7. blahoslavenství

Blahoslavení pokojní, neboť budou nazváni syny Božími.

Zejména po dvou hrozných světových válkách ve dvacátém století si lidé všeobecně přejí mír. Co je to pokoj či mír, který má v tomto blahoslavenství Pán Ježíš na mysli? Lidé často nazývají mírem to, že není válka. Musíme říci, že jenom takový mír nemá Pán Ježíš v tomto podobenství na mysli. Často lidé zakoušejí zvláštní mír a pokoj ve vánoční, kouzelné atmosféře v kruhu rodinném a dokonce i ve válečných konfliktech bývá kolem vánoc klid zbraní, protože se vzpomíná na narozeniny Knížete pokoje – Ježíše Krista a lidé si připomínají andělské poselství napsané v Písmu sv.: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.“

I my křesťané chápeme o vánocích více než jindy to co o míru říká sv.Tomáš Akvinský, který učí, že mír je „stabilitas ordinis“ – „zajištěný pořádek“. Mír a pokoj je tedy hluboko zakotven v pravém Božím řádu. Nepokoj znamená rozbití tohoto Božího řádu. Kdo je však Kristem v tomto blahoslavenství blahoslaven? Kdo je z tohoto vyloučen? Vyloučeni jsou jistě ti, kteří i v dnešní době blahoslaví spíše bojovníky, válečníky, válečné hrdiny – jak tomu bylo na př. za nacizmu. Také nestačí pro toto blahoslavenství, aby někdo měl mír jenom rád a přál si mír. Dokonce nestačí, aby o míru jenom mluvil a to třeba velmi vehementně, aby o míru psal, diskutoval… Ježíš ve svém blahoslavenství má na mysli lidi, kteří jsou „pacifici“ jak zní slovo pokojní v latinském textu, tj. „pacem facere“ – tvůrci pokoje. Ten je blahoslaven, kdo pro mír něco koná, tedy pro zajištěný pořádek – stabilitas ordinis. Papini ve své knize Život Kristův říká: „Kteří přinášejí dobro tam, kde je zlo, kteří uzavírají mír, kde zuří války…“ Původem každé války je láska k sobě, láska k bohatství, láska k pýše a majetku, závist, nenávist. Blahoslavenství nás učí nenávisti k sobě a lásce k lidem i těm, kteří nás nenávidí…“

Je tedy blahoslaven ten pokojný člověk, který se snaží žít v lásce a tedy i v míru v rodině, když odstraňuje nenávist, pýchu, zlobu, odpouští, kdo žije v lásce v zaměstnání, se sousedy, kdo mezi lidi přináší pokoj, usmíření jak to uměli svatí na př.sv.Norbert, sv.Kateřina Sienská atd. Neměli bychom tedy říkat „my nemůžeme ovlivnit mír ve světě, ten za nás musí někdo jiný vydobýt.“ I když jistě jsou důležitá mírová jednání přece ještě více záleží na každém člověku zda bude kolem sebe šířit Boží pokoj. Abychom tento pokoj Boží mohli šířit musíme jej také vlastnit. „Nikdo nemůže dát co sám nemá.“ Milost a pokoj Boží se nám uděluje především v kostele – tam o něj prosíme Ježíše Krista: „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa – uděl nám pokoj.“ Jen Ježíš přinesl pokoj mezi Bohem a lidmi smrtí na kříži a nám tento pokoj vždy znovu uděluje ve mši sv. a svátostech, především ve svátosti smíření, ve svatém přijímání. Abychom měli pokoj v sobě, pokoj s Bohem a lidmi. Jen tehdy můžeme šířit pokoj kolem sebe, když budeme mít bratrské smýšlení Kristovo, když budeme respektovat právo a svobodu druhých jak to dělal Ježíš. Když budeme mít ducha 2.Vatikánského koncilu, který nás vede cestami pokoje Kristova na př. při sjednocení křesťanů, v novém vztahu k ateistům, nekřesťanům, k židům atd.

Sv. František z Assisi je názorným představitelem člověka tohoto blahoslavenství. Sám měl v sobě pokoj Boží a proto ho přinášel i druhým lidem. Všichni ho měli rádi a šli za ním. „Proč všichni jdou za tebou?“, ptal se jeho spolubratr Lev. Nejen lidé, ale i zvířátka se cítila dobře v blízkosti sv. Františka. Františka poslouchali kázat např. ptáčkové, nebáli se ho zajíčci, ochočil si ovečku, zkrotil vlka, všechny lidi nazýval svými bratry a sestrami. František uměl kázat o míru válčícímu císaři, nebál se jít k mohamedánskému sultánovi a vymoci u něj částečný mír. František začínal vždy svá kázání slovy pokoje Božího a rovněž při vzájemném setkání s lidmi pozdravoval vždy pozdravem pokoje. Člověk pokojný je i člověkem pokorným, je člověkem Božím a to byl sv.František. Zde je odpověď na otázku „proč všichni jdou za tebou“.

Pokojný člověk – to není zbabělec nebo apatický člověk, ale naopak člověk, který naplňuje slovo Pána Ježíše: „Přišel jsem na svět přinést meč..“ To znamená boj se zlem v sobě samém, boj se hříchem ve vlastním nitru, který je zdrojem všeho nepokoje. Jak může člověk usilovat o mír, když ho nemá ve svém nitru, místo toho tam má nenávist a jiné hříchy? Křesťan se rád nazývá adoptivním synem Boha Otce, ale tím bude opravdu až tehdy, když bude člověkem Božího pokoje a pokory jak si to přeje Ježíš: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem a naleznete pokoj svým duším.“/Mt 11,29/ „Pokoj svůj dávám vám, pokoj svůj uděluji vám, ne jako svět já dávám vám.“ /Jan 14,27/ Toto blahoslavenství je tedy hlubší než jen přání míru i než pouhá nepřítomnost války. Toto blahoslavenství jde na kořen všeho pokoje – do lidských duší – tam odkud vychází pravý mír, kde se také mír tvoří nebo i ničí. V dnešní době je stále větší potřeba, aby každý člen Boží církve usiloval o Boží spravedlnost a mír, aby přispíval k pravému míru na zemi. To znamená konkrétně i přijmout toto blahoslavenství a naplňovat ho jak k tomu vybízejí i výzvy papežů k míru k prvnímu dni v roce, jak k tomu vybízejí mírové encykliky na př. „Mír na zemi“, jak k tomu vybízí i koncilní dekret Radost a naděje v 5. kapitole. Protože křesťan v oblasti Božího míru spolupracuje s Bohem, je třeba, aby doprovodil své úsilí i vytrvalou prosebnou modlitbou o mír: „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi a uděl nám pokoj. Maria – královno míru – oroduj za nás!