Dekret o službě a životě kněží: Presbyterorum Ordinis

Úvod: čl. 1

Důstojnost kněžské služby byla zdůrazněna i v jiných dekretech 2.Vatikánského koncilu (o liturgii, církvi, biskupech, výchově kněží). Hlubší a obnovený pohled na kněze vznikl z nutnosti obnovy církve, neboť kněží působí ve změněných podmínkách lidského soužití a je třeba, aby se jejich způsob lidského života i pastoračního působení přizpůsobil. Důstojnost kněží je odvislá od posvěcení biskupem, který je zároveň pověří posláním služby pro Krista, k budování chrámu Ducha sv., těla Kristova, lidu Božího. Kněží se podílejí na trojí službě Kristově: učitelské, kněžské a královské.

1. kapitola: Kněžství a poslání církve: čl.2 – 3

Především je zdůrazněno všeobecné kněžství věřících, kteří se podílejí na přislíbeném daru Ducha sv. (Mt 3,16, Lk 4,18, 1Petr 2,5). Každý člen církve se svým způsobem podílí na poslání hlásání, posvěcování a obětování. Avšak existuje různost funkcí v mystickém těle církve (Řím. 12,4), proto vybral Kristus některé ke zvláštní službě kněžské, totiž apoštoly (biskupy) a jejich spolupracovníky (kněze). Zvláštní svátost kněžství uděluje také zvláštní sílu Ducha sv. i zvláštní znamení, aby mohl kněz v duchu i osobě Kristově vystupovat i jednat. Dostává zvláštní milosti potřebné k tomuto poslání.

Jsou zde zdůrazněny 2 hlavní úkoly služby kněze: hlásá evangelium a tím shromažďuje a udržuje v jednotě Boží lid a koná svatou eucharistii, která je cílem a vrcholem služby kněží u Božího lidu, protože lid Boží se posvěcuje v jednotě kolem obětního novozákonního oltáře takže se lid stává „bohulibou obětí“ spolu s obětí Ježíše Krista.

V hlásání slova Božího služba kněze začíná, v oběti eucharistie vrcholí. Touto službou kněží je skrze Krista oslavován Bůh. Bůh je oslavován, když věřící lid Boží vědomě, dobrovolně a vděčně přijímá za svůj Kristův život, jeho vykoupení a oslavení a svým životem vydávají o něm svědectví. Jde tedy o růst Božího života u věřících, tedy království Božího a tam směřuje poslání služby kněží.

Kněží jsou vybíráni z lidí pro lidi, aby jim službou zprostředkovali přístup k Bohu, proto jsou všichni lidé také bratry kněží. I Ježíš byl bratrem všem lidem, byl jim roven ve všem kromě hříchu. Sv.Pavel se stal všem vším (Řím.1,1,, 1Kor 9,19). Kněží jsou sice vybíráni z řady věřících, ale ne, aby byli od nich odděleni. Ale spíše, aby se mohli věnovat plně dílu Boží služby. Kněz v sobě ztělesňuje dvojí rozměr: hlásá Boží život, ale nesmí zůstat vzdálen lidem, nesmí se jim odcizit, má žít uprostřed světa a jako dobrý pastýř má znát své ovce i ty, které jsou mimo.

Nesmí být lhostejný k lidem a jejich problémům, nesmí jimi pohrdat ani se jich bát. Aby byl kněz opravdu lidský, žádá Koncil, aby se kněz snažil o ctnosti a vlastnosti, které jsou zvláště ceněny v mezilidských vztazích: o dobrotu srdce, o upřímnost, o pevnost charakteru a vytrvalost, smysl pro spravedlnost, dobré vystupování na veřejnosti atd. Vždyť má-li být podle Srdce Ježíšova, musí mít na prvním místě také ctnost Božského Mistra: lidskou dobrotu Ježíšova srdce.

2. kapitola: Kněžská služba: čl. 4 – 12

Prvořadým úkolem kněží jako spolupracovníků biskupa je hlásání slova Božího. „Víra je ze slyšení“ (Řím.10,77). Toto hlásání koná kněz několikerým způsobem: především příkladným životem, hlásáním lidem nevěřícím o tajemství Krista, věřícím předkládá učení církve, ve světle Kristově zodpovídá aktuální otázky. Slovo Boží nemá kněz hlásat suše, abstraktně, ale snažit se ho přiblížit duchu i srdci posluchačů a to v konkrétním životě. Hlásání se bude lišit podle toho, bude-li to lidem nevěřícím nebo již věřícím. Ve věřící obci bude praktikováno hlásání hlavně při bohoslužbě slova ve mši a bude sledovat především objasňování svátostí, které jsou tajemstvím víry.

Dalším úkolem je pokorná služba posvěcování věřících svátostmi Kristovými, zejména ve mši sv. – v oběti Kristově, když ostatní svátosti jsou se mší v úzkém vztahu. I ostatní služby kněze a apoštolát jsou zacíleny na eucharistii, která je plností spásných darů. Proto je eucharistie pokládána za zdroj a vrchol vší evangelizace. Nově pokřtění se začleňují do eucharistie, biřmováním se dále uvádějí do hlubšího poznání eucharistie, do oběti a přijímají Tělo Kristovo jako zdroj svatosti. Eucharistie je znamením jednoty věřících s knězem a Kristem, učí lid Boží oběti, lítosti, kajícnosti, pravé modlitbě, evangelním radám, vede věřící ke zpěvu chvály a díků. Za celý svět se koná eucharistie, ve které pokračují i kněží při modlitbě breviáře – i tuto se modlí za celý svět. Kněží proto dbají, aby dům Boží byl krásný, sledují liturgické předpisy i liturgickou praxi, aby v církevních obcích se konala stále dokonalejší bohoslužba.

Kněží se dále podílejí na poslání Krista jako pastýře tj. mají učit a napomínat věřící jako syny, ale vždy s lidským přístupem. Kněží jsou vychovateli ve víře, nic by nepomohly ceremonie nebo spolky, kdyby věřící nebyli vedeni ke křesťanské zralosti – k lásce, ke svobodě. Aby křesťané nežili jen pro sebe, ale pro druhé. Dekret uvádí pořadí komu mají kněží věnovat zvláštní péči: chudým a nepatrným – pro ně zvlášť přišel Pán, dětem a mládeži – mají je přijímat se zvláštní horlivostí, manželům a rodičům – shromažďovat  je ve společenství lásky a pomoci, řeholníkům a řeholnicím – jsou význačnou částí domu Božího – mají dbát na jejich duchovní pokrok, nemocným a umírajícím – navštěvovat je a v Pánu posilovat.

Pastýřská péče kněží nehledá jen jednotlivce, ale hledí vytvořit a pěstovat také pravé křesťanské společenství, které by bylo ve vztahu ke společenství diecése, celé církve. Zde má být pravý misionářský duch. V tomto misionářském duchu se kněz zejména stará o katechumeny a nově pokřtěné, vede je do centra společenství, do eucharistie. Když budou kněží vytvářet společenství nemají zavdávat příčinu k nějakému ideologickému rozštěpení, ale aby se chovalo společenství podle evangelia.

Pro vzájemný vztah kněží k biskupům má rozhodný význam jejich stejné kněžství Kristovo i poslání služby a tato vzájemnost nejlépe je znát při koncelebraci s biskupem. Biskupové mají povinnost chápat kněze jako své spolupracovníky v posvěcování a vedení Božího lidu, navzájem se mají chápat jako bratři a přátelé. Biskupové jako představení mají navíc povinnost dbát o hmotné i duchovní dobro kněží. Biskupové mají kněžím rádi naslouchat, žádat je o rady, rozmlouvat s nimi o duchovní správě a prospěchu diecése. Je zde jmenována kněžská rada, která zastupuje všechny kněze diecéze. Naproti tomu mají kněží ctít u biskupa to, že má plnost svěcení a proto ho mají mít upřímně rádi a poslouchat. Poslušností není míněna slepá poslušnost, ale má být vedena duchem spolupráce kněze na poslání biskupově. Žádný kněz nemůže toto poslání splnit sám, ale jen ve společenství s ostatními kněžími a biskupem.

Diecézní kněží tvoří také společenství bratří, kteří plní stejné poslání – nikdo nepracuje na vlastní pěst a pro sebe. Na všech záleží, i když mají různé poslání: faráři, vikáři, dělničtí kněží, učitelé, vědci. I řeholní kněží mají spolupracovat s diecézními kněžími na společném díle spásy. Znamení vnější jednoty kněží se projeví mimo koncelebrace také při svěcení novokněží, kdy kněží vkládají ruce na novokněze. Kněží mají být spojeni trojím poutem: poutem lásky, vzájemné modlitby a všestranné pomoci.

Velmi důležitou otázkou u kněží je tzv. generační vztah. Starší kněží mají mladší přijímat jako své bratry a pomáhat jim radou a snažit se chápat jejich mentalitu. Naproti tomu mladší kněží mají mít úctu ke starším pro jejich zkušenosti, mají s nimi spolupracovat, rozmlouvat o pastoračních otázkách. Bratrská láska kněží má se ukázat především v konkrétní podobě: být pohostinný ke spolubratru, prokazovat spolubratru dobro a umět se dělit s ním o potřebné, zvláštní pozornost věnovat nemocným, zarmouceným a přepracovaným, osamělým a pronásledovaným, navzájem se navštěvovat a to nejenom služebně, ale i pro radost a zotavení.

Dekret o kněžích si přeje, aby se usilovalo o společný život kněží a to v několika podobách (podle možností): jako společné bydlení kněží, alespoň jako společný stůl, v každém případě častá a pravidelná setkávání. To má za cíl zlepšení duchovního života, rozšíření znalostí, vzájemnou pomoc, aby kněží nebyli osamoceni. Koncil doporučuje i volné sdružení kněží jako pomoc k posvěcení a lepšímu výkonu kněžské služby – tato sdružení se však nemají uzavírat do sebe. Kněží mají mít zvláštní lásku  k těm, kteří různým způsobem trpí a také prokázat dobrotu srdce těm z kněží, kteří zklamali, za ně se modlit a bratrsky je také přijmout.

Článek 9 vyzdvihuje důstojnost kněžského poslání, ale zároveň je zařazuje mezi Boží lid a požaduje, aby všichni pokřtění, ať už kněží nebo laici pro tuto křestní důstojnost byli si navzájem bratry. Kněží mají proto spolupracovat s laiky: především mají uznat jejich důstojnost a přidělovat laikům různé funkce a poslání v církvi. V praxi vztah kněze k laikům vyžaduje respektovat jejich svobodu dítěte Božího, laikům rádi naslouchat a čerpat z jejich zkušeností, přijímat a uvažovat o jejich návrzích, „zkoumat duchy“ (Jan 4,1) a rozvíjet charismata laiků a svěřovat laikům konkrétní služby v církvi. Kněz má laiky uvádět v bratrství, sjednocovat je, usměrňovat různost jejich mínění, pomáhat jim bránit víru, podněcovat je ke svátostnému životu.

Kněz má mít vztah i nekatolickým křesťanům, se kterými také jedná jako s bratry a to v duchu ekumenizmu, dále má mít vztah i k věřícím v Boha, kteří Krista neuznávají za Spasitele. Věřící naproti tomu mají považovat svého kněze za pastýře a otce, mají mít podíl na jeho potřebách a skutkem i modlitbou jej provázet.

Kněz obdržel Kristovo kněžství i poslání tj. „ až do končin světa“ (Sk.1,8), proto má mít na zřeteli celou církev, její starosti i radosti. Z tohoto celocírkevního hlediska mají kněží z diecézí s dostatkem kněží rádi nabídnout své síly těm místům, kde je nedostatek, kde je větší a nutná potřeba – jistě s dovolením Ordinariátu. Dekret sice zachovává normy pro exkardinaci a inkardinaci, ale žádá, aby tyto normy byly upraveny pro pružnou potřebu dnešní doby. Pro dobrý apoštolát je třeba, aby při rozmísťování kněží byl brán zřetel ke specielním pastoračním úkolům podle oblasti, sociálních skupin, zejména do cizích území mají přicházet kněží po 2 – 3, aby si mohli vzájemně pomoci podle příkazu Páně (Lk 10,1).

Pastýřská místa i podmínky pro jejich práci mají odpovídat duchovním vlastnostem a schopnostem kněze, aby byl zajištěn také jejich vlastní duchovní prospěch, též tělesné a duchovní zdraví. Spolu s věřícími mají kněží usilovat o nová kněžská povolání, aby nebyli křesťané jako ovce bez pastýře a aby kněžská služba Krista stále pokračovala. Kněz ať dává příklad radostné, velikonoční služby, ať se věnuje vhodným kandidátům kněžství – mladým i starším, ať je duchovně vede a připravuje, ať však zachová naprostou svobodu jejich volby, ať v kázáních ukazuje potřebu místní nebo světové církve, ať ukazuje pravdivě radosti i těžkosti kněžského života.

3. kapitola: Život kněží: čl.12 – 21

Již všichni věřící dostali ve sv.křtu milost povolání k dokonalosti (Mt 5,48), především však kněží ve svátosti svěcení byli připodobněni Kristu, aby ve spolupráci s biskupy sloužili ke zdokonalení celé církve. O všech křesťanech v milosti Boží sice platí „již nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal.12,20). O knězi však zvláště, protože jedná z pověření Krista, je tedy zavázán jednat i žít podle Ježíše Krista a k tomu dostává také zvláštní milosti. Dle příkladu Krista mají kněží v sobě umrtvovat tělesné žádosti, dát se zcela do služby lidí a silou Kristovy svatosti dorůst do mužné dokonalosti (Ef 4,15). Dekret uvádí tu pravdu, že sice milost Boží působí i skrze nehodné služebníky, ale Bůh jistě obvykle a radši chce, aby jeho spásné dílo přicházelo prostřednictvím služebníků, kteří se nechají vést Duchem svatým a jsou svatostí úzce spojeni s Kristem. Proto Dekret uvádí, že svatost kněze vede k větší plodnosti v kněžské službě. Koncil vyzývá kněze velmi naléhavě, aby se snažili o stále větší svatost, ne však kvůli sobě, ale proto, aby byli stále věrohodnějšími a lepšími nástroji služby celému Božímu lidu a mohli vést dokonaleji rozhovor s dnešním světem.

V čem je tedy podstata svatosti kněze? Spočívá jen a jen v upřímném, neúnavném konání posvátné služby kněžské v duchu Ježíše Krista. 1) Službou slova Božího tím, že čtou, učí, v rozjímání naslouchají Božímu slovu jak by nejlépe předali druhým a tím stále více poznávají, že srdce lidská neotvírá kněz, ale sám Kristus (Sk 16,14) a tím proto budou kněží hledat užší spojení s pravým Učitelem. 2) Službou svátostí. Zejména v mešní oběti jednají v osobě Kristově a jako on mají se dávat ve spoluoběť (své chyby, žádosti…). Tajemství eucharistie je nejvznešenějším úkolem kněze. Pramen našeho vykoupení a posvěcení. Dekret důrazně doporučuje denní slavení mše a uvádí, že i když nebudou přítomni věřící, je mše dílem Krista a církve (vykupitelský plod kříže se přivlastňuje ve prospěch celého světa). Především ve svatém přijímání kněží se podílejí na Kristově lásce. I při udílení dalších svátostí má mít kněz smýšlení Ježíše Krista, zvláště ve svátosti pokání. 3) Službou pastýřskou lidu Božímu, po vzoru Dobrého Pastýře se mají kněží rozdávat v obětavosti a lásce, aby uměli vlévat naději, těšit v těžkostech, vést a prohlubovat víru, nemají hledat vlastní prospěch, přednost, ale sloužit a být prospěšný spáse mnohých. V této pastýřské činnosti mají se snažit stále dokonaleji ji naplňovat a mít i ochodu hledat a jít novými cestami, neboť Duch vane kde chce (Jan 3,8).

Důležitý 14 článek řeší napětí mezi životem aktivním a pasivním u kněží, mezi vnější činností a životem vnitřním, protože zejména dnešní doba přináší mnohost problematiky vnější aktivity, která přivádí pak kněze do neklid a rozštěpenosti. Dekret ukazuje jasně dvě nesprávné krajnosti: nestačí jen výkon vnější služby, ale také ne starost o skutky osobní zbožnosti. Jednotu naleznou kněží, když budou následovat a učit se z příkladu Ježíše Krista, který plnil zcela vůli Boží a konal jen dílo Boží. Tak má jednat i kněz – poznávat a plnit vůli Boží k prospěchu svěřeného stáda. Když budou plnit poslání Dobrého Pastýře, v tom také najdou jednotu života duchovního i vnější činnosti. Vůli Boží budou konfrontovat také se svými biskupy i spolubratřími, aby nalezli jednotu také v poslání celé církve. Ježíš je tedy původem a zdrojem jednoty v životě kněží. Pastýřská láska je důvodem úsilí o dokonalou jednotu života činného a vnitřního a z eucharistické oběti se tato pastýřská láska nejvíce živí a roste.

Další tři články pojednávají o zvláštních požadavcích duchovního života kněží: poslušnosti, čistoty a chudoby. Nemají hledat svou vůli, ale vůli Boží. Mají si být vědomi své slabosti, nedostatečnosti a v pokoře mají sloužit lidem – to je ctnost kněze zvláště potřebná. V této pokoře podřizuje kněz svou vůli církvi, papeži, biskupovi, nadřízeným. Snaží se o jednotu se spolubratřími a biskupem a i když moudře a z lásky k církvi kráčí novými pastoračními cestami, vždy ochotně svou činnost podřizuje úsudku církve. To je tedy obraz kněžské poslušnosti: je to svobodná poslušnost vyvěrající z pokorného vědomí o zodpovědné službě na díle spásy a tím se připodobňují Ježíši Kristu (Fil 2,7-9) Dle doporučení Pána (Mt 19,12) přijímají mnozí věřící v církvi až do dnešních dnů úplnou zdrženlivost pro království nebeské, zvláště pak tato zdrženlivost je vysoce ceněna ve spojení s kněžskou službou. Dekret zdůrazňuje pravdu, že celibát kněží nevychází z podstaty kněžství jak ukazuje praxe první doby církve, jak ukazuje praxe východní církve, kde vedle celibátních kněží jsou vysoce důstojní kněží v manželském stavu. Tyto východní normy v žádném případě Koncil nebude měnit, naopak laskavě nabádá všechny kněze, kteří kněžství přijalo jako ženatí, aby v tomto svatém poslání zůstali a jako dobří pastýři sloužili lidu Božímu. Dekret pak vyzdvihuje důvody, pro které je celibát pro kněze přiměřený: 1) kněžské poslání je zaměřeno ke službě novému, vykoupenému člověku, narozenému z vody a Ducha sv. 2) Čistotou a bezženstvím jsou kněží jedinečným způsobem zasvěceni Kristu, lehčeji celým srdcem k němu přilnou a snadněji i svobodněji mohou sloužit Božímu lidu a ještě dokonaleji chápat ve službě znovuzrozeným křesťanům duchovní otcovství Kristovo.3) Je takto kněz znamením budoucího, oslaveného života Božího, nyní zatím jen přítomného ve světle ve víře a lásce. K této přiměřenosti přidává Dekret i zákon celibátu pro toho, kdo je posvěcen na kněze v latinské církvi. Přitom má Koncil důvěru, že Bůh udělí povolání k celibátnímu životu a dá sílu těm, kteří celibát přijali. Žádá, aby mu zůstali věrni jako Božímu daru a to s velkomyslností celého srdce. Je třeba, aby nejen kněz, ale i celá církev se o tento dar modlili, vždyť Bůh neodpírá tomu, kdo jej prosí.

Protože kněží žijí ve světě, musí se zabývat také pozemskými věcmi, ale přesto nesmí zapomenout, že jsou sice ve světě, ale nejsou z tohoto světa (Jan 17,14-16). Když používají hmotné věci jakoby je nepoužívali (1Kor 7,31). Mají být stále volní pro hlas Boží. Je třeba, aby kněz měl správného ducha rozlišování hodnot: i hmotné věci totiž slouží ke zralosti osobnosti. Je třeba, aby kněz byl vděčný za vše a uměl věcí používat správně, ve světle víry.  Církevní majetek mají kněží svědomitě spravovat dle zákonů a je-li to možné i za pomoci laiků a  zejména peníze používat na tyto účely: pro bohoslužebné účely, pro přiměřenou potřebu kněze, pro pastorační a charitativní účely – zejména pro chudé, pro dobro církve. Kněz nesmí pohlížet na církevní úřad jako na zdroj svých osobních příjmů a zvětšovat z něho svůj osobní majetek. Ať nelnou kněží nikdy srdcem k bohatství, ať nejsou hrabiví, ale ať přijmou raději dobrovolnou  chudobu, kterou se viditelně řadí ke Kristově službě (2Kor 8,9). Ať umí žít v nouzi i v dostatku  (Fil 4,12). Dekret zde doporučuje, aby kněží měli určitý majetek společný, jak to bylo vysoce ceněno v prvotní apoštolské církvi. (Sk 2,42 – 47) tím daleko více zdůrazní duch chudoby v praxi. Biskupové a kněží ať se varují všeho co by mohlo přinášet pohoršení vzhledem k majetku. Výslovně jmenuje se byt na faře, který nemá být tak přepychový, že by se tam obyčejný člověk bál vkročit.

V článku 18 se vypočítává co prospívá knězi v jeho duchovním pokroku a k posvěcení: Vyniká stůl Božího slova a eucharistie, denní zpytování svědomí a častá svátost pokání, duchovní četba Písma sv. dává lepší pochopení vůle Boží, odevzdanost a úcta k Panně Marii, ochránkyně kněží, návštěva Nejsvětější svátosti, duchovní cvičení, duchovní vedení, vnitřní modlitba a různé druhy osobní modlitby.

Dále je od kněží požadováno, aby znali duchovní vědu, kterou nazývá Dekret svatou vědou. Odkud má čerpat vědomosti a co má kněz znát: Písmo sv., církevní otce, církevní učitele, dokumenty Učitelského úřadu církve, Koncilní dokumenty a Papežské encykliky, rovněž nejlepší teology. Je třeba, aby kněží své znalosti doplňovali tak, aby byli schopni porozumět současnosti v církvi a světě. Kněží mají mít možnost navštívit kurzy, kongresy, pastorační centra, mají mít k disposici knihovnu a mají být poučováni vhodnými osobnostmi. V pastoračních kurzech mají možnost prohloubit pastorační znalosti a vyměnit si zkušenosti se spolubratry. Je povinností biskupů, aby toto umožnili zvláště mladším kněžím. Dále mají biskupové umožnit některým kněžím prohloubení vědomostí tak, aby mohli být k prospěchu druhým kněžím nebo i věřícím.

V závěrečných článcích pamatuje Dekret na spravedlivou odměnu pro kněze „neboť hoden je dělník své mzdy“ (Lk 10,7) Jestliže to není jinak zařízeno, věřící sami mají povinnost postarat se o důstojné hmotné zabezpečení kněze, aby vedl důstojný život – na tuto povinnost věřících musí biskupové poukazovat a mají vydat směrnice tak, aby bylo pamatováno nejen na potřeby kněze, ale i pro jeho pomocníky a aby měl kněz prostředky pro chudé, aby z těchto prostředků si mohl kněz zajistit roční zaslouženou a nutnou dovolenou. Biskupové mají dbát, aby ji kněží měli umožněnou. Systém beneficií se ukazuje jako nevyhovující, má být buďto zcela zrušen nebo alespoň reformován. Dekret navrhuje, aby byl zřízen centrální fond pro odměňování kněží, který by byl spravován biskupem a byl by dotován dary věřících, rovněž aby byl zřízen i jiný fond, ze kterého by se financovaly jiné potřeby diecéze. Při tom je samozřejmé, že bohatší diecése mají podporovat chudší. Biskupské konference mají zajistit kněžím nemocenské pojištění, invalidní podpory a zajistit kněžím životní potřeby ve stáří, aby kněží bez starostí o budoucnost radostně se mohli věnovat službě pro spásu duší.

Zakončení a napomenutí

Posvátný sněm je si dobře vědom v jakém světě kněží žijí. Ve světě velkých proměn hospodářské, sociální a mravní situace. Zdá se jakoby se věřící a kněží do tohoto světa ani nehodili, víře jsou kladeny značné překážky, duchovní působení je zdánlivě marné, vše toto může vést k malomyslnosti kněží.

Kněží však nejsou sami, ale mohou se spolehnout na sílu Všemohoucího Boha, mohou plně věřit Kristu, který je povolal ke svému kněžství a tak mohou s důvěrou konat svou službu. Mohou se opřít i o společenství kněží i věřících. Kněží pomáhají naplňovat plán Boží spásy, který je skrytým Božím tajemstvím, mají proto putovat ve víře Abraháma aniž vědí, kam dospějí. Ježíš neslíbil úplné vítězství pro tento čas a dobu, ale přece řekl: „Důvěřujte, neboť jsem přemohl svět.“ (Jan 16,33). Přesto zasetá semena evangelia vydávají na mnoha místech užitek a proto za vše vyjadřuje Posvátný sněm všem kněžím na celém světě svůj dík.