2. Boží přikázání: Nevezmeš jméno Boží nadarmo
V biblickém chápání jméno vždy vyjadřuje osobu, nositele tohoto jména, pak je jen přirozené, že čím vznešenější nositel jména tím větší úcta mu přísluší. Boží jméno vyjadřuje Boží osoby: Boha Otce, Boha Syna Ježíše Krista a Ducha sv. Tato jména máme mít ve velké úctě a vyslovovat je rádi v modlitbě, v rozhovoru, v náboženském zpěvu. Nadarmo a zbytečně vyslovuje jméno Boží:
- V netrpělivosti, v údivu nebo zlozvyku vyslovené. Kdo jen drmolí modlitby bezmyšlenkovitě (to vše je jen všední hřích).
- Kdo k tomuto nadarmo vyslovovaném přidá ještě i zlobu srdce nebo tím dává pohoršení druhým lidem, zejména dětem (zde jde již často o těžký hřích).
Rouhání je přímá potupa Boha buď slovy, myšlenkami nebo skutky (např. mít v neúctě svatá znamení – kříž, svaté obrazy apod.). Způsoby rouhání jsou tyto:
- Tvrdit, že Bůh je nespravedlivý, že není milosrdný.
- Tvrdit o sobě a vypínat se, že jsem jako Bůh.
- Mluvit o Bohu sice pravdivě, ale posměšně, s hněvem.
Rouhání bývá těžký hřích, pokud je to jasné. Pokud někdo vyslovuje „ zkomoleniny“ rouhání např. jemine, mordie, ježkovy zraky, krucinálfagot atd. Zde se nejedná o hříchy. Klení znamená používat posvátných slov ve zlosti, v netrpělivosti, lehkomyslnosti. I kazatel, když se nedbale připravuje na kázání, nevykládá správně Boží slovo, bere tím jméno Boží nadarmo. „Jméno Boží je pevná tvrz, k ní se utíká spravedlivý a zachrání se.“ Přísloví 18,10. „Boží jméno není prázdná slupka, ale symbol věčné moci, panství, velikosti.“ (Lippert).
Přísaha je dovolávání se Boha za svědka své výpovědi. Musí zde být jak vnitřní úmysl tak vnější projev slovem nebo skutkem např. zvednutí ruky, dotknutí se Bible. Přísaha může být výpovědná o věcech minulých a přítomných, příslibem o věcech budoucích. Občanská přísaha není přísahou v náboženském smyslu. K dovolenosti přísahy patří, aby byla pravdivá, rozvážná, spravedlivá.
Křivá přísaha je naproti tomu nespravedlivá (to je těžký hřích). Mt 5,35 : „Já však vám pravím, abyste nepřísahali…“ Jak 5,12: „Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne…“ Naproti tomu Ježíš prohlašuje : „Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám pověděl jsi-li ty Mesiáš Syn Boží? Dí mu Ježíš: Ano já jsem…“ Mt 26,63. I sv. Pavel přísahal: „Před Bohem to pravím, že nelžu…“ 2 Kor 1,23. Nikdy nelze přísahat s myšlenkovou zámlkou, to je též křivá přísaha. Vynucená přísaha nemá platnosti.
Zapřísahání: Snažíme se někoho přimět k vykonání nebo zabránění činu za vzývání Boha = exorcismus. Někdy zapřísaháme proti zlému duchu. Podmínkou je, aby zapřísahání bylo pravdivé, spravedlivé a uvážené. I modlitba ke sv. Michalu archandělu je exorcismem.
Slib je projev, kterým se zavazujeme Bohu, že vykonáme nějako dobro. Např. je křestní slib, manželský slib, řeholní sliby. Není slibem pouhé předsevzetí. Slib je smlouva s Bohem, je to úkon klanění Bohu, ctnost nábožnosti. Písmo sv. chválí sliby např. Ž 76(75),12: „Sliby čiňte a plňte.“ Bůh také slíbil vykoupit svět a svůj slib splnil. Slib může být veřejný, soukromý, slavnostní, jednoduchý, věcný, trvalý, dočasný, naprostý, podmínečný. K platnosti slibu patří, aby zde byla schopnost slíbit, vědomost, svoboda, aby předmět slibu byl počestný, spravedlivý a možný. Porušení slibu čistoty je svatokrádeží, jinak porušení jiného slibu je těžký nebo lehký hřích podle okolností.
Uvolnění slibu se děje zánikem z vnitřních důvodů např. uplynutím lhůty, změnou podmínek, zneplatněním představeným nebo záměnou slibu.
„Muž, jenž často přísahá bude opovrhovat zákonem…Přísahá-li křivě nebude ospravedlněn, neboť jeho dům se naplní neštěstím.“ Sir 23,9.
Každý ať slibuje jenom to, co slíbit chce, co však slíbil, ať také dodrží.