Exhortace papeže Františka Evangelii gaudium

Tato exhortace shrnuje a rozvíjí myšlenky XIII. generálního shromáždění Synody biskupů o nové evangelizaci z října 2012 pod vedením papeže Benedikta XVI. Svatý Otec chce zahájit novou etapu evangelizace podle II. vatikán.koncilu Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě a podle Gaudete Dominum papeže Pavla VI. To je evangelizovat s radostí.

Exhortace má 5. kapitol ve 288 článcích.:

1/ Misijní proměna církve,

2/ V krizi společenské angažovanosti,

3/ Zvěst evangelia,

4/ Sociální rozměr evangelizace,

5/ Duchovní vedení hlasatele evangelia.

Úvod tvoří meditace o radosti. Uvádím několik citací z tohoto úvodu:

Radost evangelia naplňuje srdce i celý život těch, kdo se setkávají s Ježíšem. Velké nebezpečí, které hrozí současnému světu….je individualistický smutek….Toto konkrétní a trvalé nebezpečí hrozí i věřícím. Znovu říkám: Bůh je v odpouštění neúnavný, jsme to my, kdo se unavíme v prosbě o jeho milosrdenství. S něhou, která nás nikdy nezklame a vždycky nám může navrátit radost, nám umožňuje pozvednout hlavu a začít znovu. Knihy Starého zákona představovaly radost ze spásy, jež se měla vrchovatě naplnit v mesiášské době. Pokaždé mě naplňuje životem tento text: Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, hrdina, vítěz, bude nad tebou plesat v radosti, obnovil k tobě svou lásku, s veselím nad tebou zajásá. ( Sof 3,17).

Evangelium, v němž slavně září Kristův kříž, naléhavě vybízí k radosti. Ježíšovo poselství je zdrojem radosti. To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. ( Jan 15,11)

Vy budete sice zarmouceni, ale váš zármutek se obrátí v radost ( Jan 16,20).

Kniha Skutků apoštolů (Sk 2,46) vypráví, že v prvotním společenství jedli pokrm v radosti. Někteří  křesťané, jak se zd,á žijí ve stylu postní doby bez velikonoc. Chápu lidi, kteří inklinují ke smutku kvůli vážným těžkostem, které je sužují, ale postupně je třeba dovolit, aby se začala probouzet radost víry. Mohu říci, že ty nejkrásnějí a nejvíce spontánní radosti, které jsem v životě viděl, jsou radosti velmi chudých lidí, kteří nemají na čem lpět. Plně lidskými se stáváme tehdy, když jsme více než lidští, když dovolíme Bohu aby nás vyváděl z nás samotných…. Dobro vždycky tíhne k tomu, aby se sdílelo.

Kristova láska nás nutí ( 2Kor.5,14) Běda kdybych nehlásal evangelium (1Kor 9,16)Život sílí, když se daruje a slábne v izolaci a pohodlnosti. Kéž by současný svět mohl slyšet radostnou zvěst, po níž ve své úzkosti i naději touží, nikoliv od hlasatelů smutných, malomyslných, netrpělivých a úzkostlivých, ale od hlasatelů evangelia, jejichž život kypí horlivostí. Od těch, kteří jako první zakusili Kristovu radost.

Kristus je věčné radostné poselství, je stejný včera i dnes i navěky. ( Žid 13,8).Pokaždé, když se snažíme navrátit k prameni a znovu objevit původní svěžest evangelia objevují se nové cesty, tvořívé způsoby, jiné výrazové formy, výmluvnější znamení, slova nabitá novým významem pro dnešní svět. Ježíš je prvním a největším hlasatelem evangelia. Pravou novostí je ta, kterou chce tajemně způsobit sám Bůh, ta kterou vnuká on, kterou vyvolává on. V celém životě církve musí být vždy zřejmé, že iniciativa patří Bohu, který si nás zamiloval jako první a že jenom Bůh dává růst. Toto přesvědčení nám umožňuje uchovat si radost uprostřed tak náročného a nesnadného úkolu, který si žádá celý náš život. Evangelizační radost vždy září na pozadí vděčné paměti: Je to milost, o kterou potřebujeme prosit. Na biskupském synodu o Nové evangelizaci 2012 se připomínalo, že se týká všech a uskutečňuje se v zásadě ve 3 oblastech.

1/ Oblast řádné pastorace, kterou oživuje oheň Ducha a týká se věřících, kteří se shromažďují v den Páně.

2/Skupina pokřtěných, kteří nežijí podle křestních požadavků. Církev jako pozorná matka se snaží, aby tito lidé prožili obrácení,které jim navrátí radost víry.

3/ Hlásání těm, kteří neznají Ježíše Krista anebo jej vždy odmítali. Všichni mají právo zaslechnout evangelium – nikdo nemá být vylučován.

Misijní činnost představuje dnes pro církev velkou výzvu a misijní zájmy musí stát na prvním místě ( Jan Pavel II Redemtoris misio). Je třeba přejít k pastorací rozhodně misijní. Tato úloha je pro církev neustále zdrojem těch největších radostí…S potěšením jsem přijal pozvání synodních otců redigovat tuto exhortaci. Radil jsem se také s různými lidmi. Také vnímám potřebu pokračovat v blahodárné decentralizaci.Podrobněji se chci zabývat následujícími tematy na základě konstituce Lumen gentium.: Reforma církve v jejím misijním nasazení. Pokušení pastoračních pracovníků. Církev pojatá jako celek Božího lidu, který evangelizuje. Homilie a její příprava.  Sociální integrace chudých. Mír a sociální dialog. Duchovní motivace misijního působení.

Takto můžeme uprostřed své každodenní práce přijmout výzvu Božího slova: Radujte se stále v Pánu, opakuji Radujte se. ( Flp 4,4).

Exhortace Evangelii gaudium – Kapitola 1

Misijní proměna církve

V současné době církev potřebuje získat nový elán, musí najít novou odvahu opustit vlastní pohodlí a vkročit do všech periferií světa, které potřebují světlo evangelia. Sv.Otec vyzývá komunity na všech úrovních, ab  přijaly vhodná opatření, která budou podporovat nový styl misijní pastorace. Dnes se nelze spokojit se stavem věcí, jaký je. Církev by měla přijmout za vlastní „trvalý misijní stav.“ Misijně pojatá pastorace vyžaduje odvážné a tvořivé promýšlení cílů, struktury, stylů i evangelizačních metod. Je to spojeno s obnovou církevních struktur.

Klíčovou se stává konverze v pastoraci. Nadměrná centralizace komplikuje život církve. Církev dnešní doby má být otevřená a vstřícná, má být matkou s otevřeným srdcem nebo otevřeným domem Otcovým. Všichni jsou zváni být součástí Božího lidu. Všem lidem má být nabídnut život Ježíše Krista. Starost o druhé by měla bytostně ležet na srdci každému věřícímu.

Několik citací z exhortace: Evangelizace je poslušností Ježíšovu misijnímu poslání „ jděte, získejte za učedníky všechny národy“. Každý křesťan a každé společenství budou rozlišovat¨ jakou cestu od všech Pán žádá. Radost evangelia, je radostí misijní. Slovo má v sobě potenciál, evangelium mluví o semeni, které vyklíčí a roste samo od sebe…Radost evangelia je pro všechen lid a nemůže nikoho vylučovat.

Společenství zakouší, že Pán udělal první krok, předešel je v lásce ( 1Jan 4,10) Prožívá neuhasitelnou touhu nabízet milosrdenství. Evangelizace zná dlouhé čekání a apoštolskou trpělivost. Radostná evangelizace se projevuje krásou v liturgii. Osvojme si ve všech částech světa „trvalý misijní stav.“

2.Vatikánský koncil představil konverzi církve jako otevřenost vůči obnově sebe samé, jež se naplňuje ve věrnosti Ježíši Kristu. Obnova struktur, aby struktury byly více misijní….Farnost není zastaralá struktura. Předpokladem je, aby byla v kontaktu s rodinami a životem lidu. Farnost je přítomnost církve na daném území, je prostředím, kde se naslouchá slovo a roste křesťanský život, dialog, láska, adorace, bohoslužba. Ostatní církevní instituce ( malá společenství ), hnutí jsou bohatstvím církve. Velice prospívá aby neztrácely kontakt s farností a integrovaly se do pastorace místní církve. Biskup musí ve své diecése vždy podporovat misijní společenství.

Poněvadž jsem povolán žít to, co žádám od ostatních, musím také pomýšlet na konverzi papežského úřadu. Papež Jan Pavel II. žádal o pomoc při hledání způsobu jak vykonávat primát. Nadměrná centralizace, místo aby pomáhala, spíše komplikuje život církve. Vybízím všechny, aby velkoryse a odvážně aplikovali podněty tohoto dokumentu bez zákazů a obav.

Misijní pastorace se ve svém hlásání soustřeďuje na to podstatné. V tom smyslu 2.Vat.koncil prohlásil že existuje hiearchie pravd katolického učení. Tady především platí, že „víra se projevuje láskou ( Gal. 5,6). Milosrdenství je největší ze všech ctností. Je nezbytné, aby v hlásání evangelia byla odpovídající proporce. Více je třeba mluvit o lásce než o zákonu, více o Ježíši Kristu než o církvi, více o  Božím slově než o papeži. Evangelium nás zve, abychom Boha rozpoznávali v druhých…

Pamatujme, že vyjádření pravdy může mít mnoho podob. Obnova vyjadřovacích forem je dnešnímu člověku nezbytná. Existují církevní normy či předpisy, které mohly být účiné v jiných dobách, alae už nemají stejnou životodárnou sílu. Kněžím připomínám, že zpovědnice nemá být mučírnou, nýbrž místem Pánova milosrdenství. Misionářská práce se stává „ u slabých slabým….pro všechny vším.“ ( 1Kor 9,22 ). Církev je povolána k tomu, aby byla vždycky otevřeným domem Otcovým. Jedním znamením jsou otevřené dveře kostelů a ani dveře svátostí by neměly být zavírány. Platí to zejména o křtu. Eucharistie není odměna pro dokonalé, ale velkorysým lékem a pokrmem slabých. Častokrát se chováme jako kontroloři milosti a nikoli její nástroje. Dnes i vždycky jsou chudí přednostními adresáty evangelia. Je mi milejší církev otlučená, zraněná a špinavá proto, že vyšla do ulic, než církev která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností.

Exhortace Evangelii gaudium – Kapitola 2

V krizi společenské angažovanosti.

Svatý Otec varuje před mnohými nebezpečími, jež ohrožují dnešní svět: strach, zoufalství, nedostatek úcty, sociální nerovnost vedoucí k násilí, ekonomická exkluze, konzum a modlářství peněz. Církev má evangelizovat adekvátně bez ohrožení  náboženské svobody, na globalizovaný individualismus, na relativizující lhostejnost, na krizi tradičních kulturních a duchovních hodnot, sekularizaci, racionalismus, negativní aspekty mediálního a zábavního průmyslu, na růst nových náboženských hnutí nabízejících fundamentalistický pohled na život atd.

S ohledem na tato ohrožení lze také hovořit o pokušení jako je neplodný pesimismus nebo duchovní zesvětštění. V pastoraci je dnes neodmyslitelná role laiků včetně žen. Proto je formace laiků a evangelizace odborníků a intelektuálů pastorační výzvou pro církev.

Několik citátů: Vybízím všechna společenství, aby si uchovávala stále bdělou schopnost zkoumat znamení doby. Lidstvo v současnosti prožívá historický obrat, jenž lze spatřovat ve vývoji, k němuž dochází v různých oblastech. Je třeba chválit úspěchy např. v oblasti zdravotnictví, vzdělání a komunikace. V současnosti musíme říci „ne“ ekonomii exkluze a nerovnosti. Taková ekonomika zabíjí. Už nelze tolerovat fakt, že se vyhazuje jídlo, když existují lidé, kteří hladovějí. Dnes je všechno vydáno napospas konkurenci a zákonu silnějšího, podle něhož mocný pohlcuje slabšího. Sama lidská bytost je považována za konzumní zboží, které lze použít a potom zahodit. Téměř bez povšimnutí ztrácíme schopnost zakoušet soucit tváří v tvář bolestným výkřikům druhých, již nepláčeme nad bídou druhých ani nás nezajímá péče o ně….kultura blahobytu nás uspává…

Jedna z příčin této situace tkví v našem vztahu k penězům, protože pokojně přijímáme jejich nadvládu nad sebou. Zatímco zisky pouze malého počtu jednotlivců exponencionálně rostou, výdělky většiny se stále více vzdalují od blahobytu této šťastné menšiny. Nastoluje se nová, neviditelná, leckdy virtuální tyranie, která jednostranně a neúprosně diktuje své zákony a svá pravidla. Touha po moci a majetku nezná mezí. Za tímto postojem se skrývá odmítnutí etiky a odmítnutí Boha. Nedělit se s druhými o vlastní majetek znamená okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim. Peníze mají sloužit, nikoli vládnout. Papež má rád všechny, bohaté i chudé, ale má povinnost Kristovým jménem připomínat, že bohatí mají pomáhat chudým, respektovat je a podporovat.  Nerovnost vyvolává násilnickou reakci těch, kdo jsou vyřazeni ze systému, nýbrž proto, že tento sociální a ekonomický systém je nespravedlivý ve své podstatě. Sociální nerovnost tak dříve či později plodí násilí, které není a nikdy nebude možné řešit pomocí ozbrojeného zásahu.

Globalizace v mnoha zemích přispěla k urychlenému rozkladu kulturních kořenů a k invazi tendencí, které náležejí jiným kulturám. Katolická víra mnoha národů dnes stojí před výzvou kterou představuje nárůst nových náboženských hnutí z nichž se některé kloní k fundamentalismu a jiné nabízí spiritualitu bez Boha. Proces sekularizace směřuje k vytěsnění víry a církve do soukromé a intimní sféry. Popírání veškeré transcendence navíc způsobilo narůstající etickou deformaci, oslabení smyslu pro osobní i sociální hřích a postupný nárůst relativizmu.

Katolická církev je ve veřejném mínění věrohodnou a spolehlivou institucí, pokud jde o oblast solidarity a péče o nejubožejší. Rodina, podob ně jako všechna společenství a sociální vztahy prochází hlubokou kulturní krizí. Manželství bývá nahlíženo jako pouhá forma citového uspokojení…Zatímco se ve světě, zvláště v některých zemích objevují různé formy válek a střetů, my křesťané trváme na uznávání druhého,hojení ran, budování mostů, navazování vztahů a vzájemné pomoci….Křesťanský základ některých národů, zvláště západních je živou skutečností.  Aby se mohlo evangelium inkulturovat, je třeba naléhavě evangelizovat jednotlivé kultury. Je nepopiratelné, že mnozí cítí zklamání a přestávají se identifikovat s katolickou tradicí, že se zvyšuje počet rodičů, kteří nekřtí své děti a neučí je modlitbě, že dochází i k určitému exodu do jiných společenství víry. Je zajímavé, že kniha Zjevení nám říká, že plnost lidstva a dějin se uskuteční ve městě. Ve městě je náboženský aspekt zprostředkováván různými životními styly, zvyky, které se pojí k určitému vnímání času, prostoru a vztahů, jež je odlišné od stylů venkovských obyvatel. Ve městě se rodí a pulzuje zcela nová kultura. Tento fakt vyžaduje, abychom uvažovali o nových prostorech modlitby a společenství, které budou přitažlivější a srozumitelnější pro městskou populaci. Nemůžeme ignorovat, že se ve městech snadno rozmáhá obchod s drogami a lidmi, zneužívání a vykořisťování nezletilých, izolace starých a nemocných lidí, různé formy korupce a kriminality.

Pociťuji nezměrnou vděčnost za nasazení všech, kdo pracují v církvi. Přínos  církve v nynějším světě je nesmírný. Zároveň bych obrátil pozornost k některým pokušením, kterými jsou zvláště dnes vystaveni ti, kdo se věnují pastoraci. I přes aktivní život modlitby lze u mnohých zaznamenat jakýsi individualistický akcent, krizi identity a pokles nadšení. Mnozí trpí jistým druhem komplexu méněcennosti. Mnozí laici se obávají, že je někdo vyzve k plnění nějakého apoštolského úkolu a snaží se utéct před jakýmkoli závazkem.

Pastorační omrzelost může mít různý původ. Někteří do ní upadnou, protože se pustili do nerealistických plánů, jiní nepřijímají namáhavý proces, další se upnuli k určitým plánům nebo snům o úspěchu….jiní upadají do omrzelosti, protože neumějí čekat….pastorační pracovníci nedovedou snést nějaké to protivenství, zdánlivý nezdar, kritiku, kříž. Nenechme si ukrást radost z evangelizace.Bůh řídí všechno i přes  lidské nehody a nezdary moudře k dobru církve. Jedním z nejvážnějších pokušení je poraženectví. I s bolestným vědomím vlastní křehkosti je třeba jít vpřed, nepovažovat se za poražené…

Dnes tak před námi stojí výzva, která se netýká na prvním místě ateismu, ale směřuje k mnoha lidem, kteří hledají odpověď na žízeň po Bohu. Abychom se naučili objevovat Ježíše na tváři druhých, v jejich hlase, v jejich požadavcích. I tam, kde jsou věřící malým stádem jsou Pánovi učedníci povolání žít jako společenství, které je solí země a světlem světa…Nenechme si ukrást společenství. Duchovní zesvětštění, které se skrývá za zdáním religiozity a dokonce lásky k církvi spočívá v tom, že se namísto Pánový slávy vyhledává lidská sláva a osobní blahobyt. U některých je patrná okázalá péče o liturgii, nauku a prestiž církve, ale bez starosti o reálné pronikání evangelia k Božímu lidu…

Ať nás Bůh chrání před zesvětštěnou církví v duchovním či pastoračním hávu. Kolik válek se vede uvnitř Božího lidu a v různých společenstvích….ze žárlivosti a závisti. Pozor na pokušení závisti! Jsme na stejné lodi a míříme do stejného přístavu. Prosme o milost, abychom se dovedli radovat z ovoce druhých, které patří všem. Modlit se za člověka, na kterého se hněváme, je opravdovým krokem k lásce…Vědomí identity a poslání laika v církvi vzrostlo.

Církev uznává neodmyslitelný přínos ženy pro společnost. Je však ještě zapotřebí rozšířit prostor k výraznější přítomnosti žen v církvi.Netřeba zapomínat, že mluvíme-li o kněžské pravomoci, nacházíme se zde na rovině funkce a ne na rovině důstojnosti a svatosti. Funkce v církvi nezpůsobují nadřazenost jedněch nad druhými. Třebaže není vždy snadné oslovit mladé lidi, ve dvou oblastech se dosáhlo pokroku: vzrostlo vědomí, že je evangelizuje a vychovává celé společenství a klade se větší důraz na jejich vlastní angažovanost.Kde je život, horlivost a ochota nést Krista druhým, tam se rodí pravá povolání. Když se snažíme chápat nynější realitu a znamení časů, je třeba vyslechnout mladé i staré lidi. Obojí jsou nadějí národů.

Exhortace Evangelii gaudium – kapitola 3:

Zvěst evangelia

Papež František připomíná, že centrum evangelizace je radostné, trpělivé a postupné hlásání smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Evangelizace je úkolem celé církve. Prostřednictvím inkulturizace církev vtěluje evangelium do různých kultur. Základní pravdou je, že evangelium je živým slovem Božím a šíří se spontánně od osoby k osobě. Katolické školy celistvým způsobem prohlubují evangelizační úsilí.

Důležitou součástí evangelizačního procesu je kromě kérygmatu také homilie a katecheze. Sv. Otec věnuje velkou pozornost homilii a její přípravě. Je důležité, aby měla liturgický kontext. Základním postojem kazatele je láska k pravdě, ochota naslouchat Duchu sv. Podstatné je, aby taky naslouchal lidem. Katecheze má být prohlubováním kérygmatu, je to mystagogická iniciace.

Několik citací z exhortace: Není pravé evangelizace bez výslovné zvěsti, že Ježíš je Pán a bez primátu hlásání Ježíše Krista…Ježíš Kristus pak posílá církev jakožto svátost, v níž Bůh nabízí spásu. Svým evangelizačním působením spolupracuje jako nástroj Boží milosti. Princip primátu milosti musí být majákem, který ustavičně osvěcuje naše reflexe o evangelizaci.

Nikdo se nespasí sám, t.znamená ani jako isolovaný jedinec, ani svými vlastními silami. Být církví znamená být lidem Božím ve shodě s velkým plánem Otcovy lásky. To implikuje, že církev má být kvasem Božím v lidstvu. Milost předpokládá kulturu a dar Boží se vtěluje do kultury toho, kdo ho přijímá. V různých národech, které zakoušejí  Boží dar podle vlastní kultury, církev vyjadřuje svoji autentickou katolicitu a ukazuje krásu této mnohotvárné podoby církve. Pokud je kulturní různost správně chápána, neohrožuje jednotu církve. Myšlenka monokulturního a monotónního křesťanství by neodpovídalo logice vtělení.

Ve všech pokřtěných, od prvního do posledního, působí posvěcující moc Ducha , jenž podněcuje k evangelizaci. Na základě přijatého křtu se každý člen Božího lidu stává učedníkem, kterému je svěřeno poslání. Každý křesťan je misionářem nakolik se setkal s Boží láskou v Ježíši Kristu. Misijní poslání je stálým podnětem k tomu, abychom neustrnuli v průměrnosti, ale stále rostli. V lidové zbožnosti je možno vnímat, jakým způsobem se přijatá víra vtělila do kultury a je předávána dále. Lidová zbožnost dokazuje žízeň po Bohu, kterou mohou cítit jen prostí a chudí lidé.

Společně putovat ke svatým a účastnit  se dalších projevů lidové zbožnosti a přivádět sebou také děti nebo zvát další lidi, je samo o sobě úkon evangelizace. Je to neformální kázání, k němuž může docházet i během rozhovoru a je to kázání misionáře, když jde k někomu na návštěvu. Duch svatý obohacuje celou evangelizující církev také různými charizmaty. Evangelizující církev oceňuje a posiluje charizma teologů a jejich úsilí na poli teologického bádání.

Homilie navazuje na dialog, který již zahájil Pán se svým lidem. Kdo káže, musí znát srdce svého společenství..Jde o kázání v rámci liturgického slavení a v důsledku toho musí být krátká a nepůsobit dojem, že jde o přednášku či vyučování. Církev je matkou a káže lidu jako matka, která mluví ke svému dítěti…Toto mateřsko-ekleziální prostředí se má vytvářet a pěstovat upřímnou blízkostí kazatele, vřelým tónem jeho hlasu, mírností a radostí jeho gest.Čistě moralistické nebo instruktivní kázání a také takové, které se stává exegetickou přednáškou, omezuje toto sdílení srdcí…Příprava na kázání je úkolem tak důležitým, že je mu třeba věnovat delší čas studia, modlitby, reflexe a pastorační tvořivosti.

Kazatel, který se nepřipravuje, není duchovní, nýbrž nepoctivý a nezodpovědný k darům, které dostal. Prvním krokem po prosbě k Duchu sv. je obrácení veškeré pozornosti k biblickému textu, který musí být základem kázání. Je-li v nás živá touha naslouchat jako první slovu, které máme kázat, dříve či později se přenese i na Boží lid…Duchovní četba nějakého textu Božího slova musí vycházet z jeho literárního významu. Kazatel musí také naslouchat lidu, aby objevil, co věřící potřebují slyšet. Péče o způsob podání je také hluboce duchovním postojem. Buď v řeči stručný, málo slovy pověz mnoho ( Sir.32,8)

Dobrá homilie, jak mi říkal jeden starý učitel, musí mít myšlenku, cit, obraz. Pozitivní kázání vždy vlévá naději, směřuje do budoucnosti, nenechává vězet v negativizmu. K tomu, abychom stále dokonaleji žili, jak chce Duch je potřebné nechávat se přetvářet v Krista . Výchova a katecheze slouží tomuto růstu. Od hlasatele evangelia to vyžaduje, aby měl určité dispozice: vstřícnost, otevřenost dialogu, trpělivost, srdečnou přívětivost, která neodsuzuje. Je třeba mít odvahu nalézat nová znamení, nové symboly, novou tkáň, kde se může vtělit a předávat slovo, různé formy krásy….Naléhavě dnes potřebujeme muže a ženy, které z vlastní zkušenosti s doprovázením znají správný postup, jenž se vyznačuje rozvážností, schopností porozumět druhému uměním čekat…

Pramenem evangelizace je Písmo sv. Studium Písma sv. musí být branou otevřenou věřícím.

Evangelii gaudium papeže Františka – kapitola 4

Sociální rozměr evangelizace

V srdci evangelia je komunitní život a starost o druhé. Všichni křesťané jsou povoláni starat se o vytváření lepšího světa plného naděje.

Papež František se dotýká zvláště otázky starosti o chudé a o mír a sociální dialog.

Starost o chudé: Přáním papeže je, aby celá církev byla církví chudých a pro chudé. Kritizuje současný ekonomický systém, který vede k novodobé tyranii. Papež připomíná, že bohatí by měli pomáhat chudým. Řešením strukturálních problémů chudoby vyřeší se i jiné problémy světa. Církev by měla v duchu nové evangelizace postavit chudé do středu a do tvořivé spolupráce, aby chudí žili důstojně. Zvláštní kategorií chudých jsou nenarozené děti, církev se o ně a budoucí maminky s láskou má starat.

Sociální dialog jako přínos k míru: Dialog se vede ve 3 oblastech – se státy, se společností ( kultura, věda), s věřícími nekatolické církve. Dialog o zásadních tématech lidského života je vždy vzájemným obohacením.

Několik citátů ze IV. kapitoly:

Vyznání, že Boží Syn přijal naše lidské tělo znamená, že každá lidská bytost byla povznesena k samotnému Srdci Boha. Co uděláme pro druhé má transcendentní dimensi…a odpovídá na Boží milosrdenství vůči nám. Proto také charitativní služba přestavuje konstitutivní dimenzi církevního poslání a je neopominutelným výrazem její samotné podstaty.

Při četbě Písma se proto jasně ukazuje, že evangelium nenabízí jenom osobní vztah k Bohu. Jak křesťanská zvěst tak i křesťanská zkušenost mají tedy sociální důsledky. Toto poslání činorodé lásky objímá všechny dimenze života všech lidí, všechny oblasti lidského soužití a všechny národy. Proto od nás nikdo nemůže žádat, abychom náboženství odevzdali do soukromé sféry jednotlivců bez globálního vlivu na život společnosti a národa.

Milujeme tuto nádhernou planetu, na kterou nás Bůh postavil a milujeme lidstvo, které ji obývá. Země je náš společný dům a všichni jsme bratři. Kromě toho papež ani církev nemají monopol ani na interpretaci sociální reality, ani přednostní právo navrhovat řešení soudobých problémů. Z naší víry v Krista, který se stal chudým a vždycky byl nablízku chudým a lidem na okraji vyplývá naše starost o integrální rozvoj těch, kdo jsou ve společnosti nejopuštěnější. Každý křesťan a každé společenství je povoláno být nástrojem Božím k osvobozování a podpoře chudých. Solidarita je spontánní reakce toho, kdo uznává, že sociální funkce vlastnictví a všeobecné určení dober jsou skutečnosti, které předchází soukromé vlastnictví. Je třeba opakovat, že zámožnější se mají zříci některých svých práv a štědřeji svými prostředky pomoci druhým. Milosrdenství vytrhuje ze smrti a očišťuje od každého hříchu / Tob.12,9/. Je to poselství tak jasné, tak přímé, tak prosté a výmluvné, že žádná církevní hermeneutika nemá právo ho relativizovat. V Božím srdci mají chudí natolik privilegované místo, že on sám se stal chudým / 2Kor.8,9/. Když je chudý člověk milován, je vysoce ceněn, a to odlišuje autentickou opci pro chudé od jakékoli ideologie, od jakéhokoli záměru využívat chudé k osobním a politickým zájmům.

Nejhorší diskriminací, kterou trpí chudí je nedostatek duchovní pozornosti. Nezměrná většina chudých se vyznačuje zvláštní otevřeností pro víru. Sociální nerovnost je kořenem sociálního zla. Nemůžeme už důvěřovat ve slepé síly a v neviditelnou ruku trhu. Jsou potřebná rozhodnutí, programy, mechanismy a specifické procesy zaměřené na lepší přerozdělení příjmů, na vytváření pracovních příležitostí, integrální podporu chudých. Politika, často vysmívaná je vznešeným posláním a jednou z nejcennějších forem lásky k bližnímu, protože usiluje o obecné dobro. Prosím Pána, aby nám daroval více politiků, kterým opravdu leží na srdci společnost, lid, život chudých.

Je nezbytné věnovat pozornost a být nablízku novým formám chudoby a slabosti….jde o bezdomovce, narkomany, utečence, domorodé národy, staré a stále více opuštěné lidi atd. Dvojnásob ubohé jsou ženy, které trpí v situacích vyřazení, špatného zacházení a násilí…Obrana, kterou církev  poskytuje nenarozeným, je působivě zesměšňována, je podávána jako něco ideologického, obskurního, konzervativního.

Pustošení půdy představuje jistý druh onemocnění, týkající se každého a vyhubení nějakého živočišného druhu můžeme chápat jako zmrzačení. Mír se totiž nedá obnovit jen tím, že se zřekneme války, stejně jako není pouhou výslednicí křehké rovnováhy sil zbraní.

Rád bych nyní předložil 4 principy, které specificky orientují rozvoj sociálního soužití k budování národa:

1) ČAS JE NADŘAZEN PROSTORU: Tento princip umožňuje pracovat dlouhodobě, bez posedlosti okamžitými výsledky. Tento princip je velmi vhodný také pro evangelizaci a počítá s dlouhou cestou.

2) JEDNOTA MÁ PŘEDNOST PŘED KONFLIKTEM: Je to ochota snášet konflikt, řešit ho a přetvořit ho na spojovací článek nového procesu.

3) REALITA JE DULEŽITĚJŠÍ NEŽ IDEA: Mezi oběma se musí odvíjet soustavný dialog. Existují politici – i náboženští představitelé – kteří se ptají proč jim lid nerozumí…pravděpodobně k tomu dochází proto, že se zabydleli v říši čistých idejí…

4) CELEK JE NADŘAZEN ČÁSTI: Pro nás křesťany tento princip vypovídá také o celku či integritě evangelia. Jako plné bohatství sdružuje akademiky i dělníky, podnikatele i umělce, všechny.

Sociální dialog jako přínos k míru:

Evangelizace v sobě zahrnuje také cestu dialogu. Církev hlásá evangelium pokoje a je otevřena spolupráci se všemi národními i mezinárodními autoritami, které podporují mír. Angažovanost na poli ekumenismu je odpovědí na modlitbu Pána Ježíše aby všichni byli jedno. Mimořádný pohled obracíme k židovskému lidu, jehož smlouva s Bohem nikdy nebyla odvolána…Postoj otevřenosti v pravdě a lásce musí charakterizovat dialog s věřícími nekřesťanských náboženství…Evangelizace a mezinárodní dialog si ani zdaleka neprotiřečí, alel vzájemně se podporují a živí. My křesťané bychom měli s vlídností a úctou přijímat islámské migranty, kteří přicházejí do našich zemí…Synodní otcové připomněli důležitost respektování náboženské svobody, která je základním lidským právem.

Jako věřící se cítíme nablízku také těm, kteří se nepokládají za součást žádné náboženské tradice, upřímně však hledají pravdu, dobro a krásu….

Evangelii gaudium – kapitola 5

Duchem vedení hlasatelé evangelia

 Základní motivací pro novou evangelizaci je Duch sv. Další motivací je intimní setkání s Ježíšem. Bůh nás vždy předchází v našem misijním úsilí. Příkladem jsou první křesťané a světci. Sv. Otec nás vybízí k přímluvné modlitbě k Panně Marii, která je matkou evangelizace.

 Několik citací z V. kapitoly:

Ježíš chce evangelizátory, kteří hlásají dobrou zvěst nejen slovy, ale především životem proměněným Boží přítomností. Evangelizace, která má ducha, je v konečném důsledku evangelizací s Duchem sv., neboť to on je duší evangelizující církve.

Evangelizátoři, kteří mají Ducha, jsou hlasatelé evangelia, kteří se modlí  a pracují. Neříkejme tedy, že dnes je to těžší – je to pouze jiné. Spíše se učme od svatých , kteří nás předešli a dovedli se vyrovnat s těžkostmi své doby. Tou nejlepší motivací k rozhodnosti hlásat evangelium je s láskou evangelium kontemplovat, setrvávat nad jeho stránkami a číst je srdcem.  Ve spojení s Ježíšem hledáme to, co hledá on, milujeme to, co miluje on. V konečném důsledku hledáme otcovu slávu…evangelizujeme pro větší slávu Otce, který nás miluje.

Misijní poslání je vášeň pro Ježíše, avšak současně i vášeň pro jeho lid. Vzorem takové evangelizace, která nás vede mezi lid, je sám Ježíš. Někdy cítíme pokušení být křesťany, kteří se drží v bezpečné vzdálenosti od Pánových ran .Avšak Ježíš chce, abychom se dotýkali lidské bídy, trpícího těla druhých. Láska k lidem je duchovní síla, která je natolik zásadní pro plné setkání s Bohem, že kdo nemiluje bratra je „ve tmě“, zůstává ve smrti a Boha nepoznal.

Ježíš Kristus daroval na kříži svou drahocennou krev za každého člověka. Bez ohledu na jakýkoliv vzhled je každý nesmírně posvátný a zasluhuje si naší lásku a naše odevzdání. Ježíšovo vzkříšení není událostí patřící minulosti, obsahuje životní sílu, která proniká svět.

Všichni z vlastní zkušenosti víme, že někdy náš úkol neskýtá uspokojení ,které bychom si přáli, plody jsou skrovné, změny pomalé a člověk má sklon se unavit. Možná Pán využije našeho vynaloženého úsilí, aby vylil své požehnání na jiném místě světa…

Duch sv. působí jak chce a kde chce. My se zcela odevzdáváme, ale nedožadujeme se viditelných výsledků. Existuje jedna forma modlitby, která nás zvlášť podněcuje k tomu, abychom se pustili do evangelizace. Je to přímluvná modlitba. Přímluvná modlitba je jako kvas v lůně Trojice. Spolu s Duchem sv. je uprostřed lidu vždycky Maria. Ona je matkou evangelizující církve. Ježíš nám zanechal svoji matku jako naši matku. Teprve potom Ježíš mohl pocítit, že je dokonáno. Maria je misionářkou, která se nám přibližuje, aby nás provázela životem a svou mateřskou láskou otevírala lidská srdce víře. Evangelizační působení církve má mariánský styl. Na ní vidíme, že pokora a něha nejsou ctnostmi slabých nýbrž silných.

Exhortace dána v Římě 24.11.2013