24. neděle v mezidobí “ A „

Dnešní Boží slovo je ve znamení odpuštění. Je to vlastně nejkrásnější slovo, které Ježíš Kristus přinesl naší planetě. Jak často máme možnost sledovat v televizi, že v přírodě vládne zákon silnějšího, boj o život, ale i v lidské společnosti vidíme rozličnou tvrdost a nemilosrdnost silnějších lidí proti slabším, někde krevní mstu, zločinecké gangy, které se navzájem nemilosrdně vraždí, nemilosrdné atentáty. Bohužel i ve Starém zákoně v Bibli známe zákon krevní msty – oko za oko, zub za zub. Ježíš však přináší jakousi duchovní hráz této lavině tvrdosti lidských srdcí, této nemilosrdnosti a neodpuštění. Kdo má tvrdé srdce, kdo je nemilosrdný, kdo nechce odpouštět, kdo se rád mstí, ten u Ježíše nenajde učitele moudrosti, pro něho jako na př. pro ideologa nacizmu Rosenberga bude odpuštění slabost, která není důstojná člověka. Byl však Ježíš slaboch? Naopak. Ježíš ukázal svým životem co stojí odpuštění, totiž velkou oběť, velké sebezapření, kráčení po úzké cestě, nesení kříže. Odpuštění nejen slovy, ale i skutky je vlastně láska, dodejme Boží láska. Petr chtěl odpustit až sedmkrát, Ježíš řekl sedmdesátsedmkrát, kolikrát jsem ochoten odpustit já? Jestliže sledujeme dějiny křesťanství, je to vlastně pronikání milosrdné lásky do nemilosrdných srdcí lidí. Domnívám se, že málo milosrdné lásky a odpuštění mezi lidmi je jedním z důvodů proč je v lidských společnostech tolik zla, nepřátelství a válek. Kdybychom měli možnost dát na váhy nemilosrdnost a na druhou stranu odpuštění, vážilo by i menší množství odpuštění mnohem více. Milosrdenství a odpuštění je vždy symbolizováno křížem Ježíše Krista a jen ten, kdo přijme Ježíše a jeho kříž může přinášet odpouštějící lásku. Vzpomeňme na sv. Ludmilu, která před svou mučednickou smrtí odpouští Drahomíře i svým vrahům, sv. Václav říká svému bratru “ to ti Bůh odpusť, bratře“, sv. Otec Jan Pavel II. odpouští Ali Agžovi, který spáchal atentát na papeže. Když se zamýšlíme nad velkou rozvodovostí, pak v největším případě tam hraje svou úlohu neodpuštění, nemilosrdnost srdce muže nebo ženy. Jak pro mne hrůzně zní z úst některých lidí – mladých i starých – na adresu různých delikventů: “ toho bych hned zastřelil, oběsil…“ Slovo odpuštění slyším málokdy. Naopak církev, podle příkladu Pána Ježíše, přichází do věznic, ústavů pro různé delikventy, aby hlásala odpuštění Ježíšovo i těmto lidem. Vzpomínám na seminární léta, kde bohoslovci se učili předcházet jeden druhého v odpuštění a usmíření.

Zamyslíme-li se nad podobenstvím Pána Ježíše o nemilosrdném správci, je nám jeho zloba a tvrdost i neodpuštění nepochopitelné a nesympatické. Sledujeme-li však současné lidi a i mladou generaci v její tvrdosti, brutalitě, musíme říci s papežem Piem XII., že toto vše pramení z toho, že nikdo nechce uznat svůj hřích. Proto ani nežádá odpuštění od Boha nebo od lidí a proto také není ani schopen druhému odpuštění dát. Do takových lidí nepronikne lítost, pocit viny. Ježíš i těmto lidem chce přinášet pocit viny a odpuštění a o to se máme snažit i my. Jen tam, kde se lidé naučí odpouštět ne sedmkrát, ale sedmdesátsedmkrát, tam přichází také Boží láska. Kdo chce mít rád lidi, musí se naučit odpouštět a odpouštět se naučí jen, když sám bude přijímat odpuštění to největší a zásadní od Ježíše Krista ve svátosti smíření, a v síle tohoto odpuštění pak může odpouštět i druhému člověku. Kéž by si to uvědomili zvláště mladí lidé vstupující do manželství i všichni kteří se modli Otče náš, že nikdo nemůže žádat odpuštění do Boha, jestliže nebude odpouštět svému bližnímu. Pane, ať rádi od Tebe přijímáme odpuštění svých hříchů, abychom pak mohli lehčeji odpouštět i svým bližním, blízkým i vzdáleným, sympatickým i nesympatickým lidem. Amen.