1. Boží přikázání: O nábožnosti a modlitbě
V budově OSN je vedle množství různých místností a konferenčních sálů i místnost k modlitbě a rozjímání pro všechny církve a diplomaty z celého světa.
Každému křesťanu je přikázáno, aby se modlil a byl nábožný, tj. aby měl ctnost mravní, kterou projevuje Bohu poctu vnější i vnitřní. Nábožnost patří k ctnosti spravedlnosti a projevuje se kultem klanění Bohu, kultem úcty ke svatým a andělům, kultem zvláštní úcty k Panně Marii a sv. Josefovi, kultem relativním, kterým se uctívají obrazy, kříže a sochy, ostatky svatých ne pro ně samé, ale kvůli tomu co představují. Kult má být jak vnější tak vnitřní jak soukromý tak liturgický v kostele. Mt 4,10: „Pánu Bohu svému se budeš klanět a jemu jedinému sloužit.“ Liturgický kult se koná ve jménu Pána Ježíše Krista a proto je vrcholem a zdrojem církve. Největší je mše sv., dále svátosti. Nábožnost se dále projevuje zbožností, tj. ochotou vykonat vše pro službu Bohu: být oddán Bohu, umět Bohu sloužit, obětovat se pro něho atd.
Prameny zbožnosti jsou vnitřní – smýšlení a jednání podle příkladu Pána Ježíše, vnější – milost Boží pomáhající a příklad svatých. O modlitbě říká sv. Augustin, že i spravedlivý život je nejlepší modlitbou. V Písmu sv. stojí: „Bez ustání se modlete“ a „modlete se, abyste nevešli v pokušení“, dále též „proste a bude vám dáno“. Učedníci také prosili Ježíše: „Pane, nauč nás modlit se“. Rovněž v podobenstvích se mluví o vytrvalé modlitbě a jejím vyslyšení např. o vdově a nespravedlivém soudci, o neodbytném příteli v noci. „Žijte vždy spravedlivě, neboť spravedlivý se nikdy nepřestává modlit leda když přestává být spravedlivý.“
Modlitba je rozhovor s Bohem, povznesení mysli k Bohu. Modlitba je prosba k Bohu o to, co se sluší pro Boha, aby nám udělil, řekl sv. Jan Damašský. Modlitba je jak vnitřní – rozjímavá tak vnější – veřejná nebo soukromá. U každé modlitby (vnější i vnitřní) může být roztržitost – tím trpí skoro každý člověk. Jen dobrovolná roztržitost je všedním hříchem, nedobrovolná není žádným.
Pro dospělého je nutná prosebná modlitba. Bez modlitby totiž nelze delší dobu setrvat ve stavu milosti. Je třeba si vyprosit i milost setrvání v dobrém, i milost ospravedlnění. V prosebné modlitbě jsou zahrnuty i úkony víry a lásky. Sv.Alfons říká: „Kdo se modlí, jistě bude spasen, kdo se nemodlí, jistě bude zavržen.“ Kromě prosebné modlitby je i modlitba chvály, díkůčinění, klanění, lítosti. Je závaznost vytrvávat v modlitbě. Pán Ježíš říká: „Je třeba se vždy modlit a neustávat.“ Jak často se máme modlit? Pravidelně a často v každodenním životě. Více se mají modlit Bohu zasvěcené osoby.
V duchovní tísni se máme modlit ještě více, rovněž i v nebezpečí smrti. Kdo se delší dobu nemodlí, přestupuje těžce Boží přikázání. I aktivní účast na mši sv. splňuje povinnost modlit se. Kdo se modlí před jídlem a po jídle koná křesťanskou ctnost zbožnosti.
Za co se máme modlit?
- Za vše, co není mravně špatné, co je nutné ke spáse (např. za milost posvěcující, za setrvání v dobrém…).
- Za všechny lidi žijící i za zemřelé.
- Za obrácení hříšníků, za duše v očistci. Pán Ježíš nás povzbuzuje: „Proste a bude vám dáno.“ Mt 7,7.
Vlastnosti dobré modlitby: modlit se za spásu, pokorně, s důvěrou, vytrvale. Modlitba je barometrem našeho duchovního života. Modlit se můžeme naučenými modlitbami např. také z modlitebních knížek nebo vlastními slovy ze srdce, rozjímavě nebo též „střelnými“ modlitbami (krátkými větami). Nejlepší modlitbou je modlitba Otče náš, modlitby z Písma sv. např. žalmy a jiná slova Písma sv. Modlitba bývá přirovnávána k dýchání duše.