30. neděle v mezidobí “ C “ a Posvěcení chrámu

12. 10. 2019

Tak jako člověk se stává křtem svatým novým Božím člověkem, tak i budova kaple, kostela nebo katedrály se stává posvěcením z rukou biskupa novou Boží budovou, domem Božím a domem modlitby. Nezáleží na tom zda-li je to budova románského, gotického, barokního stavebního slohu či moderní budova kostela. Kulturnost člověka se pozná mimo jiné také podle toho jak se chová ke kostelu, zda-li má kostel v úctě, zda-li se v kostele chová důstojně, i když není věřící. Pro nás věřící by měl kostel, zejména farní kostel být nejen domem Božím a domem modlitby, ale také druhým domovem kam rádi přicházíme, kde se shromažďujeme jako bratři a sestry Pána Ježíše, jako dcery a synové nebeského Otce kolem stolu Večeře Páně, kolem stolu Božího slova. Ve víře má být pro nás věřící posvěcený kostel předobrazem nebeského domova a nebeské Boží hostiny. Zde v chrámě se otevíráme rozumem a srdcem radostné zvěsti Písma svatého. Zde se stále znovu setkáváme s láskou Pána Ježíše, který nám odpouští hříchy jako Dobrý Pastýř, který nás posiluje na cestě životem Božím pokrmem a nápojem, který nás ujišťuje znovu a znovu svými přisliby věčného života, vzkříšení a setkání s Ním tváří v tvář. Zde v kostele Ježíš nás posiluje Duchem svatým a milostmi k zápasu o věnec nepomíjející v každodenním životě při přemáhání pokušení a hříchu, v zápase o co největší přiblížení se svatému životu Ježíšovu. Abychom mohli se svatým Pavlem říci.“ Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, milost Boží mi nebyla dána nadarmo – teď už mne čeká jen věnec spravedlnosti.“ Chrám je také domem modlitby. Podobenství Pána Ježíše o farizeji a celníkovi v chrámě nám ukazuje jakou modlitbu má Pán Bůh rád, kterou rád vyslyší. Není to modlitba farizeje, ale celníka. Přítomnost i modlitba farizeje byla pyšná, domýšlivá, sobecká, která si vytvářela z Boha sluhu, který musí člověka poslouchat. Přítomnost a modlitba celníka naproti tomu byla pokorná – vědoma si vlastních slabostí a hříchů, dále byla milosrdná, neodsuzující druhého. Jen tento druh přítomnosti a modlitby v kostele jsou bohulibé a modlitba je Bohem vyslyšena a člověk obdrží požehnání. Evangelium bychom však špatně pochopili, kdybychom si mysleli, že Ježíš odmítá děkovnou modlitbu anebo spravedlivý život. U farizeje však děkovná modlitba byla špatná, pyšná a spravedlnost tvrdá, nadutá a domýšlivá bez milosrdné lásky. Ježíš říká o spravedlnosti: “ Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho větší než spravedlnost zákoníků a farizejů do nebeského království nevejdete.“ To “ o mnoho větší“ znamená spojení s milosrdnou láskou a pokorným smýšlením. Závěrem si řekněme, že podle Písma sv. tím nejvzácnějším chrámem, chrámem Ducha sv. máme být my pokřtění lidé. Jakkoli máme radost z našeho farního, posvěceného kostela, ještě větší radost máme mít z každého křesťana a z krásy jeho duše ozdobené dary Ducha sv., láskou Boží, radostí, pokojem, dobrotou, vlídností, zdrženlivostí, čistotou…jak to vyjmenovává sv. Pavel. Při dnešní mši sv. chceme tedy pokorně Pánu Bohu děkovat a prosit za náš kostel, ale také za každého z nás, kteří tento druhý domov máme, abychom se stále znovu očišťovali a ozdobovali dary Božími, abychom byli stále více podobni Pánu Ježíši Kristu po vzoru svatých našeho národa: Václava, Ludmily, Anežky, Vojtěcha, Prokopa, Jana Nepomuckého a dalších, aby celá Kristova církev už zde na zemi byla stále více svatým a krásným Božím chrámem. Amen.