Co je člověk

Alexis Carrel napsal knihu „Člověk, tvor neznámý“. Je možno tvrdit, že člověk je tvor neznámý? Nebo je člověk jen vyvinutějším živočichem, je jenom robotem, je tvorem určeným k nicotě jak to tvrdí existencionalisté?

Během dějin často byl na člověka dvojí pohled: buď se člověk přecenil („člověk, to zní hrdě“ nebo člověk arijský je „nadčlověk“) anebo se člověk podcenil, pohrdá se jím, člověk je jenom do počtu, jedinec není nic.

Co říká dnešní věda o člověku? Dovolává se mnohých podobností mezi člověkem a tzv. lidoopy (šimpanz, gorila, orangutan) a na prehistorické nálezy kostí.

  1. Věda přiznává, že se lidské tělo sice nevyvinulo z těla opic, ale oba měli společného předchůdce.
  2. Nálezy kostí (vykopávky) ukazují, že lidské tělo bylo v dřívějších obdobích podobnější opicím (čelo, předsunutá partie úst atd.) Na Jávě byla objevena lebka lidoopa tzv. Pitecantropa, v Pekingu tzv. Sinantrop, asi 600 000 let stáří. Primitivní nástroje z kostí a kaméně, zbytky jídla, prokázaly, že se jednalo o člověka. Další nálezy byly ve východní Africe, v jižní Francii, u Heidelbergu (Neandrtálci asi 150 000 let).

Co říká k tomu Bible? Co se týká vývoje těla člověka, není vývoj z říše zvířat – pokud to věda ještě bezpečněji prokáže (zatím jsou to jen hypotézy) v rozporu s Biblí, neboť Bible jako náboženská kniha neřeší přírodovědeckou otázku. Pokud stojí v Bibli, že Bůh stvořil člověka ze země (jeho tělo) Gen 2,7 znamená to, že Bůh použil již něčeho co zde bylo jako stvořené. Vývojová řada by vypadala: od neživé hmoty, rostlin, nižší a vyšší živočichové, člověk. Zde je zajímavé, že člověk jako vrchol této řady, obsahuje v sobě vše z této nižší skupiny, hlavně prvky hmoty, vápník, fosfor, železo atd., život vegetativní, sensitivní, ale navíc má v sobě něco zcela odlišného – život duchový.

Podstatný rozdíl mezi zvířaty a člověkem je v tom, že člověk má duchovou duši. Ta se nemohla sama vývojem vytvořit. Projevuje se rozumem, vůlí, svobodou a používá jako nástroje mozku (jako např. klavírista používá klavíru). Projevy duše v oblasti rozumu: tvoří všeobecné pojmy, poznává i nehmotné věci jako ctnost, věčnost, čas, svobodu, přemýšlí o sobě a svém jednání. Projevy duše v oblasti vůle: usiluje o nadsmyslové věci – skutečnosti: pravdu, lásku, čest. Určuje své jednání ve svobodě (na rozdíl od hmoty, která se řídí nutnými zákony, zvíře instinktem, člověk má svobodu volby.)
V oblasti citu se duše projevuje schopností lásky, cítění utrpení, v úsilí o vše krásné, čestné, dobré, o štěstí.

Duše a tělo tvoří u člověka jednotu a tím vytváří osobu. Duše je formou těla – oživuje tělo. Věřící mohou připustit vývoj těla lidského, který Bůh vložil svými vývojovými zákony do vývojové řady, ale o duše lidské musí věřit, že ji bezprostředně stvořil Bůh („Bůh vdechl dech života“ – obrazná řeč Bible v Gen 1-3).

Každý člověk je neopakovatelné individuum, jedinec, protože každý má vlastní jedinečnou duši (ta se nepředává plozením, nedědí se, je to však Boží stvořitelský úkon). Člověk je stvořen jako muž a žena, tím je dána v Bibli základna pro rovnost a důstojnost obou pohlaví. První lidé měli od Boha též mimopřirozené dary: milost Boží, harmonii duše a těla, nepřítomnost utrpení, nepřítomnost náklannosti ke hříchu a žádostivosti, existovala i nesmrtelnost těla.

Hříchem prvotním (dědičným) ztratil člověk tyto mimopřirozené dary pro sebe i pro své potomky. Podstata prvotního hříchu tkví v pýše a neposlušnosti vůči Bohu: chtěli být jako Bůh, nechtěli být závislou bytostí. Zlo a hřích nepocházejí od Boha, ale přišly na svět od zlého ducha a od člověka, který zneužil své svobody.

Bůh zůstává i po dědičném hříchu člověka dobrý a svatý. Slibuje vykoupení a Vykupitele tj. návrat mimopřirozených darů. Dnešní člověk, po narození Ježíše Krista, Syna Božího, se nachází ve stavu tzv. padlé lidské přirozenosti (hřích dědičný), ale má možnost se povznést do přirozenosti tzv. povýšené a to křtem sv. a životem víry, lásky a naděje, kterou nám zprostředkoval Ježíš Kristus – Vykupitel. Takový člověk opět obdržel milost Boží a stává se opět stvořením k obrazu Božímu, jeho rozum je opět jasný, bdělý a čistý, vůle je svobodná, silná, cit veselý a jasný, svědomí jemné. A i když ostatní mimopřirozené dary člověk neobdržel s milostí Boží hned, v naději je očekává a ve víře jejich nepřítomnost není pro něho trestem ani jhem, ale zkouškou lásky. Pokud jde ještě o nesmrtelnost duše v člověku, ta si žádá věčné štěstí, poznání plnosti pravdy, trvalost lásky, vyšší spravedlnost. Toho nelze dosáhnout zde na zemi.

I všeobecná víra lidstva (primitivních národů) v nesmrtelnost a existenci duše svědčí o pravdě o nesmrtelnosti duše. (Např. úcta hrobů, stěhování duší atd.) Pokud jde o tělesný život člověka: tímto nemá křesťan pohrdat, ale naopak, tělo má pokládat jako od Boha stvořené, jako dobré dílo, určené ke zmrtvýchvstání, posvěcené Ježíšem Kristem, které bylo zde na zemi „chrámem Ducha sv.“, proto má mít i tělo a vše co s ním souvisí v úctě (viz. Druhý vatikánský koncil: Církev v dnešním světě č. 14).
„Člověk je složen z těla a duše, křesťan z těla, duše a Ducha sv.“ (Kardinál Pio)
Možno si přečíst texty Písma sv. Gen 2,7 a Gen 1,27.
„Já jsem vzkříšení a život, kdo ve mně věří, bude žít, i když zemřel.“ (Jan 11,25).