14. neděle v mezidobí „A“

Dnešní Boží slovo nám chce zdůraznit, že je Boží vůlí, aby Boží spása přicházela k lidem prostřednictvím lidí. I Boží Syn  se stal člověkem, aby plný Ducha svatého slovem i skutkem zvěstoval lidem boží spásu. Stejně tak si Ježíš vyvolil apoštoly, aby tito zprostředkovali  lidem spásu a později zase nástupci apoštolů – papež, biskupové, kněží, jáhnové a jejich pomocníci. To je až do dneška vůle Boží, aby toto poslání Boží konali lidé jak jsme o tom četli v prvním čtení. Dnes tomuto poslání říkáme spíše misie.

I v naší vlasti podobným způsobem přijali naši předkové radostnou zvěst spásy, když k nám Bůh poslal na základě žádosti knížete Rostislava ze Soluně Cyrila a Metoděje, které zase poslal císař Michael v roce 863. Tito dva bratři nejprve na Moravě, na Velehradě a okolí zvěstovali radostnou zvěst o spáse a vzkříšení, o Božím životě v Ježíši Kristu. Jsme vděčni těmto misionářům, ale musíme být vděčni i našim předkům, že přijali jejich slova s vírou, že na jejich kázání změnili své smýšlení, svůj život, že se obrátili a konali pokání, dali se pokřtít a našli v novém životě podle Ježíše Krista šťastnější naplnění lidského života. Dnešní Boží slovo nám však ukazuje i druhou stránku misijní činnosti a to spíše tu zápornou. Překvapuje nás totiž, že Pán Ježíš nenašel u všech lidí odezvu víry a dokonce ani u svých nejbližších, ve vlastním národě, v místě svého domova. Naopak jsme četli, že lidé ke kterým Ježíš mluvil byli nevěrní, drzí,zatvrzelí, vzpurní, pohoršující se, nevěřící. skutečnost přijetí nebo odmítnutí víry v Boha a Ježíše je jistě záležitost svobody člověka a tajemstvím. Domnívám se však, že lidsky uvažováno odmítaví lidé byli zaujati příliš pozemským smýšlením a jednáním ( tedy hříšným ), že posuzovali Pána Ježíše pouze a příliš lidsky a to ještě jen povrchně lidsky. Ježíš byl pro ně příliš obyčejný, prostý, nevznešený a i když zaregistrovali moudrost jeho slov, nepřijali je jako moudrost Boží, ale lidskou, pro ně nepřijatelnou. Toto nebezpečí je aktuální i v dnešní době. I dnes mohou lidé stejně posuzovat hlasatele víry. Kdo nepřijme papeže, biskupy, kněze, jáhny a angažované laiky jako Boží vyslance, jako lidi v síle Boží, jako vyslance Pána Ježíše, pak nebudou také přijímat zodpovědně a závazně i jimi zvěstované slovo. A přece je skutečnost, že síla Boží milosti proměňuje člověka. Každý obrácený člověk se stává vírou a křtem novým člověkem, žije novým způsobem života.  I když vnějškově se nijak neliší od druhých lidí. Kdo chce může tento nový Boží život u věřícího křesťana poznat. Tak jako Pán Ježíš byl některými lidmi odmítán tak i další misionáři byli mnohdy odmítáni. I sv. Cyril a Metoděj našli u našich předchůdců své odpůrce, protivníky a pronásledovatele, vždyť dokonce se museli jít i obhajovat ze své činnosti do Říma k papeži a Metoděj byl dokonce i nespravedlivě vězněn. Podobně i v dnešní době mnozí biskupové, kněží mají své příznivce, věrné věřící, ale i své odpůrce. I mnozí konvertité, t.j. lidé, kteří v dospělosti přijali víru a křest sv. zakoušejí často podobný odpor od některých lidí, kterým se nelíbí, že začali žít novým a spravedlivým životem. Mnohdy najdou nepochopení či odpor i u těch nejbližších – u manžela, manželky, dětí, sourozenců, příbuzných, přátel a spolupracovníků. Znám případy, že když se rozhodl dospívající syn nebo dcera pro život z víry anebo dokonce pro vstup do kněžského semináře nebo řeholní společnosti, byli nevěřícími rodiči i vyhnáni z domova jako tehdy Pán Ježíš z Nazareta.

Tyto negativní jevy z dnešního Božího slova i z dějin a současnosti nás nesmí zneklidnit, naopak máme být na straně Pána Ježíše jako lidé živé víry, nemáme hledat sílu v sobě, ale v milosti Boží. Máme umět říci se sv. Pavlem:“Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista.“ Ať jen Ježíš Kristus a jeho milost jsou pro nás vítězstvím a radostí. Amen.