5. blahoslavenství

Blahoslavení milosrdní, neboť dojdou milosrdenství.

Má smysl ptát se, které blahoslavenství je nejkrásnější? Všechna jsou krásná, ale snad nejmilejším by nám mělo být toto milosrdenství. Je totiž typicky křesťanské. Kdyby křesťanství nepřineslo světu nic víc než toto – přineslo by hodně a Ježíš Kristus jenom pro toto blahoslavenství by byl největším člověkem a dobrodincem lidstva. Toto blahoslavenství se týká totiž vztahu člověka k člověku.

Ani pohanská antika ani Starý zákon neznali milosrdenství, tak jako je nezná i člověk bez srdce dnešní doby. V pohanské antice se např. některé nevítané děti odstraňovali, nemocní se „odkládali“, člověk neznamenal mnoho, otrok vůbec nic. Nacismus na př. byl také bez milosrdenství, pro tento směr být milosrdný bylo pokládáno za slabost. Milosrdenství neruší spravedlnost, ale doplňuje ji. Bůh je nejvýš spravedlivý a milosrdný zároveň. My lidé jen těžko chápeme toto spojení spravedlnosti s milosrdenstvím a ještě s většími obtížemi to umíme uskutečňovat. Milosrdenství je v protikladu k sobectví, které vidí jen sebe. Je to soucit s potřebnými a také dobrá vůle pomoci. Není to tedy pouhý cit. Milosrdenství je jedno z „dítek“ lásky, je to skutečný projev soucítící lásky. Jako víra beze skutků je mrtvá, tak milosrdenství bez skutků je také mrtvé. A přece musíme konstatovat, že ve světě je více sobectví než milosrdenství. Na př. při jednom průzkumu telefonických rozhovorů bylo zjištěno, že slovo „já“ se objevuje jako nejvíce opakované slovo na celém světě.

Kristus je muž Boží pro druhé, je plný milosrdenství. Pomáhá ve věčných i časných dobrech. „Pojďte požehnaní a ujměte se království, neboť jsem lačněl a dali jste mi najíst, žíznil jsem a dali jste mi napít…“ (Mt 25,34) Rovněž v podobenství o Milosrdném samaritánovi se ukazuje přání Ježíšovo, aby lidé konali skutky milosrdné lásky k bližnímu./Lk 10,30/ Ježíšovi bylo líto zástupů, kteří jsou jako ovce bez pastýře, bylo mu líto trpících a nemocných, plakal s plačícími nad zlobou smrti, měl soucit s hříšníky, kterým nabídl pomocnou ruku, aby povstali z otroctví hříchu. Stejně tak i učedník Ježíšův musí nejprve se učit vidět utrpení a pochopit je z Božího pohledu a pak pomoci skutkem „tělesného“ nebo „duchovního“ milosrdenství. V dnešní době je třeba ještě více vidět duchovní a mravní bídu člověka a pomoci duchovním milosrdenstvím: umět učit nevědomé, dnes hlavně v oblasti náboženské, chybujícím umět poradit – „dobrá rada nad zlato“, hříšné pokárat ale pokorně a laskavě mezi čtyřma očima s vědomím „kdo z vás je bez hříchu hoď po ní první kamenem“, zarmoucené potěšit útěchou a to hlavně z Písma sv. jako kdysi Ježíš, umět snášet trpělivě křivdy a urážky a to i mnohdy i ve vlastní rodině, od nejbližších bratří a sester, umět zároveň ubližujícím odpouštět jako vítězství dobra nad zlem., lásky nad neláskou a modlit se vytrvale za živé a zemřelé, abychom tak kolem sebe i do věčnosti vysílali vlnění Boží milosrdné lásky. Ježíš správně předpokládal, že člověk zde na světě bude stále podléhat nemoci, bídě, neštěstí, smrti a právě milosrdenství toto zlo se snaží zmírňovat a překonávat. I dnes je třeba sytit hladové a napájet žíznivé, vždyť kolik lidí i dětí mezi nimi umírá denně hladem a žízní. Ježíš proto říká: „Nikdo, jenž by vám dal pít číši vody ve jménu mém neztratí svou odměnu.“ I dnes je třeba „nahé“ odívat, pocestné přijímat, tj. pomáhat těm, kdo jsou v sociální krizi, být k nim otevřený, pohostinný, snažit se jim pomoci. Zejména pak je třeba navštěvovat nemocné a vězněné osoby t.j. lidi dočasně „vyřazené“ pro tělesnou nebo mravní nemoc z lidské společnosti a přinést jim novou naději, lidské teplo pochopení a lásky. „Cokoli jste učinili ….mně jste učinili.“ To Ježíš sám na nás čeká v nemocném, ve vězněném. I dnes je třeba pochovávat mrtvé, ne jako lidé, kteří nic nevědí o naději pro něž platí “ ať mrtví pochovávají své mrtvé“, ale jako lidé věřící, kteří provázejí pohřeb modlitbami, slovem Božím, kteří dávají příklad, že smrt není poslední slovo života, ale vzkříšení a život v Ježíši Kristu.

A zvláště krásné je Ježíšovo milosrdenství vzhledem k hříšníkům na kříži. Spravedlnost lidská dává trest smrti, Boží spravedlnost a milosrdenství nabízí odpuštění hříchů vždy a všude. „Ještě dnes budeš se mnou v ráji.“ „Bože odpusť jim, neboť oni nevědí co činí.“ Avšak člověk musí alespoň o Boží milosrdenství stát. „Bůh, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe“, řekl svatý Augustin. Ježíš je nazýván přítelem hříšníků a celníků pro své milosrdenství. Dle něho máme i my hřích nenávidět, ale hříšníka milovat milosrdnou láskou. Být milosrdný – to je jediná cesta jak i my sami dojdeme milosrdenství. „Buďte milosrdní jako nebeský Otec je milosrdný.“ „Jakou měrou měříte takovou vám bude naměřeno.“

Je mnoho krásných příkladů svatých, kteří mimořádně konali milosrdenství na př. sv.Vincenc z Pauly, člověk „charity“ 17.století ve Francii, sv. Maxmilián Kolbe, který dal život za spolubratra, MUDr. Albert Schweitzer, který pomáhal malomocným, podobně i P. Damián de Veuster, v současné době mimo jiné i matka Tereza z Kalkaty, která se spolusestrami se ujímá nejzaostalejších, odložených dětí, umírajících lidí v bídě a na ulici…. I když u nás i jinde ve světě přebírá většinou stát starost o sociální otázky lidí, zbývá ještě mnoho pro skutky tělesného a duchovního milosrdenství.