2. blahoslavenství

Blahoslavení plačící, neboť budou potěšeni.

Toto blahoslavenství zní ještě překvapivěji a paradoxněji než první blahoslavenství. Že by mělo být štěstím, když je někdo smutný a pláče? Je snad křesťanství náboženstvím bolesti a pláče? Je snad křesťan člověkem, který nevidí krásu a radost? Odnímají však křesťané světu všechnu jeho radost? Zatracují snad křesťané přirozené radosti a krásy přírody? Nikoliv. Pak by totiž byl sv. Pavel nejhorším křesťanem, protože vyzývá ke stálé radosti nebo i sv. František by byl špatným křesťanem, protože se stále radoval z přírody, ze zvířat, z lidí… Naopak – dnešní moderní „pohané“ a to existencionalisté jsou pesimisty, žijí ve strachu, protože hlásají zbytečnost života a nicotu života (Sartre). Ježíš sám nebyl smutným člověkem, nebyl misantropem, ale člověkem hluboké radosti, který se radoval na př. z východu slunce, z polních květin, ze zpěvu ptáčků, radoval se se svatebčany, radoval se s dětmi a žehnal jim. Děti vždy poznají dobrého a radostného člověka a toho mají rády, ale škarohlídovi a zlému člověku se vyhnou. Ježíš ovšem i plakal a to nad smrtí přítele Lazara, plakal nad Jeruzalémem a jeho obyvateli, že nepřijali jeho učení. Přesto však základním postojem Ježíše byla radost, vždyť hlásal své učení, evangelium, tedy radostné učení. Ježíš však věděl, že v životě lidském je třeba i pláče a smutku, protože v tomto lidském stavu „padlé lidské přirozenosti“ je pláč přímo potřebný a blahodárný, protože Ježíš chce tento pláč proměnit v radost. Posledním slovem v životě lidském nemá být tedy zármutek, pláč, ale radost. Je toto blahoslavenství velkou Boží útěchou.

Ze zkušenosti víme, že svět je velkým slzavým údolím. Ve světě je mnoho utrpení, bolesti a pláče. O slzách se říká, že když spadne kapka slzy do moře, proměňuje se v perlu. Pláč je především projevem bolesti a zármutku, ale někdy i radosti nebo zlosti. Vztahuje se Ježíšovo blahoslavenství na každý pláč? Zahleďme se na různé druhy pláče. Je „bezcenný“ pláč na př. pláč dítěte, které pláče, protože jsme mu odebrali nebezpečnou hračku nebo zápalky, aby nezpůsobil škodu. Stejně pláče i dospělý, když je mu odňata „velká hračka“ nebo „modla“ – totiž nějaká hříšná věc, hříšný vztah a pod. Dalším druhem pláče je pláč „přirozený“ např. pláč při loučení s přítelem, se synem, zejména při smrti nám drahých osob. Všichni takto plačící jistě budou potěšeni. Je pláč „ušlechtilý“ na př. když matka pláče nad svým pobloudilým dítětem, které se dalo na scestí. Znám je pláč sv.Moniky nad svým synem Augustinem, který se dostal na scestí. Tito lidé jistě také budou potěšeni. Konečně je pláč a zármutek a to pláč nad chybami, nedokonalostmi a hříchy vlastními a špatnostmi ve světě. Pláč, že v nás i ve světě není ještě dosti svatosti. Tento pláč má Ježíš v tomto blahoslavenství přednostně na mysli a jistě tito plačící budou Ježíšem potěšeni. Např. sv. František Saleský říká, že jediný důvod zármutku má být pro křesťana, že se dopustil těžkého hříchu. Vztahuje se tedy toto blahoslavenství na pláč dobrý, ušlechtilý a ne na bezcenný a hříšný pláč. „Svět se bude radovat, vy se budete rmoutit…ale zármutek váš se promění v radost.“ (Jan 16,20) Pláč je i jako lék po hříchu. Kdo nepláče a nelituje zůstává tvrdým, nechce se obrátit, nechce konat pokání, konat smír. Čím je kdo vzdálenější od Boha, tím méně je v něm radosti. Peklo je místo bez radosti, je to naprosté odloučení od Boha. Ježíš když plakal a rmoutil se pro druhé lidi byl nebeským Otcem potěšen. Podobně budou potěšeni i věřící, kteří jsou zarmouceni pro druhé lidi, kteří trpí, jsou smutní a pláčou. Je známé přísloví: „Smutný svatý – žádný svatý.“ I když je záslužné a skutkem duchovního milosrdenství, když se snažíme někoho potěšit v zármutku, v nemoci, při pohřbu, nejvíce je potěšen člověk Pánem Ježíšem.“Veleben budiž Bůh…on nás těší v každém soužení.“ (2.Kor 3-4)