské osoby. Koncil zde zdůrazňuje úctu k lidské osobě: „Všichni musí posuzovat své bližní bez vyjímky jako své druhé já a považovat je za lidi důstojné života lidského.“ Cokoliv jste učinili jednomu z mých bratří….mně jste učinili.(Mt 25,40).
Dekret uvádí věci, které jsou ostudou lidské kultury a protikladem důstojnosti lidského života: vražda, potrat, eutanazie, sebevražda, zmrzačení tělesné nebo duševní, fyzické násilí, svévolné zatčení, únos, otroctví, prostituce, obchod s děvčaty, nedůstojné pracovní podmínky. Člověk má mít úctu i k jinak smýšlejícím a jednajícím. Vždy je třeba rozlišovat mezi omylem, který odmítneme a mýlícím se, který si tím uchovává důstojnost osoby. Bůh sám může soudit i srdce, člověk nikoliv. Kristovo učení žádá odpustit i provinění, i nepříteli odpustit. Základní rovnost všech lidí je zde zdůrazněna při rozdílnosti fysických, duševních a mravních hodnot. Jakákoliv diskriminace je zde odmítnuta ať už v právech společenských a kulturních, z důvodu různosti pohlaví nebo rasy, z důvodu společenského postavení, z důvodu řeči nebo náboženství.
Je politováníhodné, že ne všude se toto základní právo lidské dodržuje. Společnosti se vyzývají k zachovávání základních lidských práv. Dekret požaduje, aby křesťané přispívali k mravnímu dobru společnosti a nedbali jen na vlastní prospěch. Svatým zákonem se zde nazývá požadavek, aby jednotlivci pěstovali mravní i společenské ctnosti a uváděli je mezi společnost a tím přispívali k novému lidství. Zejména při výchově je třeba dbát, aby se nehledělo jen na intelekt, ale i na charakter. Má se vychovávat vědomí spoluúčasti na společném díle. Ani Boží Syn nežil v osamocenosti, ale ve společenství a také lidi nechtěl posvětit a spasit jako osamocené, ale ve společenství jednoho lidu, který ho bude uznávat a sloužit. Svobodně se Ježíš podřídil zákonům vlasti, uměl posvětit rodinné svazky, žil život tehdejšího člověka. Jeho církev má být bratrskou společností, jeho tělem, kde jsou všichni navzájem údy v mnohosti, ale ve vzájemné službě.
3. kapitola: Lidská činnost ve světě čl. 33 – 39
Dnešní člověk si vzájemnou spoluprací, technikou, rozvinutím věd vytvořil množství materiálních hodnot. Církev učí, že veškeré lidské dílo osobní nebo společenské pokud slouží k zlepšení životních podmínek odpovídá Božím úmyslům. I jednotlivci – muž a žena – každodenní prací pokračují v díle Stvořitelově, plní Boží plán. Vítězství člověka v jeho dílech je znamením velikosti Boží, avšak tím více roste odpovědnost člověka. Skrze vytvářená díla má se zároveň zdokonalovat člověk, má přesahovat sám sebe ať už učením, tvůrčí prací, rozvíjením schopností. Měřítkem pro lidské dílo má být to, že odpovídá plánu a vůli Boží a je v souladu z dobrem lidstva i jednotlivce a umožňuje mu naplnit své životní poslání. Církev uznává autonomii pozemských skutečností, které člověk poznává, užívá a dotváří, neboť to odpovídá vůli Stvořitelově. Nemůže vzniknout opravdový konflikt mezi vírou a skutečnostmi profánního světa, protože oboje má stejný původ v Bohu. Koncil lituje určité postoje křesťanů, kteří kdysi odsuzovali autonomii vědy a vznikaly různice jakoby mezi vědou a vírou byl rozpor (viz příklad Galileův).
Avšak autonomie bez uznání Boha klesá zároveň do nicoty.
Lidský pokrok je však ohrožen pokušením: že si člověk chce přivlastnit věci jen sobecky pro sebe nebo pro určitou skupinu. Je to stálý boj lidstva proti moci temnoty. Bez pomoci Boží milosti nedosáhne člověk vnitřní jednoty. Člověk má používat stvořené věci a mít je rád jako člověk vykoupený Kristem, jako nové stvoření. Má je chápat jako dar z Boží ruky, v chudobě ducha a svobodě je má používat a tak bude nade vším ve světě vládnout jako ten, který nemá nic a přece všechno (2Kor 6,10). Ježíš Kristus nás poučil, že základní zákon přeměny světa a člověka je nový zákon lásky. Tento zákon je nutno naplňovat v běžných vztazích života. Duch sv. vzbuzuje v lidech nejen touhu po budoucím věčném životě, ale oživuje, očišťuje a posiluje i snahu lidstva po utváření humánnější podoby života zde na zemi a to podle darů, které každý od Boha dostal.
Podoba tohoto světa, který je zasažen hříchem jednou pomine a budou připraveny nové příbytky, bude nová země ve spravedlnosti, kde se naplní touha lidí po míru. Smrt bude zničena, Boží děti budou vzkříšeni a celé stvoření bude osvobozeno od otroctví pomíjejícnosti. Čekání na toto budoucí nesmí v křesťanech oslabit starost o pozemský pokrok a lepší řád lidí, ale naopak. Zde na zemi se totiž již v tajemství naplňuje Boží království, které při příchodu Pána dosáhne svého dovršení.
4. kapitola: Úkol církve v dnešním světě čl.40 – 45
Cílem církve je konečná spása lidí, ale protože je složena z lidí má za úkol vytvořit z nich rodinu Božích dětí, která poroste až do příchodu Pána. Viditelná církev kráčí spolu s lidskou společností a podílí se na společném osudu lidstva, má být zároveň kvasem i duší vší lidské společnosti. Církev chce jak svými jednotlivci tak i jako celek přispívat k humánnější společnosti lidských dějin. Pro vztah církve a světa uvádí určité základy:
1) Církev pomáhá jednotlivcům, sděluje lidem pravdu o pochopení lidské existence a ukazuje mu Boha jako naplnění touhy jeho srdce, ten kdo bude následovat Pána Ježíše dosáhne i plnost lidství. Prostřednictvím evangelia chrání nejdokonaleji důstojnost svobody lidské osoby, hlásá práva člověka vyplývající z evangelia.
2) Církev pomáhá lidským společnostem: z náboženského poslání plyne světlo a síla k podpoře společnosti např. službou chudým, skutky milosrdenství apod. Uznává vše dobré ve společnosti: vývoj k jednotě, proces socializace, zespolečenštění v hospodářském a občanském životě, utváří univerzálnější svazky mezi různými lidskými společnostmi a národy, protože se neváže na žádný politický ani hospodářský systém.
3) Církev svými členy podporuje lidské dílo: požaduje od věřících, aby věrně plnili své pozemské úkoly v duchu evangelia, napomíná ty, kteří jen čekají budoucí spásu a zanedbávají pozemské povinnosti. Toto rozštěpení víry a denního života považuje za velké zlo dnešních křesťanů, upozorňuje, že ten, kdo zanedbává pozemské povinnosti ohrožuje tím i svou věčnou spásu. Jako vzor předkládá Ježíše Krista dělníka. Vybízí křesťany, aby se stali odborníky ve svých oborech, aby spolupracovali na úkolech s druhými, aby byli novátoři, ale vždy aby dbali na Boží přikázání, aby se snažili pronikat duchem Kristovým světskou oblast a tak byli svědky Krista Pána. Kněží jsou vedení k upřímnému dialogu s věřícími laiky a s různými odborníky, i když mají jiný světový názor. Církev vede své členy ke stále obnově a očistě také v oblasti vztahu mezi církví a světem, neboť lidští nositelé tohoto poslání často zklamou.
4) Církev zároveň dostává mnohou pomoc od dnešního světa: pokrok vědy, bohatství kultury jsou i k prospěchu církve, protože jí pomáhají lépe poznávat a sdělovat Boží slovo. S vděčností se církev podílí na pomoci společnosti v různých oblastech, zejména tam, kde jde o pokrok hospodářský, sociální, neboť se tím i rozvíjí Boží plán hlásaný církví. I nepřátelé a pronásledovatelé pomáhají církvi, neboť ji utužují v duchu Kristově. Církev je svátost spásy – Kristus se stal člověkem, aby všechny spasil, Kristus je cíl lidských dějin, bod ke kterému spějí dějiny a kultura, je střed lidstva, radost srdcí a naplnění všech tužeb. „Já jsem alfa a omega, první a poslední, začátek a konec.“ (Zjev. 22,12-13).
II. oddíl : Některé naléhavější problémy (5 kapitol, čl. 47 – 93)
1.kapitola: Nutnost péče o manželství a rodiny (čl. 47 – 52)
Dobro osoby jakož i dobro křesťanské a lidské společnosti závisí na dobrém manželství a rodině. Ne všude na světě je plná důstojnost rodin: někde je polygamie, rozvody, volná láska, egoizmus, nedovolené praktiky, hledání požitků.
Manželský svazek vzniká z Boží vůle, z osobního svobodného slibu snoubenců. Účely a cíle manželství jsou všechny důležité ať jde o zachování lidského pokolení, osobní zdokonalení, věčnou spásu. Korunou svazku zůstává manželská láska a plození a výchova dětí. Kristus povýšil manželský svazek na svátost v podobnosti svého vztahu k církvi. Svátostí jsou manželé posilňováni a posvěcováni. Tím se vzájemně zdokonalují a oslavují Boha. Manželé mají svědomitě plnit úkol výchovy, hlavně též náboženské. Děti mají být vděčni svým rodičům a pomáhat jim. Manželství má být živou přítomností Ježíše Krista. Dobu zásnub mají snoubenci prožít v čistotě a i manželé mají usilovat o pravou lásku. Tato láska zahrnuje celou osobu – tělesně duchovní – a je darem od Stvořitele. Vrcholí v nejužším spojení manželů, které je-li konáno lidským způsobem je mravně důstojné a přináší vzájemné obohacení. Mladí mají být o tomto vrcholu manželské lásky poučeni, nejlépe v rodině. Děti z lásky manželské mají být považovány za Boží dar a jejich početí jako spolupráce na tvůrčí Boží činnosti.
Rodiče mají podle uvážení sami rozhodnout zda dají vznik novému dítěti, zda mají dostatek obětavého ducha i důvěry v Boží pomoc při výchově. Koncil však chválí ta manželství, která přijímají větší počet dětí. I tam, kde chybí dítě v manželství je toto manželství smysluplné pro vzájemnou pomoc a lásku. Mnohá manželství zápasí s těžkostmi, které brání rozšířit rodinu o nové dítě, pak však může být ohrožena manželská věrnost.
Jiná manželství používají mravně nedovolené prostředky, i potrat k omezení počtu dětí. Koncil zde zdůrazňuje, že lidský plod od prvního okamžiku početí musí být chráněn. Potrat a usmrcení dítěte jsou zločiny. Lidská pohlavnost převyšuje velmi stejnou sílu u nižších živočichů proto je tím více třeba, aby se lidé cvičili v ctnosti křesťanské zdrženlivosti a manželské čistotě. Při regulaci porodnosti musí se manželé řídit dovolenými prostředky učitelským úřadem církve. Rodina je školou lidské humanity. Matka i otec přispívají k výchově dítěte, aby z nich vyrostli lidé, kteří sami mohou založit dobrou rodinu. Rodiče nesmí děti nutit k manželství s určitým partnerem.
Stát se vyzývá, aby si cenil posvátnosti manželství, podporoval tyto svazky a zvýhodňoval je pro upevnění rodinných svazků. Odborníci ať už biologové, lékaři, sociální pracovníci, psychologové mají pomáhat manželství a rodinám tak, aby získali klidné svědomí. Kněží mají hlásáním slova Božího a liturgií vést manžely ke spojení s Boží milostí a posilovat je lidsky a trpělivě v jejich těžkostech.
2.kapitola: Jak správně napomáhat rozvoji kultury (článek 53 – 62)
Lidská přirozenost a kultura spolu velmi úzce souvisí. Co to je kultura? Vše co rozvíjí duchovní i tělesné schopnosti člověka i celé společnosti. Dnešní dobu je možno nazvat novou epochou v kultuře lidských dějin. Uvádějí se určité zvláštní znaky dnešní kultury: Kritická exaktní věda, nové bádání psychologie, historické obory sledující vývoj, industrializace, urbanizace, zespolečenštění života a kultury, výměna kultury mezi národy.
Člověk poznává, že je odpovědný za pokrok v kultuře a je si současně vědom i nebezpečí, které z toho plyne. Která jsou to nebezpečí?: Jak nepřerušit spojení nové kultury se starým dědictvím, jak jednotlivé obory vědy spojit v jeden celek, jak uznat autonomii kultury, která by byla protináboženským humanizmem.
Křesťané hledí k nebeskému městu, ale mají zároveň povinnost na výstavbě lidštějšího světa, proto tuto povinnost nezanedbávají naopak platí tím Boží úkol „podmaňte si zemi“ (Gen 1,28) I v oblasti vědy uvádějí moudrost Boží mezi lidi pokud dovolí a nechají se osvítit světlem Kristovým (Jan 1,9-10). Dnešní věda může přinést i nebezpečí agnosticizmu a fenomenologizmu a lidské sebeuspokojení. Avšak tyto negativní jevy nesmí v žádném případě zatlačit to pozitivní co věda a kultura přináší: starostlivost přírodních věd o prospěch a ochranu lidstva. Mezi kulturou a evangeliem jsou mnohé vztahy: 1) Církev přijímá jednotlivé kultury národů a při svém působení je používá pro evangelizaci. 2) Církev může působit bez ohledu na rasu, zvyky, národy, protože je univerzální. Zvěst Kristova obnovuje život lidu a pozvedá člověka odstraňováním mravního zla, očišťuje mravy lidí. 3) Duchovní přednosti a vlohy národa oplodňuje a nadpřirozenými prostředky je upevňuje a obnovuje.
Při veškeré kultuře má si každý člověk zachovat tyto základní postoje: schopnost úžasu, vlastní poznání bytí člověka, kontemplaci a náboženské a mravní vědomí, schopnost osobního úsudku. Kultura vyžaduje svobodný prostor, aby se mohla rozvinout. Koncil poukazuje na dvě oblasti a to rozumu a víry a zdůrazňuje, že každá používá svých metod a principů. Přiznává se zde svoboda a vlastní zákonitost vědy a kultury. Státní moc nemá dovolit, aby se kultura odcizila svému cíli a nebyla nucena k politickým nebo hospodářským cílům. Dnes má být právo pro všechny, aby se podíleli na kultuře světa, hlavně na základních tj. aby nebyl analfabetizmus, aby mohli nadaní studovat na vysokých školách a našli uplatnění. Zejména dělníci a vesničtí obyvatelé a ženy mají mít možnost v plnosti toto právo uplatnit. Dnes je nemožný obraz člověka, který by obsáhl veškerou vědu (polyhistor). Je však k disposici velké množství knih pro poučení.
Volného času se má více využívat k obohacení duchovních sil i tělesného zdraví, dále pak ke studiu, k cestování, vzájemnému poznávání, ke sportu. Křesťané se mají účastnit kulturních podniků lidstva a snažit se je naplnit křesťanským duchem. I přes obohacení kultury církví docházelo i dochází k těžkostem: 1) Přírodní, dějinné a filozofické vědy kladou nové otázky. Vyžadují nové bádání teologů a nové důsledky pro život. 2) Teologie se snaží předložit víru novým způsobem. Něco jiného totiž jsou pravdy víry a něco jiného forma vyjádření víry. 3) I laici mají být informováni o nových výsledcích vědy a nových teologických principech, aby došlo ke zralejšímu životu z víry. 4) Nová kultura má být církví uznána a přijata i pro liturgické účely.
Křesťané mají umět spojit pokrok v kultuře a vědě s křesťanským učením. Teologické bádání se má snažit hlouběji vnikat do zjevených pravd a pomoci tak ke spojení vědecky vzdělaných lidí s hlubokými znalostmi víry. I duchovní pastýři mají být takto připraveni předávat radostnou zvěst, aby byla přijatelná. Koncil si váží teologicky vzdělaných laiků a je rád, že se zapojují i do studia na teologických fakultách.
3. kapitola: Hospodářsko-společenský život (čl. 63 – 72)
Člověk má být původce, střed i cíl veškerého hospodářství. Pokrok v technice způsobil, že potřeby lidí se lépe uspokojují. Projevuje se však i zotročování hospodářstvím, zejména ve vyspělých zemích a v zemích s kolektivizací. I dnes existuje rozpor mezi chudými masami a bohatými lidmi. Zejména mezi hospodářsky vyspělými zeměmi a ostatními zeměmi. Produkce jak zemědělská tak průmyslová nemá sloužit zisku nebo moci, ale má sloužit lidem, nejen hmotným, ale i mravním, duchovním a náboženským potřebám. Pokrok by se neměl nikdy vymknout lidem z rukou anebo sloužit jen malé skupině lidí, ale má usilovat, aby co nejvíce lidí se podílelo na řízení. Jako nesprávné a bludné označuje Koncil, když se vyžaduje růst výroby z pozice moci, kdy jednotlivci se stávají jen subjektem procesu, i nesprávné označuje to učení kolektivizace, která špatně chápe svobodu a omezuje lidská práva.
Rozdíly a diskriminace mají být co nejdříve odstraněny. Má dojít i ke zvýšení zemědělské produkce k dobru všech. Pracovníci přicházející na práci z ciziny mají být pokládáni za důstojné lidské osoby, kteří mají nárok na důstojný rodinný život, byt a podíl na společenském životě. Prací se člověk seberealizuje, slouží druhým lidem a prací obětovanou Bohu se spojuje člověk s vykupujícím dílem Ježíše Krista. Z toho vyplývá povinnost svědomité práce, ale i právo na tuto práci. Povinností společnosti je toto právo zajistit spolu se spravedlivou odměnou. Dělníci se nemají stát otroky své práce – i v práci má být možnost rozvíjet své vlohy a lidské hodnoty, dělník má mít i dostatek volného času pro rodinný život, kulturní, společenský a náboženský život. Dekret požaduje, aby se dělníci podíleli na řízení a aby existovala spolupráce mezi pracujícími, úředníky a vedoucími (podnikateli) na základě práva důstojnosti lidské osoby. Základním právem lidské osoby je i právo na svobodnou organizaci beze vší diskriminace. Kde bude docházet k nesrovnalostem má se postupovat mírovým jednáním, v nejzazším případě je stávka prostředkem k vymáhání práv dělníka. Právo každého člověka je, aby pro sebe, svou rodinu měl dostatek pozemských hodnot, je proto třeba chudé podporovat a to nejen z přebytku, což platí pro jednotlivce i celé národy. Pracovní příležitosti se mají umožnit investicemi.
Vlastnictví i jiné formy soukromého majetku přispívají k sebeuplatnění člověka. Soukromé vlastnictví se má chápat jako prodloužené právo lidské svobody. Právo na soukromé vlastnictví nesmí vylučovat v různých formách podíl společného vlastnictví. Převod hmotných statků do společného vlastnictví přísluší jen státní moci a má být spravedlivě odškodněno. Soukromé vlastnictví má sociální stránku, má usilovat o to, aby se na něm podíleli všichni. V rozvojových nebo málo vyvinutých zemích je půda často v rukou mála lidí, leží ladem, zatímco mnozí nemají žádnou půdu a mají bídu. Zde je nutno provést reformy k rozdělení půdy, ke zvýšení produkce. Křesťan má spolupracovat na sociálně-ekonomickém pokroku a zasazovat se o spravedlnost a lásku, ale má především vnášet ducha učení Pána Ježíše na hoře, hlavně pokud jde o blahoslavenství chudoby ducha.
4. kapitola: Život politického společenství (čl. 73 – 76)
U vědomí lidské důstojnosti vzniká v různých částech světa úsilí o vznik nového politicko-právního řádu, kde by byla více chráněna práva lidí např.právo shromažďovací, sjednocovací, svobody mínění, vyznávání náboženství soukromě i veřejně. Odsuzují se ty politické formy, které omezují náboženské a občanské svobody a státní moc se omezuje na jednu politickou stranu. Politická společnost má sloužit ke všeobecnému dobru, potom má své oprávnění. Tato politická společnost má usměrňovat různost mínění lidí ne mocí, ale v zodpovědnosti. Na jednotlivém národu záleží jakým způsobem se vytvoří ústava a jaká bude veřejná moc, ale vždy ať slouží mírovému soužití všech lidí. Všichni občané mají mít možnost účasti na právech politické společnosti tj. na spoluvedení společnosti a mají mít právo i povinnost zúčastnit se svobodných voleb. Církev v této souvislosti si velmi váží těch pracovníků, kteří pracují ve službě státu. Nelidský je takový způsob vlády, který je totalitní a diktátorský, kde jsou porušována práva osob a společenských skupin. Dekret vyzývá k lásce k vlasti, ale ne příliš úzké a výlučné. Doporučuje se výchova občanů i mládeže k občanské i politické práci, aby se mohli aktivně podílet na politickém životě. Kdo má k tomu nadání má se věnovat výlučnému povolání v politické činnosti v duchu mravnosti, moudrosti, proti zvůli netolerantnosti jedné strany.
Článek 76 řeší vztah mezi církví a politickou společností. Je třeba rozlišovat co křesťan koná ve svém jménu nebo ve společnosti jako občan a na druhé straně jako křesťan ve společenství se svými biskupy. Církev se nesmí zaměnit nebo ztotožnit s žádnou politickou společností a neváže se na žádný politický systém. Církev i politická společnost jsou nezávislí a autonomní. Obě slouží osobnímu a společenskému poslání lidí. Tuto službu mohou obě společnosti lépe vykonávat když se snaží o vzájemnou spolupráci. Církev tím, že hlásá učení evangelia, chrání a podporuje též politickou svobodu občanů a jejich zodpovědnost. Kdo hlásá Boží slovo, používá jiných metod i cest než používá pozemská společnost. Církev nemá svou naději klást do privilegií, která by jí udělil stát – naopak se jich i zřekne, když by se zastřela čistota jejího poslání. Církev vyžaduje svobodu k hlásání víry, i sociálního učení a také si vyhražuje politické záležitosti podřídit svému mravnímu úsudku. Církev upevňuje hlavně mír mezi lidmi ke slávě Boha.
5. kapitola: Mír a společenství národů (čl. 77 – 90)
Dnešní lidstvo se vzájemné sbližuje a sjednocuje. Vyžaduje to i vnitřní mírovou obnovu v duchu evangelia. Mír není to, že není válka ani se nezajišťuje rovnováhou sil, nevzniká ani z moci silnějšího, ale je to dílo spravedlnosti (Iz 32,17). Mír není konečným vlastnictvím, ale neustálým úkolem. Předpoklady míru jsou: pevná vůle mít v úctě důstojnost všech lidí a národů, pěstovat činné bratrství v lásce.
Ježíš Kristus je Kníže pokoje, křížem usmířil lidi s Bohem a vložil svým zmrtvýchvstáním do srdce lidí ducha své lásky. Úkol křesťanů je konat pravdu v lásce a spojit se s lidmi opravdu mírumilovnými.
Protože jsou lidé hříšní jsou ohroženi válkou. Při překonávání hříchu, překonávají i násilí a války (Iz 2,4). Dnešní zbraně umožňují vedení války tak hrůzně, že je minulé doby nepoznaly. Dekret proto označuje za zločiny: vyhubení celého národa, národnosti nebo národnostní menšiny. Nemůže se omluvit slepá poslušnost k takovým rozkazům. Dekret vyzývá k dodržování smluv o zajatcích, zraněných a vyzývá k dalšímu zlepšení dohod k zmírnění válečného nebezpečí. Za přiměřené jednání označuje Koncil to, když někdo odmítne ze svého svědomí službu v armádě, aby ji nahradil jinou službou pro společnost. Vlády mají i nadále možnost obranné války, neboť brání práva lidí národa. Voják v tom případě slouží upevnění míru. Dnešní zhoubné zbraně však přesahují hranice obrany a mohou dosáhnout vzájemného zničení hrůznou cestou. Koncil uvádí, že otázku války by měla církev znovu přezkoumat podle nového vnitřního postoje. Totální válka se odsuzuje jako zločin proti Bohu a lidstvu. Moderní zbraně slouží i k zastrašení protivníka, proto se hromadí. Avšak závody ve zbrojení nemohou vést k míru, naopak jsou hroznou ranou na lidstvu a poškozují hlavně chudé ve světě. Vyzývá, aby názorové rozdíly se řešily jinou, důstojnější cestou než zbraněmi. Církev chce připravit takovou dobu, ve které by se vyloučila jakákoliv válka. Doporučuje se cesta odzbrojení, nikoliv jednostranná, ale smluvně zajištěná a postupná. Tento velký skutek lásky v úsilí o mír vyžaduje: aby srdce nelpělo na vlastním národě, ale bylo všesvětové, aby se neusilovalo o ovládnutí jiných národů, aby byla úcta ke všem národům, aby se neživily v lidech city nenávisti, nepřátelství, nedůvěry, ideologického zatvrzení, pohrdání, rasové nenávisti, aby se vytvářelo nové mírové veřejné mínění.
Koncil zdůrazňuje znovu, když se neodstraní nenávist a nepřátelství z života jednotlivců a národů pak jde lidstvo vstříc zvláštnímu míru – pokoji smrti. Ale stále je čas milosti, čas spásy (2Kor 2,6). Odkud vznikají různice mezi národy?: Z nespravedlnosti, z hospodářských rozdílů a neposkytnutí pomoci, z touhy po moci a neuznávání lidských práv, ze závisti, pýchy a egoizmu.
Mezinárodní instituce se vyzývají, aby se více snažily o společenství celého lidstva a podporovaly pokrok ve skoncování válek. V tomto musí spolupracovat křesťané i nekřesťané. I v oblasti hospodářské se vyžaduje mezinárodní spolupráce, zejména rozvoj nových národů je závislý od finanční a lidské pomoci (odborníci, spolupracovníci, investice bez výdělečného ducha). Při tom se musí národy zříci hledání zisků, národní prestiže, politické moci, vojenské převahy, rozšiřování ideologie. Článek 86 uvádí praktické normy pro spolupráci mezi národy: aby pokrok vznikal z práce vlastního národa, aby vyvinuté země toto úsilí podporovaly, aby vznikly instituce, které by regulovaly mezinárodní obchod a vyrovnávaly nedostatky v produkci rozvojových zemí, aby byly přezkoumány a učiněny změny hospodářských a sociálních strukturách rozvojových národů.
Prudký růst populace, zvláště v některých zemích vyvolává problémy, které se snaží vlády řešit radikálně omezováním porodnosti. Koncil varuje před mravně nedovolenými prostředky kontroly porodnosti – nabízí náboženské a mravní poučení lidí v této oblasti. Křesťané se vybízejí k mírové práci a bratrství mezi národy, zejména ducha chudoby má mít církev a také lásku k chudým. Mírnění bídy je povinností biskupa (slovem i skutkem napomínat k tomu Boží lid), aby podle sil poskytovali ne z přebytku, ale z podstaty, aby pořádali sbírky na sociální a charitativní účely. Tím že církev hlásá evangelium tím také přispívá k míru a bratrství. I katolická církev se vyzývá k vytvoření orgánu pro podporu spravedlnosti a lásky na celém světě.
Závěrečné slovo : článek 91 – 93
Vše, co zde bylo předloženo, má být pomocí všem, ale zvláště pro věřící pod vedením kněží. Církev je otevřena k dialogu se světem, vyžaduje však nejdříve, aby v církvi samé byla respektována různost, rostla vzájemná úcta a svornost, aby zde se rozvíjel plodný dialog mezi kněžími a laiky. Aby bylo vždy silnější to co věřící sjednocuje než to co je dělí. Aby zde platilo: v nutnosti jednota, v pochybnosti svoboda, ve všem láska. Církev se vyzývá k úsilí o ekumenickou jednotu křesťanů, aby v tomto bylo znamení míru pro svět. I s věřícími v Boha chce církev vést otevřený dialog. Tento dialog patří i nevěřícím, kteří se řídí principy humanity, ale i nepřátelům – všichni jsme přece bratři. Všichni máme tvořit pokojný svět bez moci a postranních úmyslů. Křesťané mají sloužit dnešní době v lásce (Jan 13,35), ve všech lidech mají vidět Krista, mít je rádi jako svého bratra a skutkem vydávat svědectví evangeliu a pravdě.