Svátost smíření (pokání)

Popeleční dobou začíná doba postní, tj. doba kdy církev naléhavě naslouchá hlasu starozákonních proroků i Pána Ježíše: „Změňte se, změňte své smýšlení a čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Pokání zahrnuje půst, modlitbu, almužnu, ale také především svátost pokání sv. zpověď. Až do 11. stol. kajícníci v církvi na Popeleční středu vyznávali své hříchy a pak 40 dní konali pokání uložené biskupem nebo knězem. Na Zelený čtvrtek dostali pak kajícníci rozhřešení a byli znovu přijati do společenství.

Svátost smíření – pokání ustanovil Pán Ježíš, když sám odpouštěl hříchy. „Nepřišel jsem hledat spravedlivé, ale hříšníky…“ Ženě hříšnici řekl: „Nikdo tě neodsoudil, ani já tě neodsuzuji, jdi a již nehřeš…“ Odpustil hříchy ochrnulému muži, slepci od narození, Marii Magdaleně, lotru po pravici. V podobenství o marnotratném synu odpouští Bůh hříchy. Ježíš blahoslaví ty kdo odpouštějí druhým. Sám dal život za hříchy lidí ve smrti na kříži.

Moc odpouštět hříchy Ježíš předal apoštolům: Petrovi řekl: „Tobě dám klíče království nebeského, cokoli svážeš na zemi bude svázáno v nebi…“ Mt 16,18-19. Všem apoštolům pak řekl: „Všechno co svážete na zemi bude svázáno v nebi a co rozvážete na zemi bude rozvázáno v nebi…“ Mt 18,18. Všem apoštolům po zmrtvýchvstání řekl Ježíš: „Pokoj vám, přijměte Ducha sv., komu hříchy odpustíte budou odpuštěny, komu je zadržíte budou zadrženy.“ Jan 20,22.

Podstatu svátosti tedy Ježíš ustanovil, ale její vnější struktura se pod vlivem Ducha sv. utvářela:

• do 11.století byla přísná praxe kající a rozhřešení bylo dáváno až po vykonaném pokání,
• od 12.století byla nařízena svátost pokání alespoň 1 x do roka (Sněm Lateránský v r. 1215). Rozhřešení bylo dáváno již hned po vyznání hříchů, pokání bylo zmírněno.

Vždy však v církvi platilo (proti bludařům montanistům a novaciánům), že je možno odpustit jakýkoliv hřích (jen ne proti Duchu sv. tj. zatvrzelost v nevěře).

Proč je třeba pokání? Hřích je totiž nemoc duše (často i těla). Neradi jdeme k lékaři, ale musíme. Totéž platí o nemoci duše. Zde pomůže jen lékař Boží skrze viditelné nástroje kněze, který nemoc duše – hřích zcela očistí, odstraní, vymaže, uzdraví.

Proč nestačí vyznat hříchy přímo Bohu, proč musí být prostředník – kněz? Aby byla svátost viditelná, aby měl kajícník jistotu, že mu bylo odpuštěno. Hřích neuráží jen Boha, nezpůsobuje nemoc jen duši hříšníka, ale celému společenství církve a církvi škodí. Kněz zastupuje nejenom Boha, ale i tělo Kristovo – církev.Má posoudit lítost, upřímnost a úplnost vyznání a naordinovat léčebné pokání a povzbudit kajícníka v důvěře. Kněz nechce odsuzovat, ale pomáhat, pozvedat, zprostředkovat Ježíše jako Dobrého Pastýře. Lékaře si často vybíráme podle důvěry. I zpovědníka si můžeme vybrat podle důvěry.

Jak vypadá udílení svátosti smíření dnes? Svátost uděluje biskup nebo kněz a přijmout ji může každý pokřtěný v kteroukoliv dobu – nejlépe v postní a adventní době. Nutně musí kajícník vyznat všechny těžké hříchy, lehké hříchy alespoň ty hlavní, stačí však k tzv. materii zpovědi. Kdo chodí častěji ke sv. přijímání se má zpovídat také častěji i z lehkých hříchů – nejméně 4x za rok nebo každý 1. pátek v měsíci, podle doporučení kněze. Svátost smíření – pokání má 5 částí: zpytování svědomí, lítost (dokonalá nebo nedokonalá), opravdové předsevzetí, vyznání hříchů, vykonání uloženého pokání. Při zpovědi i po zpovědi je kněz vázán naprostým zpovědním tajemstvím (příkladem je sv.Jan Nepomucký, mučedník zpovědního tajemství), protože co Bůh odpustil ve sv. zpovědi nebude již vyjeveno ani Bohem, tím méně člověkem – knězem.

Zpověď je nutná ke spáse: pro všechny kdo po křtu se dopustili hříchů, jen s čistým šatem, rouchem svatebním – křestním a bude se moci zúčastnit nebeské svatební hostiny (podílu na nebeském království Zj.21,6-8, Zj. 7,14-17, Mt 22,1-14.- podobenství o královské svatbě. Pokání je podle sv. Řehoře Vel. je záchranné dřevo po ztroskotání, podle sv.Jeronýma je to křest slzí nebo též křest pokání.

Co přináší svátost smíření? Očištění duše od hříchů, odstraňuje věčné zavržení i část časných trestů (další se odstraní skrze pokání), do duše přichází milost posvěcující nebo se rozmnožuje, znovu se získávají zásluhy pro nebe a dary Ducha sv. Svátost smíření je nám dána z kříže Kristova. Ježíš přibil hříchy na kříž a jeho krev smývá naši duši. Je to velikonoční dar Pána Ježíše. Je to svátost „mrtvých“. Křesťan byl na duši mrtev a po zpovědi znovuožívá. Každá svátost, ale především tato je setkání křesťana s Kristem, milosrdným Samaritánem, Dobrým pastýřem, přítelem celníků a hříšníků, dobrým Otcem z podobenství. „Proč se bojíte, malověrní?“ řekl Pán Ježíš apoštolům při bouři na moři. „Větší je radost v nebi nad jedním hříšníkem, který se dá na pokání, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují…“

Obnovený obřad svátosti smíření je v mateřském jazyce, čte se při něm úryvek Písma sv., kajícník sám se modlí modlitbu lítosti, kněz (jako kdysi Pán Ježíš) vztahuje ruce nad kajícníkem a říká formuli odpuštění hříchů. V obřadu jsou nové modlitby přijetí kajícníka i pro jeho propuštění. Podstata svátosti zůstává tatáž. Je lépe, může-li se udílet svátost ve zpovědní místnosti – kapli. Lehké hříchy (podle vzory prvotní církve) se odpouštějí také i mimosvátostně a to: při zpytování svědomí a modlitbě lítosti, ve mši sv. při všeobecném vyznání hříchů na začátku mše, při čtení a slyšení evangelia, při modlitbě Páně a modlitbě Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slova a má duše bude uzdravena. Proto věřící chodí častěji ke sv. přijímání (i sv. přijímání odpouští lehké hříchy) aniž se musí jít předtím ke sv. zpovědi.