5. neděle velikonoční „A“
14. 05. 2017Četli jsme ze Skutků apoštolů, že počet učedníků rostl a to nás vede k posílení naší velikonoční víry, že jenom Boží dar mohl být důvodem toho, že víra v Ježíše Krista se šířila a rychle se zvětšoval počet učedníků. Vždyť toto šíření konali nejprve obyčejní rybáři a navíc křesťané byli pronásledováni, mnozí věřící byli zavíráni do vězení, mučeni a popravováni, když se nechtěli zříci své víry. Kdyby Ježíš vzkříšený nebyl s křesťany jistě by toto dílo zaniklo dříve či později. Učením Pána Ježíše se nechávali uchvátit hlavně lidé prostí, též otroci, ale i lidé vzdělaní, lidé žijící v manželství i svobodní, muži i ženy, rovněž děti. Lidé, kteří se nechali pokřtít si byli vědomi velkého daru, který jim Ježíš vírou dává: totiž slib dědictví Božího domova, kam Ježíš po svém vzkříšení odešel a kde jim připravil místo. V domě mého Otce je mnoho příbytků….odcházím, abych vám připravil místo. Pokřtění si byli vědomi, že pro tento dar se mají snažit být co nejvíce podobni Ježíšovi, aby byli královským, kněžským a svatým Božím lidem. Z tohoto vysokého ideálu neslevovali, naopak víra a křest znamenaly pro každého změnu života. Na př. manželé začali žít čistě a svatě, svobodní se nechali nadchnout pro ideály panenství, křesťané se snažili konat skutky lásky bratřím a sestrám – pomáhali si v potřebách duchovních i hmotných. Přicházeli často ke slavení večeře Páně a největším neštěstím bylo pro ně dopustit se těžkého hříchu a kdo by se toho dopustil tak ostatní mu pomáhali k pokání a brzkému návratu do společenství lásky. Všichni se těšili na setkání s Pánem u stolu slova Božího i u stolu Božího chleba. Společně se modlili jak při večeři Páně tak po domech křesťanů, rádi zpívali duchovní písně a radovali se ze své víry, kterou by nevyměnili za nic na světě: za žádného člověka, za žádný majetek, za žádnou slávu nebo moc.
Několik příkladů z prvotní církve: sv. Kosma a Damián – lékaři, kteří si cenili více své víry než svého povolání lékařského, dokonce než svého života, protože se stali mučedníky, sv. Šebestián – důstojník císařského vojska, který raději než své vysoké postavení si cenil víry, i když byl od své víry odrazován císařem a nakonec vydán ke krutému mučení, sv. Tarsicius – chlapec, který raději zemřel rukama zlých chlapců než by vydal ke zneuctění sv. Hostii, kterou nesl vězněným křesťanům. Všichni křesťané tedy měli vysoké mínění o svém vyvolení a povolání, aniž by pohrdali druhými lidmi, spíše se modlili i za nevěřící i za ty, kteří byli jejich nepřáteli. I když od počátku v církvi existovali představení jako biskupové, kněží a jáhnové, přece mezi nimi a celým společenstvím věřících existovalo pouto lásky a služby. Své křesťanské poslání uměly naplňovat zejména ženy-matky ve svých rodinách když svým dětem předávaly tradici víry.křesťané v různých povoláních a zaměstnáních byli druhým lidem příkladem života i slova. Vnějškově se sice křesťané ničím nelišili, ale dříve či později svým spravedlivým životem je druzí lidé obdivovali a často si je zamilovali. Toto svědectví prvních křesťanů, které jsem v krátkosti uvedl je historicky doloženo a potvrzuje tu krásnou větu z dnešního evangelia, kterou jsem četl: „Kdo věří ve mne i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci.“ Této větě jsem dlouho nerozumněl, ale právě při studiu církevních dějin ať nejstarších nebo současných jsem toto pochopil, že totiž sám Ježíš vzkříšený a Duch sv. dává svým křesťanům tuto Boží sílu a moc žít nový život až k heroismu svatých mučedníků, vyznavačů a panen. Jinak řečeno, to sám Ježíš koná tyto veliké skutky ve věřících křesťanech. Tentýž Ježíš toto slibuje i nám: každý z nás – ne ze sebe – ale z milosti, daru Krista Ježíše a jeho Ducha sv. může a má být svědkem svatého Božího života. Sv. Petr nazývá Ježíše kamenem nárožním, ať je Ježíš i v našem životě kamenem nárožním naší existence, ať je Ježíš pro nás cestou, pravdou a životem. Amen.