Prohlášení o vztahu církve k mimokřesťanským náboženstvím

Původní návrh byl vypracován na přání papeže Jana XXIII sekretariátem pro jednotu křesťanů v roce 1962. Nejprve byl text, po intervenci kard. Bey, zařazen na konec dekretu o ekumenizmu, ale byl z tohoto místa vyčleněn. Text byl rozšířen o další nekřesťanská náboženství (kromě židovského) a v této podobě jako samostatná deklarace byl schválen 28. 10. 1965 a slavnostně Koncilem vyhlášen. Obsahuje 5 článků.

1. článek

Povinností církve je jednota a láska mezi lidmi, proto ve vztahu k nekřesťanským náboženstvím má církev hledat to co je společné a co vede ke vzájemnému společenství. Všichni lidé mají stejný původ, stejného Boha a stejný cíl. Lidé čekají od všech náboženství odpovědi na otázky: co je člověk, jaký je smysl a cíl lidského života atd.

2. článek

U různých národů se nachází uznání Boha i odpovědi na otázky smyslu lidského života. Např. Hinduismus v mýtech a filosofických pokusech hledá Boží tajemství a asketický život, má hlubokou meditaci, důvěřivost k Bohu – útočišti a osvoboditeli.

Buddhismus doznává radikální nedostatečnost světa proměnného a vede k nejvyššímu osvícení přes dokonalé osvobození.

Katolická církev neodmítá nic z toho co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté – vážně bere i to co se liší, hledá i zde alespoň záblesk pravdy. Kristus je však plnost pravdy, cesty a života. Církev vyzývá své členy k rozhovoru v lásce, ke spolupráci i vydávání společného svědectví víry a lásky.

3. článek

S vážností hledí církev na Islám, která hlásá jediného Boha, Stvořitele nebe i země, který se lidem zjevil. Ježíše uznávají jako proroka a ctí i Pannu Marii, kterou zbožně vzývají. Očekávají soud a vzkříšení, vynikají modlitbou, almužnami a postem. Všechny nesnášenlivosti a nepřátelství mezi křesťany a muslimy během staletí Koncil odstraňuje a vybízí ke snaze o vzájemné porozumění, společné úsilí o sociální, mravní i mírové hodnoty.

4. článek

Nový Boží lid je zvláště spojen se Starým Božím lidem – lidem Abrahámovým. Začátek víry církve a její vyvolení se nacházejí u patriarchů, Mojžíše a proroků. Křesťané jsou syny Abrahamovými podle víry. Od lidu Staré smlouvy přijala církev zjevení Starého zákona a nutno církev vidět jako planou rostlinu naroubovanou na kořeny olivového stromu – tím je starozákonní Boží lid. Kristus je zde uveden jako ten, který křížem smířil Židy i pohany a sjednotil je. Zdůrazňuje se zde slovo sv. Pavla, že Starému Božímu lidu zůstává jejich přijetí za syny od Boha, zůstává jim sláva, smlouva i zákon, bohoslužba i zaslíbení, jakož i Otcové a podle těla z tohoto národa pochází i Ježíš ( Řím. 9,4-5). I apoštolové, první učedníci byli Židé. I když mnozí Židé Ježíše nepřijali, bránili se rozšíření jeho učení – přesto jsou Židé od Boha milováni, pro jejich otce. Dary milosti a povolání jsou neodvolatelné.

Koncil si proto přeje vzájemné poznávání na bázi biblické a teologické, jakož i bratrské rozhovory. Ačkoliv židovská vládnoucí vrstva se společníky naléhala na Kristovu smrt, nemůže se všem ani tehdejším ani dnešním Židům bez rozdílu toto přičítat. Židé se nesmí posuzovat jako od Boha odvržení a prokletí. Nikdo ať v katechezích, kázání, v Božím slově neučí nic co by se neshodovalo s pravdou evangelia a s duchem Kristovým. Církev zde odsuzuje všechno pronásledování proti jakémukoliv člověku a lituje všechno pronásledování, nenávist, antisemitizmus, které se děly kdykoliv a od kohokoliv proti Židům a to často ve jménu náboženském. Toto doznání činí z náboženské lásky, pramenící z evangelia. Kristus totiž svobodně přijal utrpení a smrt, aby spasil všechny lidi, proto církev musí vždy ukazovat kříž jako znamení univerzální lásky Boží a zdroj vší milosti.

5. článek

Kdo odmítá bratrskou lásku k člověku nemůže uctívat Boha, který je Otcem všech. Církev zde odsuzuje každou diskriminaci člověka, každé násilí vůči člověku a to kvůli rase, barvě pleti, stavu nebo náboženství, neboť to odporuje duchu Kristovu. Vyzývá všechny věřící, aby žili se všemi lidmi v pokoji, aby byli Syny Otce nebeského.