1. Boží přikázání: O víře

„Co se zrodilo z Boha vítězí nad světem a nad světem zvítězilo právě toto: naše víra.“1 Jan 5,4. Při uvažování o prvním přikázání si chceme uvědomit, že v minulosti se velmi málo toto přikázání probíralo a zatím je toto nejdůležitější pro život křesťana.

V tomto přikázání jde o víru ne lidskou, ale božskou. Je to souhlas se vším, co Bůh zjevil a skrze církev předkládá k věření. Nejedná se tedy jen o nějaké domnění, zdání (není božskou vírou, řekne-li někdo: „ono něco musí nad námi být…“, „v něco každý člověk přece musí věřit…“). Víra je nutná ke spasení: „Kdo uvěří a bude pokřtěn bude spasen…, kdo neuvěří bude zavržen.“  Mk 16,16. Bůh dává každému člověku dost milostí, aby uvěřil.

Víra má být zároveň živá a tato je jistě ke spáse potřebná, což znamená z víry naplněný život skutky lásky k Bohu a bližnímu. Víru neživou má ten, který sice dobře věří, ale nežije v milosti posvěcující, má na duši hříchy a je bez lásky Boží.

Víra božská se týká jednak obsahu víry – to co mám věřit, jaké pravdy víry vyznávat, jednak osoby které věříme a to Bohu a Ježíši Kristu. Obojí prvky této víry je nutno mít pro plnost víry: víru obsahovou i osobní. Zatímco středověk zdůrazňoval více obsahovou víru, protestanté i dnešní teologie katolická zdůrazňují více osobní prvek víry. Víra v sobě obsahuje několik cenných kvalit: dává člověku pravdu, jistotu, svobodu dítěte Božího, zároveň nás učí přijímat tajemství Boží (přesahující rozum). „Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy.“ 1 Tim 2,4. Koho zavazuje přikázání víry ve svědomí?

  1. Děti které již byly poučeny ve víře,
  2. dospělé po předložení pravd víry,
  3. v hodinu smrti je třeba vyznat víru ,
  4. v těžkém pokušení proti víře,
  5. často během života je třeba vyznávat víru slovem i skutkem.

I když nevzbuzujeme zvláštní úkony víry, ale žijeme z víry, tj. děláme kříž, modlíme se,jsme na mši sv. atd. splňujeme přikázání věřit. „Bez víry není možno se líbit Bohu…“ Žid 11,6. „Kdo chce k Bohu přijít, musí uvěřit, že je a že odplácí…“  Žid. „Víra je předchuť poznání, které nás jednou učiní šťastnými.“ (Sv.Tomáš Akvinský).

Co má křesťan nutně věřit? Především šest základních pravd víry:

  1. Je jeden Bůh.
  2. Bůh je spravedlivý soudce, dobré odměňuje a zlé trestá.
  3. Jsou 3 Božské osoby Otec, Syn a Duch sv.
  4. Druhá božská osoba se stala člověkem, aby nás vykoupila.
  5. Duše lidská je nesmrtelná.
  6. Milosti Boží je ke spáse nutně potřeba.

Tyto pravdy je nutno znát i co do obsahu, kromě toho i nazpaměť Věřím v Boha, Desatero Božích přikázání, 7 svátostí církve, hlavně křest, pokání, eucharistii a modlitbu Otče náš.

Tyto skutečnosti víry je třeba znát pod těžkým hříchem. Pod lehkým hříchem je třeba znát znamení kříže, modlitbu Zdrávas Maria. Již papež Pius XII. řekl, že náboženská neznalost je pohoršením dnešních křesťanů. Je proto povinnost stále se ve víře vzdělávat a to čtením náboženské literatury, Písma sv., slyšením kázání, přednášek, rozhovorem s knězem (duchovní vedení a katecheze dospělých), osvojováním si papežských encyklik, dokumentů církve, pastýřských listů, čtením náboženských časopisů atd. Rozdílnost v náboženském vzdělání bude závislá na hřivnách, které každý dostal od Boha. Vedle povinnosti znát víru je povinnost vyznávat víru: „Každý kdo mně vyzná před lidmi k tomu se vyzná Syn člověka na Božím soudu.“  Mt 10,32. Zvláště se má vyznávat víra tehdy:

  1. Vyžaduje-li to čest Boží nebo spása bližního.
  2. Táže-li se na víru veřejná autorita mám vyznat víru a nezapřít. Jsem-li však tázán osobou soukromou, mohu mlčet zejména tam, kde je náboženství prohlášeno za soukromou záležitost.
  3. V době pronásledování, kdo může utéci před pronásledováním? Ti věřící, kteří jsou slabí ve víře, pastýři pokud se týká pronásledování jen jich, jinak musí zůstat se stádem. „Budou-li vás pronásledovat, utečte do jiného města…“  Mt 10,32.

Nadpřirozený charakter víry vyžaduje Boží milost, ale také naší spolupráci s ní: „Milostí Boží jste spaseni na základě víry“ Ef 2,8. V tom je i záslužnost víry. Dále je povinnost hájit a rozšiřovat víru. Jako dítě má hájit své rodiče tak má hájit katolík víru církve. Avšak rozumně a taktně. Kdo to tak neumí ať raději mlčí. „Jděte do celého světa a učte všechny národy.“  Mt 28,18. Na tomto poslání Pána Ježíše se podílejí svým způsobem papež, biskupové, kněží, ale i věřící laici, muži i ženy. Hlavně životem z víry, ale též slovem. Víra je ctnost božská a ztrácí se hříchy nevěry. Ostatní hříchy neberou člověku víru, ale oslabují ji a víra je pak mrtvá. Právě to, že křesťané nežijí podle své víry je nejen vážným ohrožením jejich spásy, ale brzdí i šíření víry. „ Jako je tělo bez duše mrtvé tak i víra bez skutků.“ Jak 2,26.

Hříchy proti víře:

  1. Nevěra překonatelná a positivní tj. kdy člověk může věřit, ale nechce z různých důvodů např. z pýchy, nemravnosti atd.
  2. Aposataze – odpad od víry, tj. kdo již věřil, ale víry se zřekl, odložil ji např. pro hříšný život, pro světské smýšlení a výhody, pro pýchu atd.
  3. Hereze tvrdošíjná tj.kdo odpírá víru v některé pravdy víry, vybírá si jen co mu vyhovuje a to zcela vědomě, dobrovolně a v tomto stavu zůstává.
  4. Schisma tj. kdo odpírá poslušnost církvi a sv. Otci a chce způsobit rozkol.

Dalším hříchem nevěry jsou pověry, ale ty budou probírány zvlášť.