2. neděle postní “ A „

Druhá neděle postní je ve znamení události proměnění Páně na hoře. Proč se tato událost z evangelia čte právě ve druhou neděli postní? Protože církev je stejně jako Ježíš dobrou učitelkou a chce povzbudit věřící  jako tehdy Pán Ježíš své apoštoly před svým utrpením tím, že jim zjevil svou slávu oslavené existence a že jim chtěl ukázat, že předpověděný Spasitel světa proroky Starého zákona. A skutečně apoštolové byli oslaveným Ježíšem uchváceni a bylo jim s Ježíšem dobře v tomto božském prostředí. Stejně tak i církev v postní době chce svým věřícím říci, aby věřili slovům sv. Pavla, že „utrpení tohoto času není nic proti budoucí slávě, která se na nás zjeví.“. Aby věřící utrpení a smrt Pána Ježíše neviděli jako cíl, ale jen jako cestu lásky Boží k vítězství života. Aby věřící chápali, že jen to utrpení a smrt, které jsou spojeny se vzkříšením a oslavením mají smysl. Je známo přísloví, “ že všechny cesty vedou do Říma“, ale co se týká cesty do nebe – tam vede jen jedna cesta a to cesta Ježíšova, to je cesta křížová – a to má být i cesta každého věřícího. Na této cestě života, cestě křížové nás věřící vyvádí církev vždy na horu tj. do Boží blízkosti. Nepochybně takovou horou proměnění pro nás věřící je každá nedělní mše sv v kostele. Zde je dům Boží, zde se nám Ježíš dává jako proměněný Pán, nejen abychom ho viděli, ale se s ním i setkali ve víře a lásce, abychom ho přijali do své duše. Čím více jsme věřící, čím více jsme čistého srdce, tím více vidíme Pána a slyšíme ho. Zde v chrámě k nám promlouvá hlas Boží z Písma sv. a jakoby chtěl říci “ toho poslouchejte“. Kéž i my umíme říci s apoštoly: „Pane je dobře, že jsme zde, zde jsme už v předtuše nebe, protože kde jsi Ty je i království nebeské. Víme však, že apoštolové nezůstali s Ježíšem stále na hoře proměnění, ale s Ježíšem sestoupili s hory, aby šli opět cestou křížovou, cestou lásky Boží. Je známé další přísloví: „Čím člověk zachází tím schází“. Kdo zachází s Ježíšem tj. kdo s ním žije, toho Ježíš proměňuje v sebe už zde na cestě křížové a jednou definitivně ve slávě vzkříšení. Toto vědomí ať nám dává sílu radostné víry jako měla na př. sv. Jana z Arku, když znovu uslyšela Boží hlasy – byla plná síly jít třeba i na hranici. Postní doba je pro křesťana vždy znovu nabídkou chodit s Ježíšem, žít více s Ježíšem, umět jako Ježíš se modlit “ ne má ale tvá vůle se staň“, umět pro pravdu Boží trpět s vědomím, že Boží království není z tohoto světa, umět přijímat i dávat lásku Ježíšovu, která dovede i odpouštět “ Bože odpusť jim, oni nevědí co činí.“ Ježíše řekl: „až budu vyvýšen ze země, všechno potáhnu k sobě“ – zde je naznačeno Ježíšovo ukřižování. I nás chce Ježíš povýšit k sobě, ne abychom byli lidmi přízemními, ale vyvýšenými, Božími. Čím častěji křesťan přichází do kostela, čím častěji přijímá svátosti, tím více se stává člověkem podobným Ježíšovi, od Ježíše proměněným. Pane, přišli jsme za tebou, abys nás proměnil v sebe, proto ti nejprve chceme dát svou sebelásku, abychom nežili již my, ale ty s námi a v nás, abychom uměli proměňovat i ty, kteří žijí s námi. Amen.