5. neděle velikonoční “ A „

Četli jsme ze Skutků apoštolů, že počet učedníků rostl a to nás vede k posílení naší velikonoční víry, že jenom dílo Boží mohlo být důvodem toho, že víra v Ježíše Krista se šířila rychle a zvětšoval se počet učedníků. Vždyť toto rozšiřování konali nejprve obyčejní rybáři a navíc nová víra křesťanská  byla pronásledována, mnozí věřící byli zavíráni do vězení, mučeni a popravováni, když nechtěli se zříci své víry. Kdyby Ježíš vzkříšený nebyl s křesťany jistě by toto dílo zaniklo dříve či později.Učením Pána Ježíše se nechávali uchvátit hlavně lidé prostí, též otroci, ale i lidé vzdělaní, lidé žijící v manželství i svobodní, muži a ženy, rovněž děti. Lidé pokřtění si byli vědomi velikého daru, který jim Ježíš vírou dává: slibu dědictví Božího domova kam Ježíš po svém vzkříšení odešel připravit lidem místa. Byli si vědomi, že pro tento dar se mají snažit být co nejvíce podobní Ježíšovi, aby byli královským, kněžským a svatým lidem Božím. Z tohoto vysokého ideálu neslevovali, naopak víra a křest znamenaly pro každého změnu života. Manželé začali žít čistě a svatě, svobodní se nechali nadchnout pro ideály panenství, křesťané se snažili konat skutky lásky bratřím a sestrám – pomáhali si v potřebách duchovních i hmotných. Přicházeli často ke slavení večeře Páně, největším neštěstím bylo pro ně dopustit se těžkého hříchu a kdo by tak učinil, všichni ostatní mu pomáhali k pokání a brzkému návratu do společenství lásky. Všichni se těšili na setkání s Pánem u stolu slova Božího i u stolu chleba Božího. Společně se modlili jak při Večeři Páně tak po domech křesťanů, rádi zpívali a radovali se ze své víry, kterou by nevyměnili za nic na světě: za žádného člověka, za žádný majetek, za žádnou slávu nebo moc. Několik příkladů z prvotní církve: Sv.Kosma a Damián – lékaři, kteří si cenili více své víry než svého povolání lékařského, dokonce než svého života, protože se stali mučedníky, sv. Sebestián – důstojník císařského vojska, který raději než své vysoké postavení si cenil víry, i když byl od své víry odrazován císařem a nakonec vydán ke krutému mučení, sv. Tarsicius – chlapec, který raději zemřel rukama zlých než by vydal ke zneuctění sv. Hostii, kterou nesl vězněným křesťanům.  Všichni křesťané tedy měli vysoké mínění o svém vyvolení a povolání, aniž by pohrdali druhými lidmi, spíše se modlili i za nevěřící i za ty, kteří byli jejich nepřáteli. I když od počátku v církvi existovali představení jako biskupové, kněží a jáhnové, přece mezi nimi a celým společenstvím věřících existovalo pouto lásky a služby. Své křesťanské poslání uměly naplňovat zejména ženy – matky ve svých rodinách, když svým dětem předávaly tradici víry, křesťané v různých povoláních a zaměstnáních byli druhým lidem příkladem života i slova. Vnějškově se sice křesťané ničím nelišili, ale dříve či později svým spravedlivým životem je druzí lidé obdivovali a často si je zamilovali. Toto svědectví prvních křesťanů, které jsem v krátkosti uvedl je historicky doloženo a potvrzuje tu krásnou větu z dnešního evangelia,kterou jsem četl.“ Kdo věří ve mne i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci.“Této větě jsem dlouho nerozuměl, ale právě při studiu církevních dějin ať nejstarších nebo současných jsem toto pochopil, že totiž sám Ježíš vzkříšený a Duch sv. dává svým křesťanům tuto Boží silu a moc žít nový život až k heroismu svatých mučedníků, vyznavačů a panen. Jinak řečeno, to sám Ježíš koná tyto velké skutky ve věřících křesťanech. tentýž Ježíš toto slibuje i nám. Každý z nás – ne ze sebe – ale z milosti, daru Krista Ježíše a jeho Ducha sv. může a má být svědkem svatého Božího života. Sv. Petr nazývá Ježíš kamenem nárožním, ať je Ježíš i v našem života kamenem nárožním naší existence, ať je Ježíš pro nás cestou, pravdou a životem. Amen.