Zákon přirozený – zákon Boží

Bůh stvořil svět, který se řídí příslušnými zákony např.v neživé přírodě je pohyb a slučování prvků, v živé přírodě je růst, množení atd. I člověk se řídí zákony. Tělo zákony tělesnými, duše a mravní život se řídí přirozenými pravidly mravnosti: „Čiň dobré a varuj se zlého.“ I dnes u přirozených národů najdeme tyto základní zákony mravnosti jsou velmi ušlechtilé.

Tento přirozený zákon je universální pro všechny lidi. Církev hájí přirozená práva, vysvětluje co je v nich deformováno zlobou lidstva nebo civilizace. Kant prohlásil: „Dvě věci mně naplňují údivem: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“

Co je to zákon Boží? Protože došlo v dějinách lidstva k zatemnění rozumu a zeslabení vůle, proto Bůh vyhlásil zákon zjevený – vyhlášený v desateru přikázání. Tento zákon zjevený v sobě vlastně obsahuje i zákon přirozený. Desatero přikázání bylo Bohem vyhlášeno asi r.1300 před Kristem a přijal jej Mojžíš na hoře Sinaj. Jsou to dvě desky zákona  Ex 19,20, Dt 5,6-18. Byly zničeny ve válce židovské r.70. Přikázání první desky (1 – 3) řeší vztah člověka k Bohu, přikázání druhé desky (4-10/)řeší vztah lidí mezi sebou a k sobě.

Boží zákon můžeme přirovnat k silničním značkám pro motoristy, které je bezpečně vedou, k semaforům, které udržují bezpečnost provozu. Ježíš nepřišel zrušit tento Boží zákona desatera, ale naplnit (zrušil jen zákony bohoslužebné, soudní, společenské konvence atd.)Ježíšův vyšší zákon je zákon dokonalé lásky. „Miluj Pána Boha celým srdcem, duší, myslí a svého bližního jako sám sebe.“ Mt 22,37-9. V tom je celý zákon a proroci. Tento zákon Kristův můžeme dosadit i do desatera, která pak zní:

  1. přikázání: Pravá láska je výlučná.
  2. přikázání: Jméno Boží je pro milujícího velmi drahé a cenné.
  3. přikázání: Milující mají pro sebe čas.
  4. přikázání: Kdo miluje Boha má rád i jeho zástupce (rodiče, představené).
  5. přikázání: Milující má rád všechny lidi i nepřátele.
  6. přikázání: Láska ctí čistotu svou i druhého.
  7. přikázání: Láska má v úctě majetek druhého.
  8. přikázání: Láska si váží a miluje pravdu.

Kristus odsoudil farizejské plnění zákona tj. maličkosti plnit, hlavní věci jako je láska neplnit. Zachovávat zákon bez milosti vede k pýše a tvrdosti, naproti tomu konat skutky zákona s milostí tj. s pomocí  Ježíšova, vede k pokornému smýšlení Božích dětí. „To je láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání.“ 1Jan 5,2. Odkud vycházejí zákony občanské a státní? Mají vycházet z přirozeného zákona a respektovat svobodu člověka (svědomí, náboženství…) Zahrnují jen vnější a veřejné povinnosti občanů (např.práce, škola…) Hájí jednotlivce i společnost, aby docházelo k pokojnému životu lidí. „Dávejte každému co mu patří, komu daň tomu daň, komu clo, tomu clo, komu úcta, tomu úcta, komu čest, tomu čest.“ Řím. 13,7.

Zákon církevní je lidský, je to zákon církve k prospěchu věřících, tak aby mohla církev dobře plnit své poslání ve společnosti. Existuje církevní zákoník, kde jsou předpisy bohoslužebné, svátostné, disciplinární, soudní…“Dávejte co je císařovo císaři, co je Božího Bohu.“Mt 22,21.

  1. Vážné a dobré zákony státní křesťan má plnit pod těžkým hříchem. Spravedlivý zákon váže ve svědomí.
  2. Církevní zákony zavazují také ve svědomí.Ježíš dal moc Petrovi: „Cokoli svážeš… tobě dám klíče království nebeského…“ Mt 16,18.
  3. Zákon zlý se nemůže a nesmí  zachovávat (je totiž nespravedlivý). Zákonodárce může také zprostit povinnosti zákona určitý počet lidí = dispenz, výsada např. duchovní osoby zprostit vojenské služby.

Co je to výjimka ze zákona? (Epikie). Zde rozhodne uživatel zákona – člověk, co je pro něho v dané situaci větší dobro nebo volí „menší“ zlo. Zákon  má právo vysvětlovat vždy jen zákonodárce. Vedle základního Božího zákona  – Desatera – je zákona vyšší dokonalosti = rady Pána Ježíše z evangelia. Tento zákon však nezavazuje všechny (např. čistota, chudoba, poslušnost tzv.řeholní rady).

Jak máme řešit pochybnosti plynoucí ze zákona? Někdo např. neví, zda vyznal všechny hříchy, ale není si také jist, zda něco zamlčel. Má se zde rozhodnout kladně tj. že vyznal všechny hříchy. Pochybujeme-li o zákonu, nezavazuje nás tento domnělý zákon (nevím, zda-li je něco dovolené nebo ne). Něco jiného, když nevím zda se něco smí nebo ne: nemám jednat aniž se přesvědčím. Při rozhodování mezi dobrým a lepším zde se musí postupovat rozumně. „Lepší je někdy nepřítelem dobrého.“

V otázkách právních: věc a zákon se považují za jisté, dokud se nedokáže opak.